Vysoký muž zavolal arabsky o pomoc a pak začal bezhlavě máchat skalpelem ve vzduchu nahoru a dolů v širokých obloucích, aby se k němu Reid nemohl přiblížit. Reid se držel dál a pozoroval hypnotický pohyb stříbrné čepele. Muž se znovu rozmáchl, Reid udělal výpad vpřed a zachytil jeho ruku i s nožem mezi jejich těly. Hybná síla je vrhla dopředu a Íránec se svalil na zem. Reid se otočil a přeťal tepnu na zadní straně jeho stehna. Pak se zapřel o nohu a sekl nožem opačným směrem, po jeho krční tepně.
Netušil, jak to ví, ale z nějakého důvodu si byl jistý, že tomuhle muži zbývá zhruba čtyřicet sedm vteřin života.
Někde blízko se ozval zvuk nohou běžících po schodech. Reid se s roztřesenými prsty vrhnul k otevřeným dveřím a přitiskl se ke stěně vedle nich. První věc, která se objevila v jeho zorném poli, byla zbraň – okamžitě ji identifikoval jako Berettu 92 FS – následovaná paží a pak celým tělem. Reid se otočil, zachytil zbraň v ohbí lokte a zabodl tenký skalpel zboku mezi dvě žebra. Čepel probodla mužovo srdce. Ústa mu zamrzla ve výkřiku a svezl se na zem.
Pak se rozhostilo ticho.
Reid zavrávoral směrem dozadu. Jeho dech byl mělký a zrychlený.
„Panebože,“ vydechl, „panebože.“
Právě zabil – ne, právě zavraždil čtyři muže během několika sekund. Ještě horší na tom bylo, že šlo o bezmyšlenkovité, reflexivní pohyby, jako při jízdě na kole. Nebo když najednou mluvil arabsky. Nebo když se mu vybavil šejkův osud.
Byl profesor. Měl vzpomínky. Měl děti. Kariéru. Jeho tělo ale očividně vědělo, jak bojovat, přestože on sám o tom neměl ani potuchy. Věděl, jak se vyprostit z pout. Věděl, jak smrtelně bodnout.
„Co se to se mnou děje?“ zalapal po dechu.
Na okamžik si zakryl oči a snažil se potlačit vlnu nevolnosti, která se na něj valila. Na rukou měl krev – doslova. Měl ji i na košili. Adrenalin začal pomalu ustupovat a končetinami se mu začala rozlévat bolest z dlouhého sezení. Kotník ho stále bolel od jeho seskoku z terasy. Bodli ho do nohy. Za uchem měl otevřenou ránu.
Nechtěl ani pomyslet, jak asi teď vypadal jeho obličej.
Vypadni odsud, křičel na něj jeho mozek. Může jich přijít víc.
„Dobře,“ řekl Reid nahlas, jako by dával souhlas někomu dalšímu v místnosti. Pokusil se uklidnit svůj dech, jak nejvíc to šlo, a rozhlédl se kolem. Jeho nesoustředěný pohled padl na několik detailů – Beretta. Obdélníková vyboulenina v kapse vyslýchajícího. Podivný znak na krku hromotluka.
Klekl si vedle ležícího kolose a zahleděl se na jizvu. Nacházela se blízko čelisti, částečně zakrytá plnovousem, a ne větší než cent. Vypadala jako nějaké znamení, cejch vypálený do kůže, a připomínala glyf, nějaké písmeno v cizí abecedě. Nedokázal jej však rozeznat. Reid ho chvíli zkoumal a snažil se vrýt si ten obrazec do paměti.
Rychle prohrabal kapsy vyslýchajícího a našel skutečně archivní telefon. Pravděpodobně předplacený, k ilegálním obchodům, sdělil mu jeho mozek. V zadní kapse dlouhána našel kus potrhaného bílého papíru s jedním rohem prosáklým krví. Na něm bylo téměř nečitelně naškrábané dlouhé číslo, které začínalo číslicemi 963 – kód země pro mezinárodní volání do Sýrie.
Žádný z mužů u sebe neměl doklady, ale chlap se zbraní měl v kapse silný svazek bankovek. Eura. Snad několik tisíc. Reid si je také schoval a nakonec sebral Berettu. Váha zbraně působila v jeho rukou zvláštně přirozeně. Ráže devět milimetrů. Zásobník na patnáct nábojů. Sto dvacet pět milimetrů dlouhá hlaveň.
Plynulým pohybem vytáhl zásobník, jako by jeho ruce ovládal někdo jiný. Třináct nábojů. Zasunul zásobník zpátky a zajistil ho.
Pak odsud vypadl.
Za silnými ocelovými dveřmi se rozprostírala ošuntělá chodba zakončená schody nahoru. Nahoře prosvítalo denní světlo. Reid opatrně se zdviženou pistolí vyšel schody, nic však neslyšel. Vzduch byl čím dál chladnější, čím výš postupoval.
