Riley se převlékla, pak na sebe hleděla ve dlouhém zrcadle na dveřích skříně. Musela připustit, že jí Trudy vybrala dobře. Krátké tílko lichotilo její štíhlé sportovní postavě. S dlouhými tmavými vlasy a oříškovýma očima by mohla zapůsobit jako holka z vysoké školy.
I tak to kupodivu působilo jako kostým, Riley si nepřipadala sama sebou.
Ale její kamarádky měly pravdu, trávila spoustu času studiem.
A jistě se to s tím dalo i přehnat.
Samá práce a žádná zábava ...
Oblékla si džínovou bundu a zašeptala si pro sebe před zrcadlem ...
"Pojď, Riley. Běž ven a trochu žij."
*
Když ona a její přátelé otevřeli dveře do Kentaurova doupěte, Riley byla téměř přemožena známým ale dusivým pachem cigaretového kouře a neméně dusivým zvukem heavy metalové hudby.
Zaváhala. Možná byl tento výlet omyl. Byly skřípavé akordy Metallicy hudebním zlepšením, oproti ochromující jednotvárnosti Glorie Estefan?
Ale Rhea a Trudy byly za ní a postrkovaly ji dovnitř. Tři další dívky z koleje byly za nimi a mířily přímo k baru.
Skrze zakouřený vzduch Riley zahlédla některé známé tváře. Byla překvapena, že jich tu je ve všední den tolik.
Většinu prostoru zabíral taneční parket, na kterém ozařovaly světelné paprsky mládež, která se šťastně svíjela do rytmu "Whiskey ve sklenici."
Trudy popadla Riley a Rheu za ruku.
"No tak, pojďme si zatancovat!"
Byla to známá taktika – dívky tančily spolu, dokud nezachytily pohledy některých chlapců. Nebude dlouho trvat, než budou všechny tancovat s klukama, místo spolu – a budou bláznivě popíjet.
Ale na to Riley neměla náladu – nebo taky na ten hluk, když na to přijde.
Usmívajíc se zavrtěla hlavou a odtáhla od Trudy ruku.
Trudy se zatvářila uraženě, ale byl tu příliš velký hluk, než aby se kvůli tomu hádaly. Pak Trudy vyplázla na Riley jazyk a vytáhla na taneční parket Rheu.
Ano, opravdu dospělé, pomyslela si Riley.
Protlačila se davem k baru a koupila si sklenku červeného vína. Pak zamířila dolů, kde bylo přízemí zaplněno stoly a boxy. Našla prázdný box, ve kterém si mohla sednout.
Riley to tady měla mnohem raději, než tam nahoře. Pravda, cigaretový kouř tu byl ještě hustší, až z něj pálily oči. Ale bylo to tu méně zběsilé a také klidnější, přestože tlumená hudba seshora stále duněla v podlaze.
Pomalu usrkávala víno a až příliš dobře si vybavovala bezhlavé popíjení během dospívání. Vždycky se jí podařilo získat jakékoli pití, na které měla zrovna chuť, od šupáckých dospělých v malém městečku Larned. Poslední dobou měla nejraději whiskey.
Chudák strýc Deke a teta Ruth, pomyslela si. Ze zlosti a nudy je vystavila mnohem více trablům, než by si zasloužili.
Utěšovala se ...
Možná jim to jednou vynahradím.
Její myšlenky přerušil mužský hlas.
"Ahoj."
Riley vzhlédla a uviděla velkého, svalnatého, přiměřeně dobře vypadajícího chlapíka, jak drží džbánek piva a dívá se na ni s frajerským a sebevědomým úsměvem na tváři.
Riley zamrkala – její výraz se tiše zeptal ...
"Znám tě?"
Samozřejmě, že Riley přesně věděla, kdo to byl.
Byl to Harry Rampling, zadák fotbalového týmu univerzity.
Riley tento jeho přístup zahlédla u mnoha jiných dívek – oslovil je bez úvodu, protože on pokládal za samozřejmé, že je známý široko daleko jako Boží dar všem ženám na akademické půdě.
Riley věděla, že tato taktika obvykle zafungovala. Lanton měl mizerný fotbalový tým a nebylo pravděpodobné, že by Harryho Ramplinga čekala kariéra profesionálního fotbalu, ale zde v Lantonu byl hrdina a dívky po něm obvykle letěly.
Prostě na něj zírala s tázavým výrazem, jako by neměla ani ponětí, kdo by to mohl být.
Jeho úsměv pohasl. Bylo těžké být si v mdlém světle jistá, ale Riley pojala podezření, že se červená.
Pak odkráčel, zřejmě v rozpacích, ale nechtěl být tak pokořen, aby se musel skutečně představit.
Riley si usrkla vína, těšila se ze svého malého vítězství a samoty.
Ale pak se ozval další mužský hlas.
"Jak jsi to udělala?"
