Běžím tak rychle, že padám obličejem do sněhu, odřela jsem si koleno a loket a na chvíli ztrácím dech. Snažím se se znovu posta- vit na nohy a všimnu si krve na svém kolenu a ruce, ale je mi to jedno. Nutím se zpět do běhu a pak do sprintu.
Pořád mi to klouže, ale nakonec doběhnu na plošinu, ze které vidím až na náš dům. Srdce mi zaskočí v krku: ve sněhu vidím zře- telné stopy pneumatik, vedou přímo k našemu domu. Venkovní dveře jsou otevřené. A co je nejhorší, neslyším Sašu štěkat.
Běžím dál a dál dolů a při tom se pořádně prohlédnu dvě auta za- parkovaná u našeho domu: patří otrokářům. Jsou nízko posazená, celá černá, s obrovskými pneumatikami a černými tyčemi přes okna a vypadají jako sportovní auta na steroidech. Na kapotě mají znak Arény 1, je vidět až odsud – diamant se šakalem uprostřed. Jsou tu, aby nakrmili arénu.
Běžím dál po svahu. Jsem příliš těžká. Sáhnu do kapes, vytáhnu sklenice s džemem a hodím s nimi o zem. Slyším za sebou zvuk roz- tříštěného skla, ale ani ho nevnímám. Teď už na ničem jiném nezáleží.