Pak ji napadlo zavolat bývalé spolubydlící z USC a nejstarší kamarádce ze školy, Lacey Cartwrightové, která žila a pracovala nedaleko odtud, a zeptat se jí, jestli by někam nezašla. Odpověděla jí ovšem pouze hlasová schránka, a tak zanechala vzkaz. Jak vykročila po ulici Figueroa směrem k Hotelu Bonaventure, Lacey jí napsala, že má ten den příliš moc práce, ale že se můžou potkat příště, až bude mít Jessie cestu kolem.
Kdo ví, kdy to bude?
Zahnala své zklamání a soustředila se na město kolem sebe. Dychtivě nasávala všechny výjevy a zvuky každodenního ruchu, jimiž se tolik lišilo od jejího nového bydlení. Když došla k 5. ulici, zabočila doprava a loudavým krokem pokračovala v cestě.
Připomínalo jí to nepříliš dávné časy, kdy dělala přesně to samé několikrát týdně. Pokaždé, když neúspěšně zápasila s případovou studií do školy, vyšla si ven a potulovala se po ulicích. Doprava jí přitom sloužila jako bílý šum, zatímco si v hlavě problematický případ převracela ze všech stran, dokud nenašla přijatelný způsob, jak jej uchopit. Její práce dopadla skoro vždy nejlépe, pokud měla čas se na chvíli projít po centru a trochu si s ní pohrát.
Blížící se rozhovor s doktorkou Lemmonovou odsunula v hlavě stranou a místo toho se myšlenkami vrátila ke včerejší návštěvě u Kimberly. Pořád nemohla přijít na to, odkud plynulo ono záhadné tajnůstkářství přítomných žen. Zpětně ji však zaujala jedna věc—jak zoufale chtěly všechny slyšet podrobnosti o jejích profilovacích studiích.
Nedokázala říct, jestli to bylo proto, že povolání, do nějž vstupuje, působí tak neobvykle, nebo čistě proto, že to vůbec bylo nějaké povolání. Když na to teď myslela, uvědomila si, že žádná z ostatních žen nepracuje.
V minulosti některé z nich práci měly. Joanne působila v marketingu. Kimberly tvrdila, že když bydleli v Sherman Oaks, pracovala jako realitní agentka. Josette vedla malou galerii v Silverlake. Teď z nich ale byly ze všech mámy v domácnosti. A i když se se svými novými životy zdály být spokojené, zároveň na nich byl vidět hlad po informacích z profesionálního světa. Nenasytně, skoro až provinile, se vrhaly po každém soustu intrik.
Jessie zastavila a uvědomila si, že nějakým způsobem došla k Hotelu Biltmore. Byla tady už mnohokrát. Hotel byl mimo jiné známý tím, že se v něm v třicátých letech pořádaly některé z prvních Cen Akademie. Někdo jí také jednou řekl, že právě zde Sirhan Sirhan v roce 1968 zavraždil Roberta Kennedyho.
Než se rozhodla psát diplomovou práci o NRD, pohrávala si Jessie s myšlenkou profilovat Sirhana. A tak se jednou v hotelu objevila bez ohlášení a vyzvídala od vrátného, zda pořádají prohlídky pro veřejnost a zda by přitom viděla i místo, kde došlo ke střelbě. Vrátný na ni koukal, jako by spadla z višně.
Trvalo mu několik trapných okamžiků, než pochopil, o co jí jde, a pár dalších, než jí vysvětlil, že k atentátu nedošlo zde, ale v nyní zdemolovaném hotelu Ambassador.
Pokusil se ránu zmírnit vyprávěním o tom, jak byl JFK v hotelu Biltimore v roce 1960 demokratickou stranou nominován na prezidenta. Na to, aby si dokázala vyslechnout celý příběh, se ale cítila příliš poníženě.
I přes své zahanbení si však z této zkušenosti odnesla jednu velice cennou lekci, která ji od té doby neopustila: nikdy se nespoléhej na pouhé předpoklady, obzvlášť v branži, kde tě nesprávný předpoklad může zabít. Hned na druhý den změnila téma své diplomové práce a předsevzala si, že odteď všechno prostuduje předtím, než se vydá na místo činu.
Navzdory utrženému debaklu se sem Jessie i tak často ráda vracela, jelikož zbožňovala starodávné kouzlo tohoto místa. I tentokrát se okamžitě ocitla ve své komfortní zóně, jen co se začala proplétat známými halami a sály. Strávila tak dobrých dvacet minut.
Když na cestě ven procházela vestibulem, všimla si mladšího muže v obleku, který nonšalantně postával u pultu pro poslíčky a četl si noviny. Její pozornost však přilákalo to, jak moc se potil. Hotelem proudil chladný vzduch z klimatizace, takže se jí to zdálo být fyzicky nemožné. A přece si každých pár sekund musel z čela otřít kapky potu, jež se mu tam bez ustání formovaly.
Jak se může chlápek, co si jen tak čte noviny, tak strašně potit?
