Riley pocítila zvláštní melancholický stesk.
Život Wendy se jejímu životu vůbec nepodobal. Ve skutečnosti byl život Wendy zřejmě úplně normální.
Stejně jako to cítila u večeře s April, i teď měla pocit, že hledí do zrcadla.
Kromě, že toto zrcadlo neukazovalo její minulost.
Byla to její budoucnost - byl to někdo, kým by se byla bývala mohla jednou stát, ale kým se nikdy, nikdy nestane.
"A co ty?" Zeptala se Wendy. "Máš děti?"
Riley znovu pocítila pokušení říct ...
"Je to složité."
Místo toho řekla, "Dvě. Mám patnáctiletou April. A jsem v procesu adoptování dívky – Jilly, které je třináct."
"Adopce! To by mělo dělat víc lidí. To je dobře."
Riley neměla pocit, že by si momentálně zasloužila gratulace. Možná by měla lepší pocit, kdyby si mohla být jistá, že Jilly vyroste v rodině se dvěma rodiči. Právě teď byla v tomto ohledu na pochybách. Ale Riley se rozhodla do toho všeho Wendy nezatahovat.
Místo toho tu bylo něco, co potřebovala se svou sestrou probrat.
A bála se, že by to mohlo být trapné.
"Wendy, víš, že mi ve své poslední vůli otec odkázal svou chatu," řekla.
Wendy přikývla.
"Já vím," řekla. "Poslala jsi mi nějaké fotky. Vypadá to jako příjemné místo."
Ta slova byla trochu krutá ...
"... pěkné místo."
Riley tam byla několikrát – naposledy po smrti svého otce. Ale její vzpomínky byly vše, jen ne příjemné. Její otec chatu koupil, když odešel do důchodu jako plukovník amerického námořnictva. Riley na chatu vzpomínala jako na domov osamělého, starého muže, který nenávidí skoro všechny – a muže, kterého skoro všichni na oplátku nenáviděli. Když ho Riley viděla naposledy živého, skutečně se poprali.
"Myslím, že to byl omyl," řekla.
"Co byl omyl?"
"Odkázat chatu mně. Bylo špatné, že to udělal. Měl ji odkázat tobě."
Wendy vypadala opravdu překvapeně.
"Proč?" zeptala se.
Riley cítila, jak se v ní začínají bouřit různé emoce. Odkašlala si.
"Protože jste s ním byla až do konce, když byl v hospici. Starala ses o něj. Dokonce ses postarala i o všechny věci potom – jeho pohřeb a všechny ty právní věci. Já jsem tam nebyla. Já – "
Její další slova ji téměř zadusila.
"Já si nemyslím, že bych to dokázala udělat. Nebylo to mezi námi dobré."
Wendy se smutně usmála.
"Věci nebyly dobré ani mezi ním a mnou."
Riley věděla, že to je pravda. Chudák Wendy – otec ji pravidelně bil, až nakonec nadobro v patnácti letech utekla. A přesto Wendy měla tolik slušnosti, aby se o otce na konci postarala.
Riley nic takového neudělala a nemohla se ubránit provinilému pocitu.
Riley řekla, "Já nevím, jakou má ta chata hodnotu. Ale musí mít nějakou cenu. Chci, aby sis ji vzala."
Wendy vykulila oči. Vypadala vystrašeně.
"Ne," odpověděla.
Otevřenost její odpovědi Riley vyděsila.
"Proč ne?" Zeptala se Riley.
"Já prostě nemůžu. Já ji nechci. Chci na něj zapomenout."
Riley věděla, jak se cítí. Cítila se stejně.
Wendy dodala, "Měla bys ji prostě prodat. Nechat si peníze. Chci, abys to udělala."
Riley nevěděla, co říct.
Naštěstí Wendy změnila téma.
"Před svou smrtí mi otec řekl, že jsi agentkou u ÚACH. Jak dlouho už tu práci děláš?"
"Asi dvacet let," řekla Riley.
"Nuže. "Myslím, že otec byl na tebe pyšný."
Z krku Riley se vydral hořký smích.
"Ne, to nebyl," řekla.
"Jak to víš?"
"No, dal mi to najevo. Měl svůj vlastní způsob, jakým o takových věcech komunikoval."
Wendy si povzdechla.
"Předpokládám, že ano," řekla Wendy.
Rozhostilo se trapné ticho. Riley přemýšlela, o čem by spolu měly mluvit. Konec konců po mnoho let sotva promluvily. Měly by se znovu pokusit vymyslet, jak se sejít osobně? Riley si nedokázala představit, jak by cestovala do Des Moines, aby spatřila tohoto cizího člověka, jménem Wendy. A byla přesvědčena, že Wendy měla stejný pocit ohledně cesty do Fredericksburgu.
Konec konců, co by mohly mít ony dvě společného?
V ten okamžik Riley zazvonil domácí telefon. Byla vděčná za přerušení.
"Já si to raději vezmu," řekla Riley.
"Chápu," řekla Wendy. "Díky, že jsi mě kontaktovala."
"Já děkuji tobě," řekla Riley.
Ukončily hovor a Riley telefon zvedla. Riley pozdravila a potom uslyšela zmatený ženský hlas.
