Jessie se usadila do pohodlného křesla, jež používala při každém sezení, a okamžitě se v ní rozlil ten samý pocit, na jaký byla zvyklá ze starých časů. Byl to už nějaký ten pátek, co tu byla naposledy, více než rok, a doufala, že to tak i zůstane. Jednalo se však rovněž o místo útěchy, kde se svou minulostí nejdříve bojovala a následně ji pokořila a smířila se s ní.
Doktorka Lemmonová jí podala vodu, posadila se naproti ní, vzala do ruky zápisník a pero a položila si je do klína. Byl to její způsob jak vyjádřit, že sezení formálně začalo.
„O čem dnes budeme mluvit, Jessie?“ zeptala se přívětivě.
„Začneme asi dobrými zprávami. Dělám praktikum v DSH-Metro, na jednotce NRD.“
„No, páni. To je ohromující. Kdo je váš fakultní poradce?“
„Warren Hosta na UC–Irvine,“ odpověděla Jessie. „Znáte ho?“
„Narazili jsme na sebe,“ řekla doktorka záhadně. „Myslím, že jste v dobrých rukou. Je nedůtklivý, ale svůj obor zná skrz na skrz, a to je pro vás to důležité.“
„To ráda slyším, protože jsem neměla moc na výběr,“ poznamenala Jessie. „Byl jediný v okolí, koho Panel schválil.“
„Předpokládám, že abyste dostala, co chcete, musíte hrát trochu podle jejich pravidel. Tohle jste přece chtěla, nebo ne?“
„Ano,“ přitakala Jessie.
Doktorka si ji důkladně prohlížela. Proběhl mezi nimi nevyřčený moment pochopení. Když Jessie tehdy kvůli její diplomové práci vyslýchaly úřady, objevila se doktorka Lemmonová zničehonic na policejní stanici. Jessie si pamatovala, jak ji pozorovala, zatímco psychiatrička něco tiše sdělovala několika lidem, kteří do té doby nehlasně sledovali její výslech. Všechny následující otázky se zdály být méně obviňující a poněkud uctivější.
Teprve později se Jessie dozvěděla, že doktorka Lemmonová byla rovněž členkou Panelu a že si byla velmi dobře vědoma toho, co se děje na NRD. Dokonce i léčila některé pacienty, kteří tam pobývali. Když o tom zpětně přemýšlela, nemělo ji to překvapit. Koneckonců, Jessie tuto ženu vyhledala jako terapeutku právě proto, že měla jako odbornice v dané oblasti výbornou reputaci.
„Můžu se vás na něco zeptat, Jessie?“ promluvila doktorka. „Tvrdíte, že práce v NRD je to, co chcete. Zvážila jste ovšem, že na tom místě nemusíte najít odpovědi, které hledáte?“
„Chci jen lépe pochopit, jak tito lidé přemýšlejí,“ trvala na svém Jessie, „abych dokázala přesněji profilovat.“
„Já myslím, že obě víme, že vám jde o mnohem více.“
Jessie neodpověděla. Místo toho složila ruce do klína a zhluboka se nadechla. Věděla, jak si to doktorka vyloží, ale bylo jí to jedno.
„Můžeme se k tomu vrátit později,“ řekla doktorka Lemmonová potichu. „Pojďme dál. Jak se vám líbí manželský život?“
„To je hlavní důvod, proč jsem vás dnes chtěla vidět,“ přiznala Jessie, ráda, že může změnit téma. „Jak víte, nedávno jsme se s Kylem přestěhovali do Westport Beach, protože ho jeho firma přeložila nové pobočky v Orange County. Máme velký dům v báječném sousedství kousek od přístavu…“
„Ale…?“ pobídla ji doktorka Lemmonová.
„Něco mi na tom místě nehraje. Nedaří se mi přijít na to, o co přesně jde. Každý byl zatím neuvěřitelně přátelský. Zvou mě na kávu a na snídaně a na grilovačky. Dávají mi tipy na nejlepší obchody s potravinami a na jesle, kdybychom je nakonec potřebovali. Něco na tom ale prostě… nesedí. A začíná to na mě mít dopad.“
„Jakým způsobem?“ chtěla vědět doktorka Lemmonová.
