„Počkej,“ řekla. „Harry…promiň…já nemůžu…“
„Já vím,“ odpověděl hlasem, kterému se nedařilo zakrýt frustraci. „Já vím, že je to…“
Mackenzie se zhluboka nadechla a potom od něj poodstoupila. Nedokázala se na něj ani podívat. Zmatení zračící se v jeho očích, bylo v tu chvíli příliš. „Nemůžeme. Já nemůžu. Omlouvám se.“
„To je v pořádku,“ řekl jako když chápe, ale nechápavým hlasem. „Zítra je velký den a je pozdě. Takže já teďka už půjdu, než budu mít čas přemýšlet nad tím, že sem byl zase sestřelenej.“
Podívala se na něj a přikývla. Ten poslední ostnatý komentář ji nerozhodil. Nechala to plavat. Svým způsobem si ho vlastně i zasloužila.
„To bude asi nejlepší,“ řekla.
Harry si opatrně oblékl triko zcela zamazané od barvy a pomalu se vydal ke dveřím.
„Dobrá práce dnes v noci,“ řekl při odchodu. „Ani na chvilku jsem nepochyboval, že to nakonec vyhraješ.“
„Díky,“ řekla Mackenzie nepřítomně. „A Harry…opravdu, je mi to líto. Já nevím, co mě vždycky zastaví.“
Pokrčil rameny a otevřel dveře. „To nic,“ řekl. „Jenom…já už tohle moc dlouho dělat nevydržím.“
„Já vím,“ řekla smutně.
„Dobrou, Mac.“
Zavřel za sebou dveře a Mackenzie osaměla. Nehybně stála v kuchyni a dívala se na hodiny na zdi. Bylo 1:15 a ona se ani necítila unavená. Možná, že ta malá hra na parkovišti napumpovala do její krve až příliš mnoho adrenalinu.
Přesto však učinila pokus jít do postele, ale výsledek byl, že většinu noci strávila převracením se a přemýšlením. Občas se jí zdály sny a ona si jich díky nepříliš hlubokému spánku byla vědoma. V jednom z nich například spatřila tvář svého otce. Usmíval se, jako kdyby byl pyšný, že se ve svém snažení už dostala tak daleko – že už zítra absolvuje akademii FBI.
Kromě toho úsměvu však viděla i něco dalšího. Byly tam všechny ostatní věci, které sny o něm běžně provázely. Mrtvolný svit v jeho očích i všechna ta krev.
KAPITOLA DRUHÁ
I když Mackenzie nastavila budík na osmou ráno, byla probuzena vibrováním mobilu už v 6:45. Zasténala a podívala se směrem k telefonu. Pokud je to Harry a chce se omluvit za něco, co ani neudělal, tak ho zabiju, pomyslela si. Stále víceméně v polospánku sáhla po telefonu a pokusila se zaostřit na displej.
Naštěstí to nebyl Harry, ale Colby.
Mackenzie zmateně svraštěla obočí a zvedla to. Colby rozhodně nepatřila k ranním ptáčatům a navíc už spolu nemluvily déle než týden. Nejspíše byla prostě jenom nervózní kvůli promocím a nejistotě, která se rozprostírala hned za nimi. Colby byla jedinou ženskou kamarádkou, kterou Mackenzie tady v Quanticu měla, takže se snažila dělat všechno pro to, aby jejich přátelství vydrželo – i když to znamenalo zvednout telefon brzo ráno těsně před promocemi a poté, co se jí podařilo ukrojit pouhé čtyři hodiny spánku.
„Ahoj, Colby,“ řekla. „Co se děje?“
„Spala jsi?“ zeptala se Colby.
„Jo.“
„Ach, sakra. Omlouvám se. Myslela jsem si, že budeš na nohou už za rozbřesku vzhledem k tomu všemu, co se má dneska semlít.“
„Je to jenom promoce,“ zívla Mackenzie.
„Ha! Kéž by šlo jenom o to,“ řekla Colby lehce hysterickým hlasem.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Mackenzie a posadila se pomalu na posteli.
„Budu,“ odpověděla Colby. „Podívej…myslíš, že by ses se mnou mohla setkat ve Starbucks na rohu Fifth Street?“
„Kdy?“
„Co nejrychleji můžeš. Já tam jdu rovnou.“
Mackenzie se opravdu nechtělo někam teď jít. Nechtělo se jí ani pomyslet na to, že by opustila postel. Jenže Colby ještě nikdy nezněla takhle divně. A vzhledem k tomu, že je čekal důležitý den, rozhodla se, že se bude muset pokusit být dobrou kamarádkou.
„Dej mi tak dvacet minut,“ řekla.
S povzdechem se potom vyškrábala z postele a rychle se začala připravovat. Co se vzhledu týkalo, musela se spokojit jenom s tím nejzákladnějším. Vyčistila si zuby, navlékla na sebe mikinu a tepláky na běhání, vlasy si uvázala do hodně odbytého culíku a vyrazila ven.
