Vešla do vstupní haly a čekala. Pořád ani slovo. Přešla do obývacího pokoje, kde obvykle cvičily jógu. I zde bylo prázdno. Zrovna se chystala zkontrolovat kuchyň, když vtom dorazila Beth.
„Dámy, jsem tady!“ ohlásila se od vchodových dveří.
„Ahoj, Beth,“ pozdravila se Eliza a otočila se, aby ji přivítala. „Dveře byly odemčené, ale Penny neodpovídá. Nevím, co se děje. Možná zaspala nebo je v koupelně nebo tak něco. Zajdu se podívat nahoru, jestli si mezitím chceš dát něco k pití. Určitě to bude jen minutka.“
„Žádný problém,“ prohlásila Beth. „Zákaznice, u které jsem měla být v devět třicet, stejně odřekla, tak nikam nespěchám. Klidně jí řekni, ať si dá na čas.“
„Dobře,“ přikývla Eliza a vydala se po schodech nahoru. „Za chvilku budem zpátky.“
Došlo zhruba do poloviny prvního schodiště, když ji napadlo, jestli neměla jet výtahem. Hlavní ložnice se nacházela ve třetím patře a takové dlouhé šplhání ji nijak nelákalo. Než si to stihla pořádně rozmyslet, uslyšla z přízemí jekot.
„Co se stalo?“ zakřičela a přitom už se otáčela a spěšně se vracela dolů.
„Rychle!“ volala Beth. „Dobrý Bože, pospěš si!“
Její hlas přicházel z kuchyně. Jen co dorazila na konec schodiště, Eliza se rozběhla, prohnala se obývacím pokojem a zabočila za roh.
Na kuchyňské podlaze ze španělských dlaždic ležela v obrovské kaluži krve Penny. Oči měla ztuhle otevřené vyděšením a tělo zkroucené v jakési hrůzné smrtelné křeči.
Eliza se hrnula ke své nejstarší a nejmilejší kamarádce a jak se k ní blížila, na husté tekutině jí to klouzalo. Podjela jí noha a ona tvrdě přistála na zemi, přičemž se celým tělem rozplácla v krvi.
S úpornou snahou se nepozvracet se doplazila k Penny a položila jí ruce na hruď. I přes oblečení cítila, jak je studená. Eliza jí však přesto zatřásla, jako by ji tím mohla probudit.
„Penny,“ žadonila, „probuď se.“
Její kamarádka nereagovala. Eliza pohlédla na Beth.
„Umíš první pomoc?“ zeptala se.
„Ne,“ odpověděla mladší žena roztřeseným hlasem a zavrtěla hlavou. „Ale myslím, že na tu je příliš pozdě.“
Eliza si jejího komentáře nevšímala a místo toho se snažila rozpomenout na kurz resuscitace, na který se před lety přihlásila. Zaměřoval se sice na pomoc dětem, princip by ale měl být stejný. Otevřela Penny ústa, zaklonila jí hlavu, zacpala nos a zhluboka vydechla do kamarádčina hrdla.
Poté se Penny vyšplhala kolem pasu, jednu ruku položila na druhou, obě dlaněmi dolů, a bříškem spodní dlaně prudce stlačila Pennin hrudník. Zopakovala to ještě podruhé a potřetí a pokoušela se dostat do nějakého rytmu.
„Ach bože,“ zaslechla zamumlat Beth a vzhlédla, aby zjistila, co se děje.
„Co je?“ zeptala se hrubě.
„Když na ni tlačíš, vytéká jí z hrudi krev.“
Eliza sklopila zrak. Byla to pravda. Při každém stlačení se objevil pomalý potůček krve, který vytékal z něčeho, co vypadalo jako široké tržné rány v její hrudní dutině. Znovu zrak zvedla.
„Zavolej na sto dvanáct!“ zakřičela, i když věděla, že to nemá cenu.
* * *
Jessie, která pociťovala nečekanou nervozitu, dorazila do práce brzy.
Se všemi těmi dodatečnými bezpečnostními opatřeními, jež zavedla, se rozhodla vyrazit do práce první den po třech měsících s dvacetiminutovým předstihem, aby měla jistotu, že tam bude před devátou, jak po ní chtěl kapitán Decker. Patrně se však v kličkování nespočetnými tajnými odbočkami a schodišti zlepšovala, protože jí cesta na centrální stanici netrvala ani zdaleka tak dlouho, jak čekala.
Zatímco kráčela z parkoviště k hlavnímu vchodu stanice, přejížděla očima tam a zpátky ve snaze odhalit cokoliv neobvyklého. Pak si však vzpomněla na to, co si včera těsně před tím, než usnula, slíbila. Nedovolí, aby ji hrozba jejího otce pohltila.
