Potřeboval se ujistit, že jsou jeho dcery v bezpečí.
Potom může začít hledat odpovědi.
Čtvrtá kapitola
Procházet se po ulicích Paříže bylo jako sen – ne však takový, jaký by člověk čekal nebo jaký by si přál. Reid došel na křižovatku ulic Rue de Berri a Avenue des Champs-Élysées, celoroční turistické centrum i navzdory chladnému počasí. O několik bloků dál na severozápad se tyčil Vítězný oblouk, ústřední bod náměstí Place Charles de Gaulle, jeho majestátnost však na Reida pramálo zapůsobila. Jeho myslí se prohnala další vize.
Už jsem tady byl. Stál jsem přesně na tomhle místě a díval se na ukazatel. Měl jsem na sobě džíny a černou motorkářskou bundu, barvy světa zastřené polarizačními slunečními brýlemi…
Zabočil doprava. Nebyl si jistý, na co tímhle směrem narazí, měl ale zvláštní podezření, že to pozná, až to uvidí. Byl to neskutečně bizarní pocit nevědět, kam jde, dokud se tam nedostane.
Každý nový výjev jako by mu vrátil střípek nejasné vzpomínky, každý nezávislý na tom následujícím, přesto však nějakým způsobem spojené. Věděl, že v té kavárně na rohu dělali ten nejlepší pastis, který kdy měl. Ze sladké vůně, která se linula z cukrářství přes ulici, se mu sbíhaly sliny a dostal chuť na sladké palmiers. Nikdy předtím palmiers neměl. Nebo snad ano?
Dokonce i zvuky probouzely jeho smysly. Kolemjdoucí se při chůzi po bulváru bavili o banálních věcech a sem tam vrhli pohled na jeho ovázaný, pohmožděný obličej.
„Nechtěl bych vidět, jak vypadá ten druhý,“ zašeptal mladý Francouz své přítelkyni. Oba se zasmáli.
Dobře, nepanikař, nakázal si Reid v duchu. Očividně umíš arabsky a francouzsky. Jediný další jazyk, který znal profesor Lawson, byla němčina. Také uměl pár vět španělsky.
Bylo tu ještě něco dalšího, něco těžko definovatelného. Za jeho pocuchanými nervy a instinktem utéct, jít domů, někde se schovat, za tím vším byl ocelově chladný odstup. Bylo to, jako by mu na rameni spočinula těžká ruka staršího bratra, hlas v hloubi jeho mysli, který říkal, Jen klid. Tohle všechno už přece znáš.
Zatímco ho tenhle tajemný hlas konejšil, v popředí jeho myšlenek byly jeho dcery a jejich bezpečí. Kde teď jsou? Co si asi myslí? Co by se s nimi stalo, kdyby přišly i o druhého rodiče?
Nikdy na ně nepřestal myslet. Ani tehdy, když ho v tom zatuchlém sklepení bili a mučili, tehdy, když mu myslí prolétaly záblesky neznámých obrazů, vždy myslel jenom na ně, na svoje dcery – obzvlášť na tu poslední otázku. Co by se s nimi stalo, kdyby v tom sklepě zemřel? Nebo kdyby zemřel během té lehkovážné akce, kterou se teď chystal podniknout?
Musel se ujistit. Musel se s nimi nějak spojit.
Nejdřív ale potřeboval bundu, a nejen proto, aby zakryl svou zakrvácenou košili. Únorové počasí se blížilo téměř desíti stupňům nad nulou, na košili však bylo stále příliš chladno. Bulvár fungoval jako větrný tunel a vítr byl dost ostrý. Rychle se schoval do nejbližšího butiku a vybral první kabát, který mu padl do oka – tmavě hnědou leteckou bundu, koženou s fleecovou podšívkou. Divné, pomyslel si. Takovou bundu by si nikdy předtím nevybral, měl rád tvíd a pléd, tenhle kus ho však z nějakého důvodu přitahoval.
Letecká bunda stála dvě stě čtyřicet euro. Na tom nezáleželo; peněz měl plnou kapsu. Vybral si taky novou břidlicově šedou košili, džíny, nové ponožky a robustní hnědé boty. Všechno vybrané zboží donesl k pokladně a zaplatil v hotovosti.
Na jedné z bankovek byl krvavý otisk prstu. Prodavač s úzkými rty předstíral, že si ničeho nevšiml. Hlavou mu proletěl další záblesk –
„Na benzínku přijde zkrvavenej chlap. Zaplatí za naftu a chystá se odejít. Vtom na něj vyjevená prodavačka zavolá: ‚Haló, pane, není vám nic?‘ Chlap se usměje. ‚Ale vůbec ne. Tohle není moje krev.‘“
Takový vtip jsem nikdy neslyšel.
„Můžu se zeptat, kde jsou kabinky?“ zeptal se Reid francouzsky.
Prodavač ukázal do zadní části obchodu. Za celou dobu nepromluvil ani slovo.
