Riley na něj zírala a zamyslela se ...
Co si sakra myslím, že dělám?
Opravdu si myslela, že může sportovci zabránit vejít dovnitř, když se pro to rozhodl?
Kupodivu měla pocit, že by pravděpodobně mohla.
Rozhodně by se dala do boje, když by na to přišlo.
Naštěstí uslyšela u vstupu do dupající kroky a poté mužský hlas ...
"Přestaňte. Pusťte nás."
Hlouček studentů se rozešel."
Někdo řekl, "Támhle," a tři uniformovaní policisté zamířili k Riley.
Všechny je poznala. Byly to známé tváře Lantonu. Dva z nich byli muži, důstojníci Steele a White. S nimi byla žena, důstojnice Frisbieová. Pár poldů z kolejí je doprovázelo.
Steel měl nadváhu a jeho červený obličeji budil v Riley podezření, že vypil příliš mnoho. White byl vysoký chlap, který chodil neustále shrbený a jehož ústa se vždy zdála být dokořán. Riley si nemyslela, že je zrovna bystrý. Důstojnice Frisbieová byla vysoká, robustní žena, která na Riley vždy působila přátelsky a dobrosrdečně.
"Volali nám," řekl důstojník Steele. Zamumlal na Riley. "Co se tu sakra děje?"
Riley ustoupila ode dveří a ukázala na ně.
"To je Rhea Thorsonová," řekla Riley. "Ona je –"
Riley zjistila, že nemůže dokončit větu. Stále se snažila dostat do hlavy, že Rhea je mrtvá.
Jen ustoupila stranou.
Důstojník Steele otevřel dveře a proplížil se kolem ní do místnosti.
Pak přišel hlasitý povzdech a zvolal ...
"Ach můj bože!"
Důstojníci Frisbieová a White spěchali dovnitř.
Pak se objevil Steele a zavolal na přihlížející, "Potřebuji vědět, co se stalo. Teď hned."
Zaznělo obecné mručení znepokojené nejasnosti.
Až potom Steele vypustil řadu otázek. "Co o tom víte? Byla tato dívka v jejím pokoji celý večer? Kdo tu ještě byl?"
Následoval další zmatek, některé dívky říkaly, že Rhea neopustila pokoj, jiné říkaly, že šla do knihovny, jiné zase, že šla na rande a některé samozřejmě uvedly, že si zašla na skleničku. Nikdo tu nikoho jiného neviděl. Než uslyšeli křik Heather.
Riley se nadechla, chystala se ostatní překřičet a říct, co ví. Ale dříve, než mohla promluvit, Harry Rampling ukázal na Riley a řekl ...
"Tahle holka se chová tak divně. Stála tam, když jsem se sem dostal. Jako by právě vyšla ze dveří."
Steel vykročil k Riley a zavrčel ...
"Je to pravda? Máte co vysvětlovat. Tak mluvte."
Zdálo se, že sahá pro svá pouta. Riley poprvé začala pociťovat stopy paniky.
Chystá se mě tenhle chlápek zatknout? říkala si.
Neměla ani tušení, co by se stalo, kdyby to udělal.
Ale policistka řekla důstojníkovi Steeleovi ostře, "Nech ji, Nate. Copak nevidíš, co dělá? Hlídá místnost, aby zajistila, že se do ní nikdo nedostane. Musíme jí poděkovat za to, že místo činu není beznadějně kontaminováno."
Důstojník Steele ustoupil a hleděl rozmrzele.
Žena zakřičela na diváky, "Chci, aby všichni zůstali tam kde jsou. Nikdo se ani nepohne, slyšíte mě? A snažte se moc nemluvit."
Bylo vidět kývnutí a slyšet souhlasný šelest skupiny.
Pak žena popadla Riley za ruku a odváděla ji od ostatních.
"Pojďte se mnou," zašeptala ostře Riley. "Vy a já si budeme muset promluvit."
Riley úzkostlivě polkla, když ji důstojnice Frisbieová odváděla.
Jsem opravdu v průšvihu? říkala si.
KAPITOLA TŘETÍ
Důstojnice Frisbieová držela pevně Rileynu ruku celou cestu chodbou. Prošly párem dvojitých dveří a skončily na úpatí schodiště. Konečně ji žena pustila.
Riley si třela ruku na místě, na kterém pociťovala bolest.
Důstojnice Frisbieová řekla: "Promiňte, že jsem tam byla hrubá. Máme poněkud naspěch. Za prvé, jak se jmenujete?"
"Riley Sweeneyová."
"Viděla jsem vás ve městě. Ve kterém jste ročníku?"
"Ve vyšším."
Ženin přísný výraz trochu zjihl.
"No, za prvé se chci omluvit za to, jak s vámi důstojník Steele právě teď jednal. Chudák, on si opravdu nemůže pomoci. On je prostě ... jaké slovo by použila moje dcera? Už vím. Čurák."
Riley byla příliš zaskočená, než aby se začal smát. Mimochodem, důstojnice Frisbieová se neusmívala.