Neměla potuchy, jak obecné nebo přesné informace předal Bolton Crutchfield jejímu otci. Nemohla si ani být jistá, jestli Crutchfield mluví pravdu. Tak či tak s tím nemohla udělat o moc víc, než už dělala. Kat Gentryová prohlížela nahrávky Crutchfieldových návštěvníků. Jessie bydlela v podstatě v bunkru. Dnes dostane svou oficiální zbraň. A kromě toho musí žít vlastní život. Jinak se zblázní.
Do hlavní místnosti stanice se vracela s nemalými obavami, jak ji po tak dlouhé absenci přivítají. O to víc, když vzala v úvahu, že naposled tu byla ještě jako pouhá prozatímní pomocná profilující konzultantka.
Nyní se přívlastku „prozatímní“ zbavila a, i když byla technicky vzato stále konzultantka, dostávala zaplaceno od LAPD a těžila ze stejných výhod jako všichni ostatní příslušníci. To zahrnovalo i zdravotní pojištění, což, má-li to soudit na základě nedávných událostí, nepochybně hojně využije.
Vešla do rozlehlého hlavního pracovního prostoru, který tvořily desítky stolů, jež od sebe nedělilo nic víc, než korkové přepážky, nadechla se a čekala. Nic se ale nestalo. Nikdo nic neřekl.
Popravdě řečeno se zdálo, že si jejího příchodu nikdo ani nevšiml. Některé hlavy se skláněly nad policejními spisy. Jiné upíraly zrak na osoby na opačné straně stolu, ve vetšině případů svědky nebo podezřelé v želízkách.
Připadala si trochu zklamaná. Ještě víc se ale cítila hloupě.
Co jsem čekala—průvod?
Nevyhrála přece žádnou bájnou Nobelovu cenu za řešení případů. Odjela na dva a půl měsíce na výcvikovou akademii FBI. Bylo to sice bezva. Ale nikdo jí za to nebude tleskat.
Tiše prošla bludištěm stolů a míjela přitom detektivy, s nimiž v minulosti spolupracovala. Zhruba pětačtyřicetiletý Callum Reid vzhlédl od spisu, který si právě četl. Kývl na ni a brýle mu přitom málem spadly z čela, kde je měl posazené.
Alan Trembley, jemuž bylo něco přes dvacet a jemuž blonďaté kadeře jako vždy trčely do všech stran, měl na hlavě také brýle, ty jeho mu však spočívaly na nose, zatímco soustředěně vyslýchal postaršího muže, který vypadal, že si pořádně přihnul. Ani si Jessie nevšiml, když kolem něj procházela.
Došla ke svému až trapně uklizenému stolu, hodila na něj svou bundu a batůžek a posadila se. Sotva dosedla, uviděla z přestávkové místnosti vycházet Garlanda Mosese, jak si to s kávou v ruce šine po schodech nahoru do své kanceláře ve druhém patře. Vlastně to byl spíš přístěnek na smetáky.
Na nejvěhlasnějšího policejního profilistu celého LAPD se to zdálo jako poněkud nedůstojné pracoviště, Mosese to ale zjevně netrápilo. Popravdě to vypadalo, že ho toho celkově moc nezajímá. Bylo mu přes sedmdesát a pro oddělení pracoval jako konzultant především proto, aby se nenudil. Jako legendární profilista si mohl dělat víceméně, co se mu zlíbí. Dřív pracoval jako agent pro FBI, pak se ale přestěhoval na západní pobřeží, kde chtěl odejít do důchodu. Místo toho se ovšem nechal přesvědčit, aby konzultoval na oddělení. Souhlasil pod podmínkou, že si bude moci vybírat případy a určovat si vlastní pracovní hodiny. Vzhledem k jeho profesní historii k tomu nikdo nic nenamítal ani tehdy, ani dnes.
S chomáčem neupravených bílých vlasů, hrubou kůží a šatníkem někdy z roku 1981 měl pověst přinejlepším nevrlého bručouna a přinejhorším hotového protivy. Jessie nicméně během jejich jediné větší komunikace přišel hovorný, ne-li přímo přívětivý. Ráda by mu do hlavy nahlédla víc, stále se však trochu bála ho přímo oslovit.
Když se jí nad schody šouravě ztratil z dohledu, rozhlédla se kolem, zda neuvidí Ryana Hernandeze, detektiva, se kterým pracovala nejčastěji a kterého by s poměrnou jistotou označila za přítele. Nedávno dokonce začali používat svá křestní jména, což v policejních kruzích znamenalo vážnou věc.
Poprvé se ve skutečnosti setkali za neprofesionálních okolností v jejím posledním semestru na UC–Irvine minulý podzim, když ho její profesor pozval, aby přednášel před její třídou magisterské kriminální psychologie. Hernandez jim předložil případovou studii, již z celé třídy dokázala vyřešit jen Jessie. Později se také dozvěděla, že byla teprve druhou studentkou, která kdy případu přišla na kloub.