„Nebo si možná jen chce vychutnat moji smrt,“ pronesl Sebastian.
V temnotě teď nikoho neslyšel, i když čas od času sem dolehly hlasy odněkud z dálky. Sebastian předpokládal, že tam dole jsou i další cely. Možná i další vězni. Ať už tam dole bylo kdekoli. Nad tím by se měl zamyslet. Pokud to bylo někde pod palácem, mohlo by se mu podařit přitáhnout pozornost a přivolat pomoc. Pokud to bylo někde ve městě… no, záleželo na tom, kde přesně. Ale i tak by mu mohl někdo pomoct.
Snažil se vzpomenout si na cestu, kterou absolvoval, aby se sem dostal, ale nebylo možné přesně určit, kde je. V paláci určitě ne, uvědomil si. Ani Rupert by nebyl tak arogantní, aby ho uvěznil tam. Jeho bratr byl dost bohatý na to, aby si pořídil jiný dům. Dům pro svoje aférky nebo na špinavou práci.
„Nejspíš na obojí, je to přece Rupert,“ pronesl Sebastian.
„Sklapni,“ ozval se hlas. Z temnoty se vynořila postava. Nevýrazný muž, který pracoval jako jeden z dozorců. Chodil sem jen občas, přinášel nechutnou vodu a zatuchlý chleba. Teď praštil dřevěnou holí do mříží Sebastianovy cely. Sebastian sebou při tom náhlém zvuku trhnul.