Vešel do malé špinavé kuchyně. Ze stěn se odlupovala barva a ve dřezu se tyčila hromada špinavého nádobí. Okna nebyla úplně průhledná; byla potřená nějakým mazivem. Radiátor v rohu místnosti byl na dotek studený.
Reid pročistil zbytek malého domu; kromě čtyř mrtvých mužů ve sklepě tam nikdo nebyl. Koupelna byla v ještě horším stavu než kuchyně, ale Reid v ní našel na první pohled celkem starou lékárničku. Pokusil se umýt co nejvíc krve ze svého krku a tváře, do zrcadla se však na sebe podívat neodvážil. Od hlavy k patě ho všude bodalo, bolelo nebo pálilo. Malé balení dezinfekční masti bylo tři roky prošlé, ale stejně ji použil. Následně si otevřené rány obvázal, cukaje přitom bolestí.
Pak se posadil na toaletu a složil hlavu do dlaní. Potřeboval chvíli na to, aby se sebral. Můžeš odejít, řekl si. Máš peníze. Jdi na letiště. Vlastně ne, nemáš přece pas. Tak zajdi na ambasádu. Nebo najdi konzulát. Ale…
Ale on přece právě zabil čtyři lidi a jeho vlastní krev byla po celém sklepě. Pak tady byl další, mnohem závažnější problém.
„Nevím, kdo jsem,“ zašeptal.
Všechny ty záblesky, vize, které se mu objevovaly v mysli, byly z jeho perspektivy. Z jeho úhlu pohledu. Ale on přece nikdy nic takového nedělal. Nikdy by nic takového nedělal. Potlačení paměti, říkal ten muž, co ho vyslýchal. Bylo něco takového vůbec možné? Znovu pomyslel na své dcery. Jsou v bezpečí? Nejsou vyděšené? Jsou vůbec… jeho?
Ta představa jím silně otřásla. Co když nějakým způsobem to, co si myslel, že je skutečné, vlastně vůbec skutečné nebylo?
Ne, řekl si pevně. Byly to jeho dcery. Byl přece u jejich porodu. Vychoval je. Žádná z těch bizarních, vtíravých vizí to nevyvrátila. A on potřeboval najít způsob, jak se s nimi spojit, ujistit se, že jsou v pořádku. Tohle teď byla jeho nejvyšší priorita. V žádném případě nehodlal použít ten předplacený telefon, aby svou rodinu kontaktoval; nemohl si být jistý, zda tohle zařízení není sledované a zda někdo neodposlouchává.
Najednou si vzpomněl na útržek papíru s telefonním číslem. Vstal a vytáhl ho z kapsy. Ten zakrvácený ústřižek ho hypnotizoval. Nechápal, o co tu jde nebo proč si mysleli, že je někým jiným, než kým jim tvrdil, že je. Přímo na hranici jeho podvědomí však byl stín naléhavosti, něco, co mu říkalo, že se teď stal součástí něčeho mnohem, mnohem většího, než byl on sám.
Když vytáčel číslo na předplaceném telefonu, ruce se mu třásly.
Po druhém zazvonění se ozval chraplavý mužský hlas. „Hotovo?“ zeptal se arabsky.
„Ano,“ odpověděl Reid. Snažil se zamaskovat svůj hlas a přízvuk, jak nejvíc to šlo.
„Máš ty informace?“
„M-hm.“
Hlas byl notnou chvíli zticha. Reidovo srdce bušilo jako o závod. Poznal snad, že to není ten muž, který Reida vyslýchal?
„Rue de Stalingrad 187,“ řekl muž nakonec, „v osm večer,“ a zavěsil.
Reid ukončil hovor a zhluboka se nadechl. Rue de Stalingrad? Pomyslel si. Ve Francii?
Zatím neměl zdání, co teď podniknout. Cítil se, jako by právě prorazil zdí a objevil za ní úplně novou místnost. Nemohl se vrátit domů, ne aniž by zjistil, co se mu to děje. A i kdyby to zjistil, jak dlouho by trvalo, než by jej i s dcerami znovu našli? Měl jenom jedno vodítko. A musel se ho držet.
Vyšel z malého domku a zjistil, že se nachází v rovné ulici, která navazovala na další jménem Rue Marceau. Okamžitě si uvědomil, kde je – předměstí Paříže, pár bloků od Seiny. Málem se začal smát. Předpokládal, že vejde přímo doprostřed válkou zpustošených ulic města na Středním východě. Namísto toho našel bulvár lemovaný obchody a řadovými domy, úplně normálně vyhlížející kolemjdoucí, kteří si užívali běžné odpoledne a choulili se v bundách před chladným únorovým vánkem.
Zastrčil si pistoli za opasek svých džínů, vyšel na ulici a splynul s davem. Snažil se nepřitahovat přílišnou pozornost na svou zakrvácenou košili, obvazy nebo viditelné odřeniny. Objal si trup rukama – bude potřebovat nové oblečení, bundu, něco teplejšího, než byla jeho obyčejná košile.