"A kdy to bude?" Zeptal se Meredith.
"Zítra ráno. Brzy. Zamířím na letiště hned, jak hra skončí. Poletím prvním letadlem."
Po další odmlce Riley dodala, "Budu cestovat na své náklady."
Slyšela, jak Meredith trochu zabručel.
"To rozhodně uděláte, agentko Paige," řekl.
Riley zalapala po dechu.
On mi dává svolení!
Náhle si uvědomila, že během konverzace sotva dýchala.
Stálo jí hodně úsilí, aby nepropukla v nekontrolovaný výlev vděčnosti.
Věděla, že to by se Meredithovi vůbec nelíbilo. A poslední věc, kterou si přála bylo, aby si to rozmyslel.
Tak jednoduše řekla, "Děkuji."
Zaslechla další zabručení.
Pak Meredith řekl, "Řekněte své dceři, aby zlomila vaz."
Hovor ukončila.
Riley si s úlevou oddechla a pak vzhlédla a viděla, že Gabriela stojí opět ve dveřích a usmívá se.
Očividně celý hovor poslouchala.
"Myslím, že už pobíráte rozum, Señora Riley," řekla Gabriela.
*
Riley seděla v publiku s April a Gabrielou a skutečně si vychutnávala školní představení. Už zapomněl, jak okouzlující událost to je.
Studenti střední školy byli oblečení v provizorních kostýmech. Namalovali si plochou krajinu, která vypadala jako scéna z příběhu Démétér a Persefona – pole plné květin, sopka na Sicílii, vlhké a studené jeskyně podsvětí a další mystická místa.
A Jillyno hraní bylo prostě úžasné!
Hrála Persefonu, mladou dceru bohyně obilí, Démétér. Riley si uvědomila, že si vzpomíná na známý příběh, který se před ní odvíjel.
Persefona byla jednou venku a trhala květiny, kdy Hádés, bůh podsvětí, jel ve svém voze a popadl ji do náručí. Vzal ji s sebou do podsvětí, aby byla jeho královnou. Když si Démétér uvědomila, co se stalo její dceři, bědovala.
Riley cítila mrazení v zádech, jak přesvědčivě dívka Démétér hrála a dávala najevo svůj žal.
V ten okamžik začal příběh na Riley doléhat způsobem, jaký nečekala.
Příběh Persefony se děsivě podobal příběhu Jilly. Konec konců to byl příběh dívky, která ztratila část svého dětství silám, které jsou mnohem mocnější než ona.
Riley cítila, jak ji to rozervalo.
Zbytek příběhu znala velmi dobře. Persefona znovu získá svou svobodu, ale jen na polovinu každého roku. Pokaždé, když byla Persefona pryč, nechala Démétér zemi zchladnout a pomřít. Pokaždé, když se vrátila, přinesla zemi zpět k životu a jaro se vrátilo.
A tak bylo stvořeno roční období.
Riley stiskla April ruku a zašeptala, "Přichází smutná část."
Riley byla překvapena, že slyší, jak se April hihňá.
"Ne tak smutná," zašeptala April. "Jilly mi řekla, že trochu změnili příběh. Jen se dívej."
Riley seděla a sledovala příběh se značnou pozorností.
Jilly, ponořená do role Persefony, udeřila Háda přes hlavu řeckou vázou – ve skutečnosti to byl polštář v přestrojení. Pak se vyřítila z podsvětí a vrátila se zpět ke své nadšené matce.
Chlapce, hrajícího Háda, přemohl obrovský vztek a přivedl na svět zimu. On a Démétér pak bojovali a přetahovali se, měnili roční období ze zimy na jaro a zase zpět, a tak dále a dále po zbytek času.
Riley byla nadšená.
Když hra skončila, Riley zamířila do zákulisí pogratulovat Jilly. Na své cestě narazila na učitelku, která režírovala hru.
"Zbožňuji to, co jste s příběhem udělali!" Řekla Riley učitelce. "Bylo to tak osvěžující vidět, že se Persefona jako bezmocná oběť, stala nezávislou hrdinkou."
Učitelka se široce usmála.
"Neděkujte mně," řekla. "To byl nápad Jilly."
Riley přispěchala k Jilly a silně ji obejmula.
"Jsem na tebe tak pyšná!" vykřikla Riley.
"Díky, mami," řekla Jilly a šťastně se usmívala.
Mami.
To slovo v Riley rezonovalo. Znamenalo pro ni víc, než dokázala vyjádřit.
*
Později té noci, když byli všichni doma, musela Riley nakonec říct dětem, že odjíždí. Strčila hlavu do Jillyných dveří.
Jilly tvrdě spala, vyčerpána z jejího velkého úspěchu. Riley milovala pohled na její spokojené tváři.
Pak Riley odešla do Apriliny ložnice a zkontrolovala ji. April seděla na posteli s knihou.
April se podívala na matku.