„Cítím se sklesle, aniž bych k tomu měla dobrý důvod,“ vysvětlovala Jessie. „Kyle přišel pozdě, když jsem nám vařila večeři, a mě to zasáhlo mnohem více, než by mělo. Nebylo to nic zas tak hrozného, ale on to vzal s takovou lhostejností, že mě to užíralo. Dokonce i vybalování krabic je depresivnější, než by člověk od takového úkolu čekal. Neustále mám neodbytný pocit, že tam nepatřím, jako by všichni měli nějaký tajný klíč k místnosti, kde už všichni byli, jen mně ho nikdo nedá.“
„Jessie, od našeho posledního sezení už uplynula nějaká doba, a tak vám připomenu něco, o čem jsme se bavily minule. K tomu, aby vás takové pocity přepadly, nepotřebujete ‚dobrý důvod'. To, s čím se vypořádáváte, se může objevit zčistajasna. A dá se čekat, že ve vás stresující nová situace, bez ohledu na to, jak dokonale na první pohled vypadá, tyto pocity rozvíří. Berete pravidelně své léky?“
„Každý den.“
„Dobře,“ řekla doktorka a něco si zapsala do notesu. „Je možné, že je budeme muset změnit. Taky jsem si všimla, že jste zmínila, že možná budete v blízké budoucnosti potřebovat jesle. Je to něco, na čem aktivně pracujete—mít děti? Pokud ano, pak je to další důvod, proč změnit vaše léky.“
„Snažíme se… přerušovaně. Někdy to ale vypadá, že je z té představy Kyle celý nadšený, a jindy je najednou… vzdálený, skoro až chladný. Občas něco řekne a já jen přemýšlím ‚kdo je ten chlap'?“
„Pokud vás to uklidní, to všechno je úplně normální, Jessie. Jste v novém prostředí, v obklopení cizích lidí, a máte pouze jediného člověka, kterého znáte tak dobře, abyste se na něj mohla upnout. Je to náročné. A on cítí spoustu velmi podobných věcí, takže je jasné, že se někdy srazíte a budou chvíle, kdy si nebudete úplně rozumět.“
„To je právě ten problém, paní doktorko,“ pokračovala Jessie. „Kyle vůbec nevypadá, že by se stresoval. V práci se mu očividně líbí. Kousek od nás má starého kamaráda ze střední, může se tedy obrátit na něj. A vůbec všechno naznačuje, že je naprosto nadšený, že tam jsme—ani nepotřeboval žádný čas, aby si zvyknul. Nezdá se, že by mu z našeho starého života něco chybělo—ani kamarádi, ani místa, která jsme navštěvovali, ani to, že už není tam, kde se něco děje i po deváté večer. Úplně zapadl.“
„Klidně to tak může vypadat. Vsadila bych se ovšem, že uvnitř si vším tak jistý není.“
„Tu sázku bych přijala,“ opáčila Jessie.
„Ať už máte pravdu nebo ne,“ řekla doktorka, která si všimla ostří, které Jessie zaznívalo v hlase, „vaším dalším krokem by mělo být zeptat se sama sebe, co s tímto svým novým životem provedete. Jak to uděláte, aby byl lepší jak pro vás osobně, tak i pro vás a vašeho manžela jako pár?“
„Opravdu nevím, co dělat,“ přiznala Jessie. „Mám pocit, že tomu místu dávám šanci. Nejsem ale jako on. Nejsem člověk, co by do toho dokázal skočit jen tak po hlavě.“
„To je určitě pravda,“ souhlasila doktorka. „Jste přirozeně opatrná osoba a máte k tomu dobrý důvod. Abyste se však zvládla přizpůsobit, budete tu opatrnost možná na chvíli muset trochu omezit, obzvlášť ve společenských situacích. Zkuste se třeba trochu více otevřít možnostem, které máte kolem sebe. A možná dát Kylovi o něco víc důvěry. Připadá vám to jako rozumné požadavky?“
„Samozřejmě, že jsou, když se mě zeptáte v této místnosti. Venku je to jiné.“
„Možná je to jen vaše volba,“ navrhla doktorka Lemmonová. „Na něco se vás zeptám. Při našem posledním sezení jsme probíraly zdroj vašich nočních můr. Chápu to dobře, že je pořád míváte, nebo ne?“
Jessie přikývla. Doktorka pokračovala.
„Dobře. Taky jsme se bavili o tom, že se o to podělíte se svým manželem a řeknete mu, proč se několikrát týdně v noci budíte zalitá studeným potem. Udělala jste to?“
„Ne,“ přiznala Jessie provinile.
„Vím, že se obáváte, jak zareaguje. Mluvily jsme ale o tom, že když mu o své minulosti povíte pravdu, může vám to pomoci se s ní účinněji vypořádat a přitom vás to sblíží.“
„Anebo nás to může rozdělit,“ namítla Jessie. „Chápu, co se snažíte říct, paní doktorko. Nicméně jen velmi málo lidí ví o mé osobní historii, a to z dobrého důvodu. Není to nic pěkného ani příjemného. Většina lidí se s tím nedokáže vyrovnat. I vy o ní víte jen proto, že jsem si vás nejdříve pečlivě prověřila a zjistila jsem, že máte v dané oblasti speciální výcvik a zkušenosti. Našla jsem si vás a pustila do hlavy jen proto, že vím, že to zvládnete.“
„Váš manžel vás zná téměř deset let. Nevěříte, že by to zvládl?“