Bylo by to jeho rozhodnutí – a přesto by o tom vůbec nerozhodoval.
Čí rozhodnutí to tedy bylo?
Měl dojem, že uvnitř něj číhá zvíře, skutečný vlk, nemilosrdný tvor, který nad tím kritickým okamžikem a pohybem převzal velení.
To zvíře byl jeho přítel i jeho nepřítel. A on jej miloval zvláštní láskou, kterou mohl cítit jenom vůči úhlavnímu nepříteli. To zvíře uvnitř v něm budilo jeho nejsilnější stránky.
Vlk ležel a čekal, až zvíře zaútočí.
Ale to zvíře to neudělalo.
Vlk spoušť nestiskl.
Uvažoval, proč.
Zdá se, že něco je špatně, pomyslel si.
Rychle ho napadlo, co to je.
Pohled na cíl v reflektorech na oslňujícím tenisovém kurtu, prostřednictvím obyčejného hledáčku, byl prostě příliš jasný.
Stálo by ho to příliš málo úsilí.
Nebyla to žádná výzva.
Nebylo by to hodné skutečného vlka.
Také to bylo příliš brzy po poslední vraždě. Mezi ostatními byly přestávky, aby rozvířil úzkost a nejistotu mezi muži, které nenáviděl. Zastřelit teď Bartona by narušilo rytmický psychologický dopad jeho práce.
Když si to uvědomil, trochu se usmál. Vstal s pistolí a vracel se tam, odkud přišel.
Cítil, že dělá správně, když prozatím nechává kořist bez vyrušení.
Nikdo neví, kdy udeří příště.
Ani on sám.
KAPITOLA SEDMÁ
Byla ještě tma, když se Rileyno komerční letadlo vzneslo. Věděla, že i s posunem času bude v San Diegu, až tam dorazí, ještě denní světlo. Bude ve vzduchu déle než pět hodin a už teď se cítila docela unavená. Zítra ráno musí být plně funkční, až se přidá k Billovi a Lucy při jejich vyšetřování. Čeká ji hodně vážné práce a potřebuje na to být připravena.
Raději bych se měla trochu prospat, pomyslela si Riley. Zdálo se, že žena, sedící vedle ní, už klimbala.
Riley si sklopila sedadlo a zavřela oči. Ale místo toho, aby usnula, tak se rozpomněla na Jillyno představení.
Usmála se, když si vzpomněla, jak Jilly jako Persefona švihla Háda přes hlavu a utekla z podsvětí, aby žila život podle svých představ.
Vzpomněla si, jak prvně Jilly našla a jak z toho Riley bolelo srdce. Bylo to během noci na odpočívadle náklaďáků ve Phoenixu. Jilly utekla z mizérie domova, kde na ni čekal násilnický otec, a vlezla do kabiny zaparkovaného náklaďáku. Byla plně odhodlána prodat své tělo řidiči, až se vrátí.
Riley se zachvěla.
Co by s Jilly stalo, kdyby na ni ten večer nenarazila?
Přátelé a kolegové často Riley říkávali, jaké dobro vykonala tím, že do jejich života přivedla Jilly.
Tak proč z toho neměla lepší pocit? Místo toho cítila zoufalou bolest.
Konec konců bylo na světě nespočet takových Jilly a velmi málo z nich bylo před hrozným životem zachráněno.
Riley nemohla pomoci všem stejně tak ani nemohla zbavit svět všech zákeřných vrahů.
Všechno je tak marné, pomyslela si. Všechno, co dělám.
Otevřela oči a vyhlédla z okna. Letadlo za sebou nechalo světla krajského města a venku zůstala jen neproniknutelná tma.
Jak se dívala do černé noci, zamyslela se nad svým setkáním ten den s Billem, Lucy a Meredithem a na nepatrnými informacemi, které měla o nadcházejícím případu. Meredith řekl, že tři oběti byly střeleny z velké dálky zkušeným střelcem.
Co to vypovídalo o vrahovi?
Že měl zabíjení jako sport?
Nebo že se vydal na zlověstnou misi?
Jedna věc byla jistá – vrah věděl, co dělá a že je v tom dobrý.
Případ bude určitě výzvou.
Mezitím Riley ztěžkla víčka.
Možná se trochu vyspím, pomyslela si. Opět si opřela hlavu a zavřela oči.
*
Riley se dívala na něco, co vypadalo jako tisíce jednotlivých Riley, všechny stály vůči sobě v podivných úhlech, stále se zmenšovaly, až nakonec zmizely.
Trochu se otočila a totéž učinily i ostatní Riley.
Zvedla ruku a ostatní dělaly totéž.
Pak se natáhla a její ruka přišla do kontaktu se skleněným povrchem.
Jsem v zrcadlovém sále, uvědomila si Riley.
Ale jak se sem dostala? A jak se dostane ven?
Uslyšela hlas, jak zavolal ...
"Riley!"
Byl to ženský hlas a nějak jí byl povědomý.
