Mackenzie se od něj odvrátila, aby si prostudovala jeho spis. Ten popisoval stručný příběh problémového života Mika Nella, který byl na útěku už od svých šestnácti let a byl zatčený za drobné krádeže a úmyslné ublížení na zdraví v osmnácti. Posledních dvanáct let jeho života vykreslilo portrét zkrachovalé existence – napadení, krádež, vloupání a několik pobytů ve vězení.
Kromě Mackenzie jej s despektem pozorovali také Dagneyová a velitel Rodriguez.
„Hádám, že už jste se s ním setkali mockrát, že?“ zeptala se Mackenzie.
„Ano,“ řekl Rodriguez. „A bůhvíproč jej soudy vždycky jenom plesknou přes ruku. Nejdelší trest, který dostal, byl zrovna ten, ze kterého byl teď podmínečně propuštěný. A byl to jen roční trest. Jestli se ukáže, že je ten osel zodpovědný za ty vraždy, soudci budou muset stáhnout ocasy mezi nohy.“
Mackenzie vrátila spis Dagneyové a vykročila ke dveřím. „Dobrá tedy, uvidíme, co nám může říct,“ řekla.
Opustila místnost a chvíli postála v chodbě, než vyrazila vyslechnout Mika Nella. Zkontrolovala ještě telefon, jestli jí Harrison neposlal zprávu. Předpokládala, že už je teď na letišti a že už asi mluvil s dalšími příbuznými, aby zjistil víc o tom, co se děje doma. Bylo jí ho opravdu líto, a i když jej moc dobře neznala, přála si, aby pro něj mohla něco udělat.
Pak už své emoce odložila, vrátila telefon do kapsy a vstoupila do výslechové místnosti. Mike Nell k ní vzhlédl a ani se nesnažil skrýt výraz opovržení. Teď v něm ale bylo i něco dalšího. Neudělal nic proto, aby si nevšimla, jak si ji prohlíží, jeho zrak setrvával především na jejích bocích.
„Líbím se vám, pane Nelle?“ zeptala se, když si sedala.
Zjevně zmatený z té otázky se Nell nervózně usmál a řekl: „Hádám, že jo.“
„Předpokládám, že víte, že budete mít potíže, protože jste vztáhl ruce na agentku FBI, i když to technicky bylo jen postrčení.“
„A co ten váš kousek s momentových klíčem?“ zeptal se.
„Dal byste přednost mé zbrani? Průstřel lýtka nebo ramene, abych vás zpomalila?“
Nell na to nic neřekl.
„Je jisté, že my dva nikdy nebudeme nejlepší přátelé,“ řekla Mackenzie, „takže tohle tlachání rovnou přeskočme. „Chci znát všechna místa, kde jste byl během posledního týdne.“
„To bude dlouhý seznam,“ řekl Nell s úsměškem.
„Ano, jsem si jistá, že muž vašeho charakteru musí být prostě všude. Takže začněme dvě noci zpátky. Kde jste byl mezi šestou večer a šestou ráno?“
„Dvě noci zpět? Byl jsem s přáteli. Hráli jsme karty, trochu popíjeli. Nic velkého.“
„Může to některý z vašich přátel dosvědčit?“
Nell pokrčil rameny. „To nevím. Byli tam i další týpci, co s náma hráli karty. O co vám sakra jde?“
Mackenzie neviděla důvod, proč to déle natahovat. Kdyby nebyla tak rozrušená tím, co se stalo Harrisonovi, grilovala by ho tak dlouho, než by se chytil do vlastní pasti, pokud by byl opravdu vinen.
„Jeden pár byl zavražděn v jejich městském domě právě dvě noci zpátky. Ten dům je zrovna v komplexu, kde jste byl zatčen za pokus o loupež a ublížení na zdraví. Když si to dáte dohromady, plus fakt, že jste byl podmínečně propuštěn asi před měsícem, dostává vás to hodně vysoko na seznam podezřelých.“
„To jsou kecy,“ řekl Nell.
„Ne, to je logika. Tedy něco, s čím asi nejste obeznámen, podle vašeho trestního rejstříku.“
Viděla na něm, že k tomu chtěl utrousit poznámku, ale včas se zarazil a znovu si začal kousat spodní ret. „Nebyl jsem na tom místě od tý doby, co mě pustili,“ řekl. „Jakej by to asi sakra mělo smysl?“
Pozorovala jej s nedůvěrou a zeptala se: „Co vaši přátelé? Potkal jste je ve vězení?“
„Jednoho z nich jo.“
„A ti ostatní taky dělají do vloupaček a ublížení na zdraví?“
„Ne,“ odsekl. „Jeden z nich se jako teenager někam nedovoleně dostal, ale ne… oni by nikoho nezabili. Ani já ne.“
„Ale nezákonně někam vlézt a někoho zbít, to je OK?“
„Nikoho jsem nikdy nezabil,“ řekl znovu. Byl očividně frustrovaný a musel se hodně ovládat, aby ji nenapadl. A přesně tohle ona hledala. Kdyby byl vinen těmi vraždami, šance, že přejde ihned do defenzivy a zlosti by byla mnohem vyšší. Fakt, že dělal vše proto, aby nebyl v průšvihu, třeba jen tím, že by se obořil na agentku FBI, ukazoval na to, že s velkou pravděpodobností není s vraždami nijak propojen.