Jessie se přesunula o něco blíž a vytáhla telefon. Předstírajíc že si něco čte, ho přepnula na focení a naklonila ho tak, aby mohla muže sledovat, aniž by se na něj přitom přímo dívala. Sem tam ho rychle vyfotila.
Zdálo se, že noviny ve skutečnosti vůbec nečte, ale používá je spíše jako zástěrku, zatímco opakovaně střílí pohledem po taškách, které se zrovna nakládají na zavazadlový vozík. Jen co jeden z poslíčků začal vozík tlačit směrem k výtahu, muž v obleku si složil noviny pod paži a šouravou chůzí se vydal za ním.
Poslíček nastoupil s vozíkem do výtahu a muž v obleku ho následoval a postavil se na druhou stranu vozíku. Sotva se dveře téměř dovřely, viděla Jessie, jak vzal muž v obleku z boční části vozíku, kterou poslíček neviděl, jeden kufřík.
Sledovala, jak výtah pomalu stoupá, dokud se nezastavil v osmém patře. Asi po deseti vteřinách se rozjel zpátky dolů. V té chvíli vykročila ke strážci u hlavních dveří. Byl to laskavě vyhlížející muž, kterému táhlo na padesát, a mile se na ni usmál.
„Myslím, že máte v hotelu zloděje,“ oznámila mu Jessie bez okolků, protože mu chtěla rychle objasnit situaci.
„Jak to?“ zeptal se jí a trochu se teď mračil.
„Viděla jsem jednoho chlápka,“ vysvětlovala a ukazovala mu na telefonu jeho fotku, „jak ze zavazadlového vozíku sebral kufřík. Je sice možné, že byl jeho, ale provedl to velice utajeným způsobem a celou dobu se potil jako člověk, který je z něčeho nervózní.“
„Tak jo, Sherlocku,“ řekl na to strážce skepticky. „Dejme tomu, že máte pravdu. Jak ho mám najít? Viděla jste, ve kterém podlaží se výtah zastavil?“
„V osmém. Pokud se ale nemýlím, tak na tom nebude záležet. Jestli je to hotelový host, znamená to zřejmě, že je to jeho poschodí, a tudíž tam zůstane.“
„A jestli to hotelový host není?“ vyzval ji strážce.
„Jestli není, tak bych řekla, že se vrátí dolů tím samým výtahem, který do vestibulu přijíždí právě teď.“
Jen to dořekla, dveře výtahu se otevřely a z nich vyšel zpocený muž v obleku. V jedné ruce si nesl noviny a ve druhé kufřík. Vydal se směrem k východu.
„Hádám, že ho půjde někam zašít a pak začne s celým postupem nanovo,“ řekla Jessie.
„Zůstaňte tady,“ přikázal jí střážce a pak promluvil do vysílačky. „Okamžitě potřebuji posily do vestibulu.“
Zamířil k muži v obleku, který ho koutkem oka zaznamenal a přidal do kroku. Strážce ho následoval. Muž v obleku se rozběhl a probíjel si cestu k východu, když náhle vrazil do dalšího strážce, jenž běžel opačným směrem. Oba skončili na zemi.
Jessiin strážce muže v obleku popadl, zvedl ho, zkroutil mu ruku za zády a přirazil ho ke zdi hotelu.
„Nebude vám vadit, když se podívám do vašeho kufříku, pane?“ zeptal se.
Jessie chtěla vidět, jak to všechno dopadne, rychlý pohled na hodinky jí ovšem sdělil, že do začátku jejího sezení s doktorkou Lemmonovou v 11:00 zbývá už jen pět minut. Bude muset vynechat procházku nazpět a místo toho chytit taxíka, aby to stihla včas. Navíc nebude mít ani šanci rozloučit se se strážcem. Obávala se, že kdyby se o to pokusila, trval by na tom, aby zůstala a poskytla policii svou výpověď.
Stihla to jen tak tak a sotva si v čekárně začala sedat, ještě pořád bez dechu, už ze dveří vycházela doktorka Lemmonová a zvala ji do své ordinace.
„To jste sem z Westport Beach utíkala?“ zeptala se doktorka s chichotem.
„Tak nějak.“
„Tak pojďte dovnitř a udělejte si pohodlí,“ pokynula jí doktorka, zavřela za ní dveře a nalila jim oběma sklenici vody ze džbánku, v němž plavaly plátky okurky a citrónu. Pořád měla tu hroznou trvalou, kterou si Jessie pamatovala; tuhé blonďaté kudrlinky, které poskakovaly vždy, když se jí dotkly ramen. Na nose jí seděly tlusté brýle, kvůli nimž vypadaly její bystré soví oči mnohem menší. Obecně to byla malá žena, měřila sotva přes stopadesát. Očividně však byla houževnatá, za což zřejmě vděčila hodinám jógy, na které, jak se Jessie svěřila, docházela třikrát týdně. Na ženu po šedesátce vypadala skvěle.