"Ahoj, mami," řekla. "Copak?"
Riley tiše vstoupila do místnosti.
Řekla, "Bude to znít divně, ale ... musím hned teď odjet. Byl mi přidělen případ v Kalifornii."
April se usmála.
Řekla, "Jilly a já jsme skoro uhodly, že to je to, čeho se týkala tvoje schůzka v Quanticu. A pak jsme uviděly tvou cestovní tašku na tvé posteli. Ve skutečnosti jsme si myslely, že odjedeš ještě před představením. Obvykle si nebalíš, dokud skoro neodcházíš ze dveří."
Hleděla na Riley a její úsměv se rozšířil.
"Ale pak jsi zůstala," dodala. "Já vím, že jsi odložila cestu, alespoň kvůli představení. Víš, co to pro nás znamená?"
Riley se cítila rozervána. Naklonila se dopředu a obě se objaly.
"Takže je v pořádku, když pojedu?" Zeptala se Riley.
"Jistě, to je v pořádku. Jilly mi řekla, že doufá, že polapíš nějaké padouchy. Ona je opravdu hrdý na to, co děláš, mami. A já také."
Riley to tolik zasáhlo. Obě její dcery dospívaly tak rychle. A začínaly se z nich stávat opravdu úžasné mladé ženy.
Políbila April na čelo.
"Miluji tě, drahoušku," řekla.
"Já tebe taky," řekla April.
Riley na April zavrtěla prstem.
"Co to děláš?" tázala se. "Vypni to světlo a jdi spát. Zítra máš školu."
April se zahihňala a zhasla světlo. Riley odešla do své ložnice pro tašku.
Bylo po půlnoci a ona musela odjet do krajského města a nastoupit na komerční let.
Bude to dlouhá noc.
KAPITOLA ŠESTÁ
Vlk ležel na břiše na drsné pouštní zemi.
Takto o sobě muž přemýšlel – jako o zvířeti, které pronásleduje svou příští kořist.
Měl vynikající výhled na tvrz Nash Mowat z vyvýšeného místa a noční vzduch byl příjemný a chladný. Hleděl na dnešní kořist přes noční vidění na své pušce.
Vzpomněl si na své nenáviděné oběti.
Před třemi týdny to byl Rolsky.
Pak přišel Fraser.
Pak přišel Worthing.
Dostal je s velkou obratností, výstřely do hlavy tak čistými, že určitě ani nevěděli, že je zasáhla kulka.
Dnes večer to bude Barton.
Vlk se díval na to, jak Barton kráčí po neosvětlené cestě. Přestože byl pohled skrze noční vidění zrnitý a monotónní, cíl byl pro jeho účely viditelný dostatečně.
Ale dnešní kořist nezastřelí – zatím ne.
Nebyl dostatečně daleko. Někdo v okolí by mohl být schopen zjistit jeho polohu, i když si na svou M110 puška namontoval kompenzátor. Neměl v úmyslu udělat amatérskou chybu, kterou dělali vojáci na základně.
Bartona sledoval prostřednictvím svého vidění a přitom si vlk užíval pocit M110 ve svých rukou. V těchto dnech armáda přecházela na zbraň značky Heckler & Koch G28 jako svou standardní odstřelovací pušku. I když vlk věděl, že G28 je lehčí a kompaktnější, dával přednost M110. Byla mnohem přesnější, i když byla delší a bylo těžší ji skrýt.
V zásobníku měl dvacet nábojů, ale chtěl použít jen jeden, až nastane čas ke střelbě.
Chtěl sejmout Bartona jednou ranou, nebo vůbec.
Cítil energii smečky, jako by ho sledovali a vyjadřovali mu tak svou podporu.
Sledoval, jak Barton konečně dorazil do svého cíle – na jednu z venkovních tenisových kurtů základny. Když vkročil na kurt a vybalil si své tenisové vybavení, pozdravilo ho několik dalších hráčů.
Teď, když byl Barton na jasně osvětleném místě, nepotřeboval vlk už žádné noční vidění. Sundal si jej, aby mohl používat denní optický hledáček. Pak zacílil přímo na Bartonovu hlavu. Obraz už nebyl zrnitý, ale křišťálově jasný a v plných, živých barvách.
Barton byl teď asi tři sta metrů daleko.
Na takovou vzdálenost se mohl vlk spoléhat na přesnost pušky na centimetry.
Bylo na něm, jak přesně zamíří.
A věděl, že to dokáže.
Jen mírně zmáčknout spoušť, pomyslel si.
To bylo vše, co bylo nyní potřeba.
Vlk si vychutnával ten záhadný, trvající okamžik.
Na okamžicích před stisknutím spouště bylo něco téměř náboženského, když čekal na výstřel, když čekal, až se rozhodne stisknout prstem. Během toho okamžiku byli život a smrt mimo jeho moc. Neodvolatelný pohyb by se udál v plnosti okamžiku.