Když kráčela těch šest bloků na Fifth Street, začínala na ní postupně doléhat váha dne, který měla před sebou. Dnes promuje z akademie FBI, jenom chvilku před polednem, a učiní to jako jedna z nejlepších v ročníku. Na rozdíl od většiny ostatních absolventů, které za těch dvacet týdnů poznala, nebude mít v publiku žádnou rodinu ani nikoho dalšího, kdo by s ní ten úspěch oslavil. Bude na to sama, stejně jako byla na věci sama po většinu svého života. Vlastně už od šestnácti. Teď se pokoušela přesvědčit se, že jí to nijak nevadí, ale nebyla to pravda. To, co cítila, nebyl snad smutek, ale spíše jakási podivná úzkost, jejíž hrany s lety ztratily na ostrosti a otupily se.
Když dorazila do Starbucks, všimla si, že doprava na ulici je o něco hustší než obvykle – nejspíše za to mohli právě rodiny a přátelé absolventů. Nechala to plavat. Posledních deset let strávila tím, že se pokoušela na matku se sestrou myslet co nejméně, takže proč by s tím měla začínat zrovna teď?
Když vstoupila do Starbucks, zjistila, že Colby už tam je. Usrkávala ze svého hrnku a zamyšleně se dívala z okna. Na stolku čekal ještě jeden další šálek a Mackenzie usoudila, že ten bude pro ni. Posadila se naproti Colby a okamžitě začala předvádět divadélko o tom, jak moc je unavená. Přivřela dokonce trochu oči a zamračila se.
„Tohle je moje?“ zeptala se a sáhla po kávě.
„Ano,“ řekla Colby. Vypadala unavená, smutná a nabručená.
„Tak co se děje?“ zeptala se Mackenzie ve snaze zabránit hrozícímu chození kolem horké kaše.
„Já nebudu promovat,“ odpověděla.
„Cože?“ zeptala se Mackenzie překvapeně. „Myslela jsem, že jsi vším prošla na výbornou.“
„Prošla. Je to…já nevím. Mám pocit, že jsem tu během toho výcviku úplně vyhořela.“
„Colby…to nemůžeš myslet vážně.“
Její hlas zněl až příliš přísně, ale bylo jí to v té chvíli jedno. Tohle vůbec nebyla ta Colby, kterou znala. Takové rozhodnutí nemohlo přijít, aniž by o tom předtím hodně nepřemýšlela. Tohle nebyl chvilkový zkrat nebo rozmar dívky, která byla prostě jenom unavená a vynervovaná.
Jak to jenom teď může vzdát?
„Ale já to myslím vážně,“ řekla Colby. „Poslední zhruba tři týdny už mě to opravdu nebavilo. Některé dny jsem přišla domů a plakala, protože jsem se cítila jako v kleci. Já už to prostě nechci.“
Mackenzie nevěděla, co na to říct.
„No, udělat takové rozhodnutí zrovna v den promoce, je dost šílené.“
Colby pokrčila rameny a znovu se zadívala ven z okna. Vypadala unaveně. Poraženě.
„Colby...ty se nemůžeš jenom tak vzdát. Nedělej to.“ Další slova, jež se jí drala na jazyk, už raději nevyřkla: Pokud se na to teď vykašleš, tak posledních dvacet týdnů bylo úplně k ničemu a navíc budeš přede všemi za slabocha.
„Ale já to nehodlám oficiálně ukončit,“ řekla Colby. „Já na tu promoci dneska půjdu. Musím. Moji rodiče přiletěli z Floridy, takže nemám na výběr. Od zítra je to ale vyřízeno.“
Když Mackenzie na akademii začínala, instruktoři je varovali, že zhruba tak dvacet procent z nich to někde v průběhu výcviku pravděpodobně vzdá. V minulosti to prý bývalo skoro třicet procent. Myšlenka na to, že by se mezi ně měla zařadit i Colby, jí však přesto jenom stěží dávala smysl.
Byla tak silná a odhodlaná. Jak sakra mohla nakonec přijít s takovou koninou?
„Co budeš dělat?“ zeptala se nahlas. „Pokud se doopravdy rozhodneš tohohle všeho vzdát, jakou jinou kariéru si zvolíš?“
„Já nevím,“ odpověděla. „Možná něco kolem prevence obchodu s lidmi. Výzkum a zdroje nebo tak něco. Já přece nemusím být agent, no ne? Je tu spousta dalších možností. Já prostě jen nechci být agent.“
„Ty to doopravdy myslíš vážně,“ povzdechla si Mackenzie.
„Myslím. Jenom jsem ti to chtěla říct, protože po promoci se moji rodiče nejspíš budou rozplývat pýchou.“
Och, chudinko, pomyslela si Mackenzie sarkasticky. To musí být hrozná představa.
„Já to nechápu,“ řekla Mackenzie.
„To od tebe ani nečekám. Ty jsi v tomhle skvělá. Máš to ráda. Je to, jako kdyby ses pro to narodila, víš? Já...no já nevím. Jenom se tak plácám.“