"Určitě," řekla Lucy.
"Otevři oči."
Lucy poslechla. Agentka Paige si balila svou tašku v přípravě k odchodu.
Řekla, "Ve skutečnosti vrah odnesl tělo do lesa hned přes silnici od motelu. Nesl Tildino tělo jen pár metrů do houští. Mohl snadno spatřit světla aut ze silnice a pravděpodobně využil světlo z pouličního osvětlení, aby Tildu pohřbil. A pohřbil ji nedbale, přikryl ji více kameny než zeminy. Projíždějící cyklista si všiml zápachu o pár dní později a zavolal policii. Bylo snadné tělo najít."
Lucy spadla brada překvapením.
"Proč se víc nesnažil vraždu skrýt?" zeptala se. "Nerozumím tomu."
Agentka Paige zavřela aktovku a smutně se zamračila.
"Ani já ne," řekla. "Nikdo tomu nerozumí."
Agentka Paige popadla aktovku a opustila přednáškový sál.
Jak ji Lucy sledovala odcházet, všimla si v chůzi agentky Paige hořkosti a zklamání.
I když se agentka Paige snažila vypadat, že si od tohoto nevyřešeného případu udržuje odstup, bylo zjevné, že ji to velmi trápilo.
KAPITOLA DRUHÁ
U večeře toho večera Riley Paige nemohla dostat "Zápalkového vraha" z hlavy. Použila nedořešený případ jako příklad pro její třídu, protože věděla, že o něm znovu brzy uslyší.
Riley se pokusila soustředit se na vynikající guatemalský guláš, který pro ně připravila Gabriela. Jejich hospodyně, která s nimi žila v domácnosti, a která pro ně byla všestrannou pomocnicí, byla také báječná kuchařka. Riley doufala, že si Gabriela nevšimne, že se s dnešní večeře příliš netěší. Ale samozřejmě, že dívky si všimly.
"Copak se děje, mami?" zeptala se April, Rileyna patnáctiletá dcera.
"Je něco v nepořádku?" zeptala se Jilly, třináctiletá dívka, kterou Riley chtěla adoptovat.
Ze své židle na druhé straně stolu se na Riley ustaraně podívala také Gabriela.
Riley nevěděla, co říct. Popravdě věděla, že zítra obdrží čerstvou připomínku o Zápalkovém vrahovi – telefonní hovor, který se opakoval každý rok. Nebyl důvod snažit se to vytěsnit z mysli.
Ale neměla ráda, když si domů k rodině přinášela práci. Někdy, navzdory svému nejlepšímu úsilí, dokonce vystavila své blízké hroznému nebezpečí.
"Nic to není," řekla.
Všichni čtyř klidně pár okamžiků jedli.
Nakonec April řekla, "To je kvůli tátovi, ne? Vadí ti, že dnes večer není zase doma."
Ta otázka Riley trochu překvapila. Nepřítomnost jejího manžela v domácnosti během poslední doby ji trochu trápila. Ona a Ryan vynaložili hodně úsilí, aby svůj vztah po bolestném rozvodu urovnali. Teď se zdálo, že se výsledek jejich snahy hroutí a Ryan trávil víc a víc času ve svém vlastním domě.
Ale na Ryana právě teď vůbec nemyslela.
Co to o ní vypovídalo?
Znecitlivěla vůči svému krachujícímu vztahu?
Nebo to prostě vzdala?
Její tři společnice u večeře se na ni stále dívaly a čekaly, až něco řekne.
"Je to kvůli případu," řekla Riley. "Vždycky to na mě v tuto roční dobu dolehne."
Jilly vykulila oči vzrušením.
"Pověz nám o tom!" řekla.
Riley přemýšlela, kolik by toho dětem měla říct. Nechtěla popisovat detaily vraždy její rodině.
"Je to nedořešený případ," řekla. "Série vražd, kterou nebyla schopna vyřešit ani místní policie ani FBI. Snažila jsem se tomu přijít na kloub už léta."