"Já jsem tady!" Zavolala v odpovědi Riley. "Kde jsi?"
"Já jsem tady taky."
Náhle ji Riley uviděla.
Stála přímo před ní, uprostřed velkého množství odrazů.
Byla to drobná, atraktivní mladá žena v šatech, které vypadaly, že jsou již mnoho desetiletí z módy.
Riley okamžitě věděla, kdo to je.
"Mami!" řekla ohromeně šeptem.
Překvapilo jí, že její vlastní hlas byl nyní hlasem malé holčičky.
"Co tady děláš?" Zeptala se Riley.
"Přišla jsem se rozloučit," řekla matka s úsměvem.
Riley se snažila pochopit, co se děje.
Pak si vzpomněla ...
Maminka byla zastřelen přímo před očima Riley v cukrárně, když bylo Riley pouhých šest let.
A teď byla maminka tady a vypadala úplně stejně jako když ji Riley viděla naposled naživu.
"Kam jdeš, mami?" Zeptala se Riley. "Proč musíš jít?"
Maminka se usmála a dotkla se skla, která bylo mezi nimi.
"Teď už mám klid, díky tobě. Teď už můžu jít dál."
Kousek po kousku to Riley začala chápat.
Před nedávnem našla vraha své matky.
Nyní to byl ubohý starý tulák, žijící pod mostem.
Riley ho tam nechala, uvědomila si, že jeho život byl pro něj dostatečným trestem za jeho hrozný zločin.
Riley natáhla ruku a dotkla skla, které ji oddělovalo od máminy ruky.
"Ale ty nemůžeš jít, mami," řekla. "Já jsem jen malá holka."
"Ach, ne, nejsi," řekla maminka a její tvář zářila a byla blažená. "Jen se na sebe podívej."
Riley se podívala na svůj vlastní odraz v zrcadle vedle maminky.
Byla to pravda.
Riley byla nyní dospělá žena.
Byl to zvláštní pocit, uvědomit si, že jí je nyní víc, než kolika se dožila její matka.
Ale Riley také vypadala unaveně a smutně, ve srovnání s její mladistvou matkou.
Nikdy nezestárne, pomyslela si Riley.
Totéž neplatilo pro Riley.
A věděla, že její svět je plný zkoušek a výzev, které bude nutné překonat.
Odpočine si od nich někdy? Bude mít po zbytek svého života klid?
Zjistila, že závidí nadčasové, navěky klidné radosti její matky.
Pak se její matka otočila a šla pryč, zmizela v nekonečné změti Rileyných úvah.
Náhle se ozvalo strašlivé zapraskání a všechna zrcadla se roztříštila.
Riley stála v téměř naprosté tmě, až po kotníky v rozbitém skle.
Jemně vytáhla nohy jednu po druhé a pak se snažila projít střepy.
"Dávej pozor," řekl jiný známý hlas.
Riley se otočila a uviděla robustního starce s ošlehaným, tvrdým a zamračeným obličejem.
Riley zalapala po dechu.
"Tati!" vykřikla.
Její otec se zaculil nad jejím překvapeným výrazem.
"Doufala jsi, že jsem mrtvý, že jo?" řekl. "Promiň, ale zklamu tě."
Riley otevřela ústa, aby mu oponovala.
Ale pak si uvědomila, že má pravdu. Nedržela smutek, když loni v říjnu umřel.
A rozhodně ho nechtěla mít zpět ve svém životě.
Konec konců jí skoro nikdy neřekl vlídné slovo.
"Kde jsi byl?" Zeptala se Riley.
"Kde jsem celou dobu byl," opakoval její otec.
Scéna se začala měnit z rozlehlého prostoru rozbitého skla na okolí otcovy chaty s lesy kolem.
Teď stál na předních schodech.
"Možná při práci na tomto případu budeš potřebovat mou pomoc," řekl. "Vypadá to, že tvůj vrah je voják. O vojácích toho vím hodně. A vím toho hodně také o zabíjení."
To byla pravda. Její otec byl kapitánem ve Vietnamu. Neměla ani tušení, kolik mužů při plnění svých povinností zabil.
Ale poslední věc, kterou si přála získat, byla jeho pomoc.
"Je čas, abys šel," řekla Riley.
Úšklebek jejího otce se změnil na pohrdavý výraz.
"Oh, ne," řekl. "Právě si tu dělám pohodlí."
Jeho tvář a tělo změnily tvar. Během několika okamžiků byl mladší, silnější, měl tmavou pleť a vypadal ještě hrozivěji než předtím.
Nyní z něj byl Shane Hatcher.
Tato změna Riley vyděsila.
Její otec v jejím životě vždy předznamenával krutou přítomnost.
Ale nyní se Hatchera děsila ještě více.
Mnohem víc, než její otec, měl nad ní Hatcher jakousi manipulativní moc.
Dokázal ji přinutit dělat věci, o kterých si nikdy nemyslela, že by provedla.