Reid zatřepal hlavou, aby se zbavil rozmazaného sledu obrazců. Vyslýchající si mezitím sedl na židli naproti němu.
„Něco jste mi udělali,“ zamumlal.
„Ano,“ kývl na souhlas vyslýchající, „osvobodili jsme vás z mentálního vězení.“ Předklonil se, na rtech ten samý napjatý úsměv, a zapátral v Reidových očích. „Vzpomínáte si. Je fascinující to pozorovat. Jste zmatený. Vaše zorničky jsou abnormálně roztažené i přes jasné světlo. Co je skutečné, ‚profesore Lawsone‘?“
Šejk. Za každou cenu.
„Když nás vzpomínky zradí…“
Poslední známé místo pobytu: úkryt v Teheránu.
„Kdo jsme?“
Výstřel zní v každém jazyce stejně… Kdo to řekl?
„Kým se staneme?“
To jsi řekl ty.
Reid cítil, jak znovu sklouzává do temnoty. Vyslýchající mu uštědřil dvě facky a vrátil jej tak zpět do betonové místnosti. „Nyní můžeme pokračovat upřímně. Ptám se vás tedy znovu. Jak… se… jmenujete?“
Do výslechové místnosti vcházíš sám. Podezřelý je připoutaný ke kovovému oku ve stole. Sáhneš do vnitřní kapsy svého saka, vytáhneš odznak v koženém pouzdře a otevřeš ho…
„Reid. Lawson.“ Hlas měl nejistý. „Jsem profesor… Evropské historie…“
Vyslýchající si zklamaně povzdychl. Jedním prstem pokynul tomu hromotlukovi s věčně zamračeným obličejem. Na Reidově tváři přistála těžká pěst. Na podlahu dopadla stolička doprovázená stříkancem čerstvé krve.
Chvíli Reid necítil žádnou bolest; jeho obličej byl otupělý, pulzující po nárazu. Pak ale přišla nová vlna oslepující agónie.
Reid se snažil něco říct, ale rty mu vypověděly službu.
„Ptám se vás znovu,“ řekl vyslýchající. „Teherán?“
Šejk byl zašitý v úkrytu zamaskovaném jako továrna na textil.
„Záhřeb?“
Dva Íránci jsou zadrženi na soukromé přistávací dráze, chystali se nasednou do oficiálního letadla mířícího do Paříže.
„Madrid?“
Hotel Ritz, páté patro: aktivovaná záložní buňka s bombou v zavazadle. Pravděpodobná destinace: Plaza de Cibeles.
„Šejk Mustafar?“
Handloval o svůj život. Řekl nám všechno, co věděl. Jména, místa, plány. Ale to bylo všechno…
„Vím, že si vzpomínáte,“ řekl vyslýchající, „oči vás prozrazují… Zero.“
Zero. Hlavou mu proletěl obraz: Muž v pilotkách a tmavé motorkářské bundě. Stojí na rohu ulice v nějakém evropském městě. Jde s davem. Nikdo nic netuší. Nikdo neví, že tam je.
Reid znovu zatřepal hlavou, aby se zbavil obrazců, které mu vyvstávaly v mysli. Co se mu to dělo? Hlavou mu tančily výjevy v trhaných sekvencích, nehodlal je ale považovat za vzpomínky. Byly falešné. Nějakým způsobem implantované. Byl profesorem na univerzitě, měl dvě dcery a skromný domov v Bronxu…
„Řekněte nám, co víte o našich plánech,“ dožadoval se vyslýchající neoblomně.
Nemluvíme. Nikdy.
Ta slova se ozývala a odrážela jako ozvěna v jeho mysli, stále dokola. Nemluvíme. Nikdy.
„Tohle trvá moc dlouho!“ vykřikl vysoký Íránec vztekle. „Donuť ho.“
Vyslýchající si povzdechl a sáhl po kovovém pojízdném stolku – nezapnul však polygrafický přístroj. Namísto toho jeho prsty zaváhaly nad plastovým tácem. „Povětšinou jsem trpělivý člověk,“ řekl Reidovi, „přiznávám ale, že frustrace mého společníka je pozoruhodně nakažlivá.“ Sebral zakrvácený skalpel, nástroj, kterým mu před chvílí vyřezal z hlavy malé zrnko, a zlehka přitiskl špičku jeho čepele na Reidovy rifle, zhruba deset centimetrů nad kolenem. „Vše, co chceme vědět, je to, co víte. Jména. Data. Komu jste řekl o tom, co víte. Identity vašich kolegů agentů v akci.“
Morris. Reidigger. Johanssonová. Hlavou mu proletěla jména a s každým obličej, který nikdy předtím neviděl. Mladší muž s tmavými vlasy a drzým úsměvem. Přátelsky vyhlížející chlapík s kulatým obličejem a naškrobenou bílou košilí. Žena s lesklými blond vlasy a ocelově šedýma očima.