Řekla, "jsem hrdá na svou docela spolehlivou intuici – je stejně lepší než intuice ´starých chlapců´, se kterými musím pracovat. A právě teď mi můj instinkt říká, že jste jediná, kdo tu je schopen říci přesně to, co potřebuji vědět."
Riley pocítila další vlnu paniky, když vážná žena vytáhla poznámkový blok a chystala se zapisovat si.
Řekla, "důstojnice Frisbieová, opravdu nemám tušení –"
Žena ji přerušila.
"Možná budete překvapena. Jen do toho – řekněte mi, jaký jste měla večer."
Riley byla zmatená.
Jaký jsem měla večer?
Co to má s tím vším společného?
"Od začátku," řekla Frisbieová.
Riley pomalu odvětila, "No, seděla jsem v mém pokoji, snažila jsem se studovat, protože mám zítra přednášku, ale moje spolubydlící, Trudy a moje kamarádka Rhea ..."
Riley náhle zmlkla.
Moje kamarádka Rhea.
Vzpomněla si jak seděla na její posteli, zatímco Trudy a Rhea byly na druhé straně místnosti a malovaly si nehty, pouštěly nahlas Glorii Estefanovou a celkově si ze sebe utahovaly, snažily se přinutit Riley, aby s nimi šla ven. Rhea byla tak živá – veselá a rozpustilá.
Už není.
Už nikdy neuslyší Rhein smích, už nikdy nespatří její úsměv.
Od prvního okamžiku, co se stala tato hrozná věc, měla Riley blízko k slzám. Opřela se o zeď.
Teď ne, řekla si přísně.
Narovnala se a zhluboka se nadechla a pokračovala.
"Trudy a Rhea mě přemluvily, aby s nimi šla do Kentaurova doupěte."
Důstojnice Frisbieová na Riley povzbudivě kývla a řekla, "V kolik hodin to asi bylo?"
"Myslím, že kolem desáté."
"A šly jste ven jenom vy tři?"
"Ne," řekla Riley. "Trudy a Rhea se domluvily s dalšími dívkami, že se připojí. Bylo nás dohromady šest."
Důstojnice Frisbieová si teď rychle dělala poznámky.
"Povězte mi jejich jména," řekla.
Riley se nemusela zamýšlet.
"Já – a Trudy Lanierová a Rhea, samozřejmě. A Cassie DeBordová a Gina Formarová a Rheina spolubydlící, Heather Gloverová."
Chvíli tam tiše stála.
Musí jich být více, pomyslela si. Jistě ji vzpomene na něco dalšího, co by mohla říct policii. Ale zdálo se, že její mysl se upřela na onu bezprostřední skupinu – a na výjev její kamarádky, ležící v pokoji.
Riley se chystala vysvětlit, že s ostatními v Kentaurově doupěti mnoho času nestrávila. Ale než stačila říct něco dalšího, důstojnice Frisbieová náhle uložila svou tužku a zápisník do kapsy.
"Dobrá práce," řekla a zněla velmi věcně. "To je přesně to, co jsem potřebovala vědět. Tak pojďte."
Když ji důstojnice Frisbieová vedla zpět do chodby, Riley se podivovala ...
"Dobrá práce"?
Co jsem vůbec udělala?
Situace v chodbě byla stejná jako předtím, s malým davem omráčených a zděšených studentů stojících kolem, zatímco tomu strážník White přihlížel. Ale byli zde dva noví příchozí.
Jedním byl Dean Angus Trusler, titěrný muž, který se nechal snadno rozrušit, a který se mísil mezi studenty. Některé z nich donutil, aby mu řekli co se děje, navzdory jejich příkazu o tom nemluvit.
Další nově příchozí byl vysoký, energicky vyhlížející starší muž v uniformě. Riley ho okamžitě poznala. Byl to velitel policie v Lantonu, Allan Hintz. Riley si všimla, že důstojnice Frisbieová nevypadá překvapeně, že ho vidí, ale ani nevyhlíží radostně.
Stojící a s pažemi v bok promluvil na Frisbieovou, "Mohla byste nám říct, proč nás necháváte čekat, Frisbieová?"
Důstojnice Frisbieová na ně vrhla pohled sotva skrývající opovržení. Riley bylo jasné, že jejich pracovní vztah byl přinejlepším napjatý.
"Jsem rád, že vás někdo vytáhl z postele, pane," řekla důstojnice Frisbieová.
Velitel Hintz se zamračil.
Snažil se vypadat tak autoritativně jako policejní velitel. Dean Trusler vykročil kupředu a ostře promluvil s Hintzem.
"Allane, nelíbí se mi způsob, jak vy a vaši lidé pracují. Tyto ubohé děti jsou už tak dost terorizované bez toho, aby jim tu někdo poroučel. Co to má být - říkat jim, aby zůstali na místě a byli zticha, bez vysvětlení? Někteří z nich se chtějí vrátit do svých pokojů a pokusit se trochu prospat. Někteří chtějí odjet z Lantonu a jet na chvíli domů ke svým rodinám – a kdo jim to může mít za zlé? Některé by dokonce zajímalo, jestli bude nutné najmout si právníky. Je na čase, abyste jim řekli, co po nich chcete. Nikdo z našich studentů jistě není podezřelý."