Jiný chlap stál u jejího boxu a držel pivo. Byl dobře oblečen, dobře stavěný, poněkud starší než ona a okamžitě Riley přišel výrazně atraktivnější než Harry Rampling.
"Co jak jsem udělala?" Zeptala se Riley.
Chlap pokrčil rameny.
"Odpálkovat takhle Harryho Ramplinga. Zbavila ses ho beze slova, ani jsi neřekla ‚odprejskni, budižkničemu.‘ Já nevěděl, že je to vůbec možné."
Riley se tímto chlapem cítila podivně odzbrojena.
Řekla, "Než jsem sem vyrazila, postříkala jsem se repelentem na univerzitní sportovce."
Když ta slova byla venku, pomyslela si ...
Dobrý Bože, já s ním vtipkuju.
Co si k čertu myslela, že dělá?
Usmál se, užíval se její vtípek.
Vklouzl bez pozvání na sedadlo naproti Riley a řekl, "Mé jméno je Ryan Paige a neznáš mě a já tě nebudu obviňovat, pokud zapomeneš mé jméno v pěti minutách nebo dokonce i dřív. Mohu tě ujistit, že jsem navýsost zapomenutelný."
Riley byl udivena jeho drzostí.
Nepředstavuj se, řekla si.
Ale nahlas řekla ...
"Já jsem Riley Sweeneyová. Jsem ve starším ročníku. Jako hlavní předmět mám psychologii."
Cítila, že se teď červená.
Ten chlap byl ale uhlazený. A jeho technika balení byla tak ledabylá, že jí to vůbec nepřipadalo jako technika.
Snadno se na něj zapomene, chacha, pomyslela si Riley.
Už teď si byla jistá, že na Ryana Paige jen tak nezapomene.
Opatrně s ním, řekla si.
Pak řekla, "Hm – studuješ tady v Lantonu?"
Přikývl a řekl, "Práva. Já letos taky končím."
Řekl to, jako by neexistoval žádný důvod jí imponovat.
A samozřejmě, Riley byla ohromena.
Posadili se a chvíli si povídali – netušila, kolik času uběhlo.
Když se jí zeptal, co plánuje po své promoci, Riley se musela přiznat, že si nebyla jistá.
"Budu hledat nějakou práci," řekla mu. "Myslím, že budu muset vymyslet způsob, jak jít na univerzitu, pokud budu chtít pracovat v mém oboru."
Souhlasně přikývl a řekl, "Už jsem oslovil několik advokátních kanceláří. Pár z nich vypadá slibně, ale je třeba opravdu pečlivě zvážit další krok."
Jak mluvili, Riley si uvědomila, že pokaždé, když se jejich oči setkaly a jejich pohledy se na okamžik spojily, proběhlo jí tělem slabé chvění.
Děje se mu to také? Všimla si, že několikrát odvrátil pohled.
Potom, během přestávky v konverzaci, Ryan dopil pivo a řekl, "Podívej, omlouvám se, že musím odejít, ale ráno mám přednášku a musím trochu studovat."
Riley byla ohromená.
Cožpak to na ni nevyzkouší?
Ne, pomyslela si. Na to je příliš na úrovni.
Ne, že by ho nezajímala – byla si jistá, že ho zaujala.
Ale moc dobře věděl, že na ni nemůže moc rychle.
Působivé, pomyslela si.
Podařilo se jí odpovědět, "Jo, já taky."
Usmál se upřímným úsměvem.
"Bylo hezké tě poznat, Riley Sweeneyová."
Riley se usmála.
"Taky jsem tě ráda poznala, Ryane Paigei."
Ryan se zasmál a řekl, "Ach, nezapomněla jsi."
Beze slova vstal a odešel.
Rileyny myšlenky se honily vším, co se nestalo. Nevyměnili si telefonní čísla, nezmínila, na které koleji bydlí a stále ještě neměla ani ponětí, kde žije on. A dokonce ji ani nepožádal o další schůzku.
Nebylo to kvůli tomu, že by očekával, že ke schůzce nedojde, tím si byla jistá.
Ne, prostě si věřil. Byl si jistý, že jejich cesty se brzy opět zkříží a čekal, až začne působit chemie.
A Riley věřila, že měl pravdu.
Vtom uslyšela Trudyn hlas.
"Hej, Riley! Kdo byl ten roztomilý chlap?"
Riley se otočila a viděla Trudy sestupovat po schodech, nesla plný džbán piva v jedné ruce a hrnek v druhé. Tři dívky z jejich kolejí se táhly za ní. Všechny vypadaly dost opile.
Riley neodpověděla na Trudynu otázku. Jen doufala, že Ryan už je z doslechu.
Jak se dívky blížily ke stolu, Riley se zeptala ...
"Kde je Rhea?"
Trudy se dívala všude kolem.
"Nevím," řekla skřehotavým hlasem. "Kde je Rhea?"
Zeptala se jedna z dívek, "Rhea se vrátila zpět na kolej."
"Cože?" Zeptala se Trudy. "Ona odešla a neřekla mi to?"