„A co se stalo se šejkem.“
Reid si najednou uvědomil, že dotyčný šejk byl zadržen a převezen do černé zóny v Maroku, tajného výslechového centra. Nebyla to žádná vize. Jednoduše to věděl.
Nemluvíme. Nikdy.
Reidovi přeběhl mráz po zádech, jak se snažil udržet si alespoň špetku příčetnosti.
„Mluv,“ naléhal vyslýchající.
„Já nic nevím,“ slova mu sotva přešla přes oteklý jazyk a působila tak nějak zvláštně. Polekaně vzhlédl a zjistil, že druhý z mužů se na něj šklebí.
Právě pochopil větu v cizím jazyce… a odpověděl na ni bezchybnou arabštinou.
Vyslýchající zatlačil špičkou skalpelu na Reidovo stehno. Čepel se zakousla do jeho stehna a Reid vykřikl. Instinktivně se snažil nohu odtáhnout z dosahu, ale jeho kotníky byly přivázané k nohám židle.
Silně zatnul zuby, až ho rozbolela čelist. Rána na jeho stehně intenzivně pálila.
Vyslýchající se ošklivě usmál a lehce naklonil hlavu. „Přiznávám, že jsi odolnější než většina ostatních, Zero,“ řekl anglicky, „bohužel pro tebe, já jsem profesionál.“ Sklonil se dolů a pomalu stáhl Reidovi jednu špinavou ponožku. „K těmto postupům se obvykle neuchyluji.“ Znovu se narovnal a zadíval se Reidovi přímo do očí. „Bude to probíhat následovně: postupně z tebe budu odřezávat kousky těla a ukazovat ti je. Začneme prsty u nohou. Potom na rukou. A pak… uvidíme, jak na tom jsme.“ Vyslýchající si klekl a přitiskl čepel skalpelu na malíček Reidovy pravé nohy.
„Moment,“ ozval se Reid, „prosím, počkejte.“
Zbylí dva muži zabrali místo po jeho stranách a se zájmem ho sledovali.
Reid zoufale přejel prsty přes lano, kterým měl svázané ruce. Byl to vnitřní uzel s dvěma protilehlými smyčkami spojenými polovičními uzly…
Přes páteř mu až po ramena přejelo intenzivní zachvění. Věděl. Prostě to věděl. Zmocnil se ho silný pocit déjà vu, jako by v takové situaci už někdy byl – nebo se mu to alespoň snažily namluvit ty šílené vize, které mu nějak implantovali do hlavy.
Co ale bylo nejdůležitější, věděl, co musí udělat.
„Řeknu vám to!“ vydechl Reid, „řeknu vám, co chcete vědět.“
Vyslýchající vzhlédl. „Řekneš? Dobře. Napřed ti ale stejně uříznu tenhle prst. Nechci, aby sis myslel, že jsem jenom blafoval.“
Za opěradlem židle Reid uchopil svůj levý palec druhou rukou. Zadržel dech a silně trhnul. Ucítil lupnutí, když mu palec vyskočil z kloubní jamky. Čekal na ostrou, palčivou bolest, necítil však nic víc než tupé tepání.
Náhle mu to došlo – tohle nebylo poprvé, co se mu něco takového stalo.
Vyslýchající zařízl skalpel do jeho prstu a Reid vykřikl. S vykloubeným palcem mohl vyprostit ruku z pout. Jakmile měl jednu ruku volnou, druhá se uvolnila snadno.
Teď měl obě ruce volné. Netušil však, co dělat dál.
Vyslýchající vzhlédl a jeho obočí se stáhlo zmatením. „Co to…?“
Než stačil říct další slovo, Reidova pravá ruka vystřelila a uchopila první nástroj, který mu pod ni přišel – tenký skalpel s černou střenkou. Muž se pokusil rychle vstát a Reid trhl rukou zpět. Čepel přetnula chlapovu krční tepnu.
Obě ruce mu vyletěly ke krku. Krev mu prýštila mezi prsty a vyslýchající se s vytřeštěnýma očima skácel k zemi.
Hromotluk zlostně zařval a vrhl se kupředu. Oběma masitýma rukama chňapnul Reidův krk a stiskl. Reid se snažil přemýšlet, ale přepadl ho strach.
Pak už jen viděl, jak znovu zvedl tenký skalpel a vrazil ho do chlapova vnitřního zápěstí. Natočil ramena a trhnutím rozřízl jeho předloktí po celé délce. Hromotluk zařval, spadl na zem a chytil se za své příšerné zranění.
Vysoký, hubený muž jen nevěřícně zíral. Stejně jako když stál na ulici před Reidovým domem, působil váhavě, zda se k němu přiblížit. Namísto toho zašátral po plastovém tácu a zbrani. Popadl skalpel se zahnutou čepelí a bodnul přímo proti Reidově hrudi.
Reid přesunul těžiště dozadu, až převrhl židli, a jen tak tak se vyhnul čepeli. Současně tlačil nohy směrem ven, jak nejvíc to šlo. Jakmile židle dopadla na beton, její nohy se ulomily. Reid se mohl konečně postavit na zesláblých nohách.