„OK, řekněme, že s vraždami nemáte nic společného. Co jste tedy provedl? Hádám, že jste dělal něco, co jste neměl. Proč byste jinak vrazil do mě, agentky FBI a pokusil se o útěk?“
„Nebudu mluvit,“ řekl, „dokud tu nebude můj právník.“
„Aha, zapomněla jsem, že už jste v tomhle profík. Tak dobře… Dostaneme sem vašeho právníka. Předpokládám ale, že víte, jak policie pracuje. My víme, že v něčem jedete. A my také zjistíme, v čem. Takže mi to řekněte hned a ušetříme si potíže.“
Jeho pět vteřin ticha značilo, že nic takového nemá v úmyslu.
„Potřebuji jména a čísla těch mužů, se kterými tvrdíte, že jste byl v noci před dvěma dny. Dejte mi je, a když vám potvrdí alibi, jste volný.“
„Fajn,“ zabručel.
Jeho reakce byla jen další známkou toho, že ve věci vražd je nevinen. V jeho tváři nebyla vidět žádná úleva, jen podrážděnost z toho, že už zase sedí ve výslechové místnosti.
Mackenzie si vzala seznam mužů a poznamenala si, že Dagneyová nebo kdokoliv jiný odpovědný za tyhle záležitosti by měl projít Nellův telefon a porovnat čísla v něm se seznamem. Pak opustila výslechovou místnost a zamířila zpět do pozorovatelny.
„Tak?“ řekl Rodriguez.
„Není to náš muž,“ řekla Mackenzie. „Ale pouze pro protokol, tady je seznam jeho přátel, o nichž tvrdí, že s nimi byl v noci, kdy byli zavražděni Kurtzovi.“
„Jste si tím jistá?“
Přikývla.
„Neviděla jsem žádnou úlevu, když jsem mu řekla, že ho pustíme, pokud se potvrdí jeho alibi. A také jsem se ho snažila vyprovokovat a přistihnout při chybě. Jeho chování jednoduše neodpovídá někomu, kdo to udělal. Ale jak jsem řekla, musíme prověřit jeho kumpány, abychom si byli úplně jistí. Rozhodně je ale vinen něčím jiným. Moje bolavá záda od toho, jak jsem spadla, jsou toho důkazem. Vaši lidé by to mohli vyřešit, ne?“
„Máte to mít.“
Opustila stanici, jistá si tím, že Mike Nell nebyl jejich muž. Někde v pozadí jí hlavou běžely myšlenky na jejího otce.
Předpokládala, že se to stane. Byly zde jisté podobnosti, mezi jeho případem a tím, který řešila právě teď. Někdo vešel do domů, kde páry bydlely, bez známek násilného vniknutí, což naznačovalo, že páry zabijáka znaly a pozvaly jej domů. Hlavou se jí přitom honily záblesky vzpomínek na otce, nataženého a zkrvaveného na posteli, výjevy podobné těm, které viděla na fotografiích ve složkách k případu Kurtzových a Sterlingových.
Myšlenky na mrtvého rodiče způsobily, že se více vcítila do Harrisonovy situace. Dojela do motelu tak rychle, jak to jen šlo, ale když zaklepala na jeho dveře, nikdo neotevřel. Došla k pultu, kde našla znuděnou recepční, listující si magazínem Star.
„Promiňte, můj partner už odjel?“
„Ano, asi před pěti minutami. Zavolala jsem mu taxi na letiště.“
„Díky,“ řekla Mackenzie, trochu zklamaně.
Opustila recepci a cítila se odcizeně. Jistě, už několikrát pracovala na případu sama, zvláště když byla detektivem v Nebrasce. Teď ale byla bez partnera v cizím městě, což její pocit osamělosti jen zesilovalo. Bylo jí to nepříjemné, ale nemělo žádný smysl to ignorovat.
S pocitem, že sem nepatří, který každou chvíli sílil, si Mackenzie uvědomila, že jej může zahnat jediným způsobem, který znala: tím, že se ponoří do práce. Vrátila se do auta a jela přímo zpět na policejní stanici. Věděla, že řešit případ sama může být poněkud depresivní, ale zároveň to může být právě ta motivace, kterou hledala, aby našla vraha, ještě než skončí tento den.