Než se Reid začal převlékat, poprvé se na sebe podíval do zrcadla. Bože, vypadal příšerně. Pravé oko mu silně oteklo a skrz obvazy prosakovala krev. Bude muset zajít do drogerie a koupit si nějaké decentní ošetřovací pomůcky. Stáhl si své teď už špinavé a zakrvácené džíny přes zraněné stehno a zasykl při tom bolestí. Něco s hlučným zarachocením spadlo na podlahu, až povyskočil. Beretta. Málem zapomněl, že ji má.
Zbraň byla těžší, než by si představoval. Devět set čtyřicet pět gramů, nenabitá, nabídla mu jeho mysl. Věděl to. Držet ji bylo jako obejmout bývalou milenku, známé a cizí současně. Položil ji na stoličku a dokončil převlékání. Pak svoje staré oblečení nacpal do nákupní tašky a zbraň si opět zastrčil za opasek svých nových džínů v oblasti kříže.
Jakmile vyšel zpátky na ulici, držel Reid hlavu skloněnou a kráčel briskně, pohled upřený na chodník. Nepotřeboval, aby ho teď rušily další vize. Na rohu vyhodil nákupní tašku se starým oblečením do koše, aniž by zpomalil.
„Oh! Excusez-moi,“ omluvil se, když ramenem hrubě narazil do procházející ženy v elegantním kostýmku. Nasupeně se po něm ohlédla. „Moc se omlouvám.“ Jen zlostně zavrtěla hlavou a kráčela dál. Reid si strčil ruce do kapes své bundy – spolu s telefonem, který vytáhl ženě z kabelky.
Bylo to snadné. Příliš snadné.
O dva bloky dál se schoulil pod markýzou obchodního domu a vytáhl telefon. Vydechl úlevou – vybral si ženu tohoto typu z jistého důvodu a jeho instinkt se vyplatil. Měla na svém telefonu nainstalovaný Skype s účtem propojeným s americkým číslem.
Otevřel internetový prohlížeč, vyhledal si číslo na Pap’s delikatesy v Bronxu a vytočil ho.
Telefon v mžiku zvedl mladý muž. „Pap’s delikatesy, čím posloužíme?“
„Ronnie?“ Jeden z jeho studentů z minulého ročníku byl dřív na brigádě v Reidových oblíbených delikatesách. „Tady profesor Lawson.“
„Dobrý den, pane profesore!“ pozdravil mladík radostně. „Jak se daří? Chcete si něco objednat?“
„Ne. Ano… tak trochu. Poslyšte, mám na vás opravdu velkou prosbu, Ronnie.“ Pap’s delikatesy byly pouhých šest bloků od jeho domu. Za hezkých dní si k nim obvykle rád zašel pro sendviče. „Máte na telefonu Skype?“
„Mám, proč?“ zeptal se Ronnie s náznakem zmatení v hlase.
„Dobře. Potřebuju, abyste udělal následující. Zapište si tohle číslo…“ Nařídil mu rychle zaběhnout k němu domů a zkontrolovat, kdo, jestli vůbec někdo, tam je. Pak měl zavolat na číslo, které mu nadiktoval.
„Profesore, máte snad nějaké potíže?“
„Ne, Ronnie, jsem v pořádku,“ zalhal, „jen jsem ztratil telefon a jedna hodná paní mě nechala použít její, abych se mohl ujistit, že jsou moje děti v pořádku. Mám ale jen pár minut. Takže pokud byste byl tak hodný…“
„To stačí, pane profesore. Rád pomůžu. Za chvilku vám zavolám.“ Ronnie zavěsil.
Zatímco čekal, přecházel Reid netrpělivě tam a zpět pod krátkou markýzou a kontroloval telefon každých pár vteřin, kdyby náhodou telefonát zmeškal. Připadalo mu, že uplynula snad hodina, než telefon opět zazvonil, přestože to bylo pouhých šest minut.
„Haló?“ zvedl příchozí hovor v okamžiku. „Ronnie?“
„Reide, jsi to ty?“ ozval se zoufalý ženský hlas.
„Lindo!“ Vydechl Reid. „Rád tě slyším. Poslouchej, potřebuju vědět—“
„Reide, co se stalo? Kde jsi?“ dožadovala se.
„Holky, jsou—“
„Co se stalo?“ skočila mu do řeči. „Holky se ráno probudily a byly celé bez sebe, že jsi pryč, tak mi zavolaly a hned jsem za nimi přišla…“
„Lindo, prosím,“ pokusil se ji přerušit, „kde jsou?“
Žena mluvila stále dál, zjevně byla silně rozrušená. Linda byla dobrá ve spoustě věcí, ale klidné chování v nouzi mezi ně nepatřilo. „Maya říkala, že se někdy chodíš ráno projít, ale přední i zadní dveře byly otevřené, takže chtěla zavolat policii, protože si prý nikdy nenecháváš telefon doma. A teď se objeví tenhle kluk z delikates a podává mi telefon—“