Od té doby zůstali v kontaktu. Jessie mu zavolala, aby jí poradil, když v ní začalo růst podezření ohledně motivů jejího manžela, ovšem předtím, než se ji pokusil zabít. A poté, co se přestěhovala zpět do DTLA, nastoupila do práce na centrální stanici, kde pracoval i Hernandez.
Pracovali spolu na několika případech, včetně vraždy Victorie Missingerové, filantropky z vyšší společnosti. Právě Jessiino odhalení vraha jí vydobylo respekt, jenž se z velké části podílel na její účasti na výcviku FBI. Nikdy by to ovšem nedokázala bez Ryana Hernandeze a jeho zkušeností a instinktů.
Byl dokonce tak uznávaný, že ho přidělili ke speciální jednotce u loupežných vražd, nazývané Speciální sekce vražd neboli zkráceně HSS. Zaměřovali se na vysokoprofilové případy, které vzbuzovaly nadměrný zájem médií nebo zvýšenou pozornost veřejnosti. K takovým případům zpravidla patřilo žhářství, vícenásobné vraždy, vraždy významných osob a samozřejmě sérioví vrahové.
Kromě jeho vyšetřovatelských talentů musela Jessie také uznat, že není nepříjemné trávit s ním čas. Měli mezi sebou uvolněný vztah, jako by se znali mnohem déle než jen šest měsíců. Když se nehlídala, prolétla jí v Quanticu hlavou několikrát myšlenka, zda by se věci vyvinuly jinak, kdyby se seznámili za jiných okolností. Jessie však tehdy ještě byla vdaná a Hernandez a jeho žena byli svoji už déle než šest let.
V tu chvíli otevřel dveře své kanceláře kapitán Roy Decker a vyšel ven. Decker měl vysokou a hubenou postavu a s výjimkou pár osamělých pramínků téměř žádné vlasy. Ještě mu nebylo ani šedesát, vypadal ale mnohem starší a jeho nažloutlý, vrásčitý obličej naznačoval, že je pod neustálým stresem. Nos mu končil v ostré špičce a malé oči měl vždy ve střehu, jako by byl nepřetržitě na lovu, což, připomněla si Jessie, svým způsobem taky byl.
Vkročil do hlavní místnosti a hned za ním i někdo další. Byl to Ryan. Vypadal přesně tak, jak si ho pamatovala. Něco přes sto osmdesát centimetrů, devadesát kilo, krátké černé vlasy a hnědé oči. Na sobě měl kabát a kravatu, které zakrývaly, jak svalnatou má postavu.
Měl třicet let, což bylo na úplného detektiva málo. Vystoupal však po profesním žebříčku rychle, zvlášť potom, co jako pochůzkový policista pomohl dopadnout neblaze proslulého sériového vraha jménem Bolton Crutchfield.
Zatímco s kapitánem Deckerem vycházeli, řekl mu šéf něco, co ho přimělo roztáhnout obličej do svého hřejivého, pohodového úsměvu, který působil tak odzbrojujícím dojmem, že mu ani vyslýchaní podezřelí nedokázali odolat. Ten pohled v Jessie k jejímu vlastnímu ohromení vzbudil nečekanou reakci. Někde v břiše zaznamenala podivný pocit, jaký už nezažila celá léta: motýly.
Hernandez ji zahlédl a zamával na ni. Oba muži k ní zamířili. Rozmrzelá z onoho nečekaného pocitu se postavila v naději, že se ho pohybem zbaví. Přinutila mozek, aby se přepnul do profesionálního režimu a pokoušela se na základě jejich výrazů odhadnout, o čem se ti dva spolu bavili. Oba však měli na tváři masky, což naznačovalo, že se snaží udržet obsah své konverzace mezi sebou. Jedné věci si Jessie ovšem všimla: Ryan vypadal unaveně.
„Vítejte zpátky, Huntová,“ pronesl Decker obřadně. „Věřím, že váš pobyt ve Virginii byl poučný?“
„Ano, velice, pane,“ odpověděla.
„Výborně. Přestože bych si moc rád poslechl podrobnosti, budeme to prozatím muset odložit na jindy. Místo toho si své nové dovednosti můžete rovnou vyzkoušet naostro. Máte případ.“
„Pane?“ řekla s lehkým překvapením. Předpokládala, že bude chtít, aby se do toho znovu pomalu dostala, a že nejdřív proberou její nové povinnosti v roli plnohodnotné, nikoli prozatímní, profilistky.
„Hernandez vám podrobnosti vysvětlí po cestě,“ oznámil jí Decker. „Jedná se o poněkud choulostivý případ a vyžádali si na něj speciálně vaše služby.“
„Opravdu?“ zeptala se Jessie a litovala svého nadšení ještě než to stihla doříct.