"Haló ... kdo je u telefonu?"
"Kdo volá?" Zeptala se Riley.
Rozhostilo se ticho.
"Je ... je Ryan doma?" zeptala se žena.
Její slova zněla teď nezřetelně. Riley si byla docela jistá, že je žena opilá.
"Ne," řekla Riley. Na okamžik zaváhala. Konec konců, říkala si, to by mohla být Ryanova klientka. Ale věděla, že to tak není. Situace byla až příliš dobře známá.
Riley řekla, "Už na toto číslo znovu nevolejte."
Zavěsila.
Naježila se hněvem.
Už to zase začíná, pomyslela si.
Vytočila Ryanovo telefonní číslo domů.
KAPITOLA TŘETÍ
Když Ryan zvedl telefon, Riley neztrácela čas.
"Chodíš s někým, Ryane?" zeptala se.
"Proč?"
"Volala sem žena a chtěla s tebou mluvit."
Ryan zaváhal, než se zeptal, "Máš její jméno?"
"Ne. Zavěsila jsem."
"Kéž bys to neudělala. Mohla to být klientka."
"Byla opilá, Ryane. A bylo to osobní. Slyšela jsem to v jejím hlase."
Zdálo se, že Ryan neví, co říct.
Riley zopakovala svou otázku, "Chodíš s někým jiným?"
"Já – já, omlouvám se," koktal Ryan. "Nevím, jak získala tvé číslo. Musí to být nějaký omyl."
To rozhodně omyl byl, pomyslela si Riley.
"Neodpověděl jsi na mou otázku," řekla.
Ryan se nyní začal zlobit.
"Co když chodím s někým jiným? Riley, nikdy jsme si nedali závazek exkluzivity."
Riley byla ohromena. Ne, nevzpomínala si, že by udělali takovou dohodu. Ale i tak ...
"Jen jsem se domnívala-" začala.
"Možná jsi měla příliš mnoho domněnek," přerušil ji Ryan.
Riley se snažila potlačit svůj temperament.
"Jak se jmenuje?" zeptala se.
"Lina."
"Je to vážné?"
"Nevím."
Telefon se v Rileyně ruce třásl.
Řekla, "Nemyslíš, že je načase se rozhodnout?"
Rozhostilo se ticho.
Ryan nakonec řekl, "Riley, chtěl jsem s tebou o tom mluvit. Potřebuji trochu prostoru. Celá ta rodinná záležitost – myslel jsem, že jsem na to připraven, ale nebyl jsem. Chci si užívat svůj život. Měla by sis vzít trochu volno a také si užívat ten svůj."
Riley slyšela v jeho hlase důvěrně známý tón.
Opět je zpátky v režimu playboye, pomyslela si.
Vychutnává si svou novou známost, odpoutává se od Riley a jeho rodiny. Nedávno ještě působil jako změněný člověk – oddanější a zodpovědný. Měla si už dávno uvědomit, že to nebude dlouho trvat. Vůbec se nezměnil.
"Co budeš dělat teď?" zeptala se.
Ryan zněl, jako by se mu ulevilo, že mohl své pocity konečně ventilovat.
"Hele, celá ta věc s pendlováním mezi tvým a mým domem – nějak mi to nevyhovuje. Připadá mi to příliš dočasné. Myslím, že bude lepší, když odejdu."
"April bude zklamaná," řekla Riley.
"Já vím. Ale něco vymyslíme. Budu s ní nadále trávit čas. A ona bude v pořádku. Už si prošla horším."
Ryanovo zlehčování Riley rozčilovalo víc a víc. Byla připravena vybuchnout.
"A co Jilly?" Řekla Riley. "Má tě opravdu velmi ráda. Začala s tebou počítat. Pomáháš jí se spoustou věcí, jako s jejími domácími úkoly. Potřebuje tě. Prochází si mnohými změnami a je to pro ni těžké."
Nastala další odmlka. Riley věděla, že se Ryan chystá říci něco, co se jí opravdu nebude líbit.
"Riley, Jilly byla tvoje rozhodnutí. Obdivuji tě za to. Ale já jsem se do toho nikdy nemísil. Ztrápený teenager někoho jiného je pro mě příliš. To není fér."
Riley příliš zuřila, než aby byla schopná promluvit.
Ryan opět přemýšlel pouze o jeho vlastních pocitech.
Celá ta věc byla beznadějná.
"Přijeď a vyzvedni si své věci," řekla skrze zaťaté zuby. "Ujisti se, že přijdeš, až budou holky ve škole. Chci, aby odtud všechny tvé věci zmizely co nejrychleji."
Zavěsila telefon.
Vstala od stolu a přecházela po místnosti, kypěla hněvem.
Přála si, aby mohla svůj vztek nějak ventilovat, ale právě teď nemohla udělat vůbec nic. Čekala ji bezesná noc.
Ale zítra bude moci udělat něco, aby se odreagovala.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Riley věděla, že se blíží útok, a bude na blízko a náhlý. A mohl by přijít odkudkoli v tomto labyrintu. Opatrně postupovala úzkou chodbou opuštěné budovy.