„Opravdu, Huntová,“ odvětil Decker a mírně se zamračil. „Zdá se, že jste si vysloužila pověst zaříkávačky předměstí. Teď to nemůžu dál rozvádět. Stačí, když vám řeknu, že ti nahoře chtějí, aby se v tomto případě postupovalo diskrétně. Očekávám od vás, že na to budete při práci pamatovat.“
„Ano, pane.“
„Dobrá. Promluvíme si později,“ prohlásil. Pak se otočil a bez dalšího slova odešel.
Ryan, který do té doby nepromluvil, se nyní konečně ozval.
„Vítej doma,“ řekl. „Jak se máš?“
„Není to nejhorší,“ odpověděla a ignorovala rozechvělý pocit, jenž se znenadání vrátil. „Jen si zase zvykám na to, jak věcí chodí, znáš to.“
„No, vrhnout se do toho takhle po hlavě by ti mělo pomoct,“ poznamenal. „Musíme vyrazit hned teď.“
„Budu mít čas si vyzvednout svou zbraň, o kterou jsem požádala před odjezdem do Quantica?“
„Už jsem se ti na ni ráno zeptal,“ sdělil, zatímco vykročili k východu z ústředí. „Bohužel došlo k nějakému bordelu s papírováním, takže tvou žádost ještě nezpracovali. Papírování jsem sice vyřešil, ale zbraň nejspíš nedostaneš dřív než příští týden. Myslíš, že ti k přežití bude pár dní stačit jako jediná zbraň tvůj mozek?“
Usmál se na ni, Jessie si však všimla něčeho, co předtím nezaznamenala. Pod lehce začervenalýma očima měl hluboké stíny.
„Jasně,“ přikývla a snažila se udržet krok s jeho svižným tempem. „Je všechno v pořádku?“
„Jo. Proč?“ zeptal se a střelil po ní pohledem.
„Jen že vypadáš trochu… unaveně.“
„Jo,“ přisvědčil a jen co promluvil, obrátil zrak zase přímo před sebe. „Poslední dobou moc dobře nespím. Shelly a já se rozcházíme.“
Kapitola devátá
Seděli v autě několik minut, než se věci zase vrátily do normálu.
Jessie na stanici vyjádřila svou lítost a Ryan jí poděkoval. Víc to však nerozváděl a ona si nemyslela, že by bylo vhodné se ho vyptávat. A jelikož jejich případ, ať už se jednalo o cokoliv, neměli kvůli jeho choulostivé povaze probírat na stanici, nezbylo jim než se uchýlit k rozpačitému tlachání o jejím letu domů a o nebezpečích sushi ze supermarketu. Vypadli z rytmu.
Když vyjeli na cestu, moc se to ze začátku nezlepšilo. Z garáže se dostali na ulici, kde Jessie na okno zaklepal bezdomovec, aby ji poprosil o drobné. Nadskočila v sedadle tak, že se hlavou uhodila do střechy.
„Jsi v pořádku?“ chtěl vědět Ryan a úkosem se na ni podíval.
„Jo, asi jsem jen vyšla ze cviku,“ vysvětlovala a třela si bolestivé místo rukou. „Na předměstských ulicích ve Virginii tolik bezdomovců nemají.“
Ryan na okamžik vypadal, jako by chtěl něco říct, pak si to ale rozmyslel. Jakmile se začali pohybovat dopravou, atmosféra se trochu uvolnila.
„Takže co je na tomhle případu tak choulostivého, že jsme o tom nemohli mluvit na stanici?“ zajímala se.
„Nejspíš mohli,“ připustil Ryan, zatímco vjížděl na dálnici směřující na západ. „Jenže Decker umí být občas trochu paranoidní a pro mě je snazší mu vyhovět, než se o tom dohadovat. Jedeme na Pacific Palisades.“
„To je trochu mimo náš okrsek, ne?“
„Jo, zhruba o třicet kilometrů. Ale i když je to skoro v Malibu, pořád to teoreticky patří k Los Angeles, a tím pádem do jurisdikce LAPD. Na stanici v západním LA chytili případ, o kterém si mysleli, že bychom jim s ním mohli pomoct. Teda mysleli, že ty bys jím s ním mohla pomoct. Já se jen svezl s tebou.“
„Počkej, cože?“ zeptala se Jessie naprosto zmatená.
„Vezmu to od začátku,“ oznámil Ryan. „Někdy v posledních dvanácti hodinách někdo zavraždil ženu jménem Penelope Wootenová. Nejméně osmkrát ji bodli do hrudi a do břicha. Případ přistál na stole mému bývalému partnerovi, Bradymu Bowenovi. Ukázalo se, že Penelope je provdaná za Coltona Wootena. Říká ti to jméno něco?“