Jilly poskakovala na židli.
"Jak to chceš vyřešit?"
Otázka se Riley trochu dotkla.
Samozřejmě, že ji Jilly nechtěla zranit – právě naopak. Mladší dívka byla hrdá na to, že je jejím rodičem žena zákona. A stále měla představu, že Riley je nějaká superhrdinka, která nikdy neselže.
Riley potlačila vzdech.
Možná je načase jí říct, že se mi ne vždy podaří lapit padouchy, pomyslela si.
Ale Riley jen řekla, "Nevím."
Byla to jednoduchá, upřímná pravda.
Ale byla tu ještě jedna věc, kterou Riley věděla.
Dvacáté páté výročí smrti Tildy Steenové přijde zítra a ona nebude schopná jej dostat v dohledné době z hlavy.
Riley si oddechla, protože konverzace u stolu se obrátila na lahodnou večeři Gabriely. Statná guatemalská žena a dívky začaly mluvit ve španělštině a Riley měla problémy porozumět všemu, co bylo řečeno.
Ale to bylo v pořádku. April a Jilly obě studovaly španělštinu a April začínala hovořit docela plynule. Jilly se s jazykem stále potýkala, ale Gabriela a April jí pomáhaly v něm zlepšovat.
Riley se usmála, zatímco je pozorovala a poslouchala.
Jilly vypadá dobře, řekla si v duchu.
Byla to dívka s tmavou pletí, hubená – ale sotva byla tím zoufalým nalezencem, kterého Riley zachránila z ulic Phoenixu před několika měsíci. Byla vřelá a zdravá a zdálo se, že se svému novému životu s Riley a její rodinou dobře přizpůsobuje.
A April se ukázala jako dokonalá starší sestra. Dobře se zotavovala z traumat, kterými si prošla.
Někdy, když se podívala na April, Riley cítila, že se dívá do zrcadla – zrcadla, které jí ukázalo vlastní období dospívání před mnoha lety. April měla Rileyny oříškově hnědé oči a tmavé vlasy, bez Rileyných šedin.
Riley cítila hřejivou jistotu.
Možná odvádím jako rodič docela dobrou práci, pomyslela si.
Ale ta záře rychle zmizela.
Tajemný Zápalkový vrah stále číhal na okraji její mysli.
*
Po večeři Riley šla do své ložnice a zároveň pracovny. Posadila se ke svému počítači a několikrát se zhluboka nadechla, snažila se odpočívat. Ale úkol, který na ni čekal, byl poněkud vysilující.
Přišlo jí směšné, že se takto cítí. Konec konců za svou historii dopadla a utkala se s desítkami nebezpečných zabijáků. Její vlastní život ohrožován vícekrát, než dokázala spočítat.
Jen to, že jsem promluvila se svou sestrou, by mě nemělo takhle rozhodit, pomyslela si.
Ale neviděla Wendy už ... kolik let to bylo?
Od té doby, co byla Riley malá holčička. Wendy ji kontaktovala poté, co jejich otec zemřel. Hovořily po telefonu, dumaly nad možností setkat se osobně. Ale Wendy žila daleko v Des Moines, Iowě, a nebyly schopné dohodnout podrobnosti. Tak se nakonec dohodly tentokrát si zavolat přes video chat.
Aby se Riley připravila, podívala se na zarámovaný obrázek, který stál na jejím stole. Našla jej mezi věcmi jejího otce po jeho smrti. Byly na něm Riley, Wendy a jejich matka. Riley vypadala asi na čtyři a Wendy musela být náctiletá.
Dívky i jejich matka vypadaly spokojeně.
Riley si nemohla vzpomenout, kdy nebo kde byl snímek pořízen.
A rozhodně si nemohla vzpomenout, že by její rodina byla někdy spokojená.
Ruce měla studené a třásly se jí, na klávesnici vyťukala video adresu Wendy.
Žena, která se objevila na obrazovce, mohla být klidně někým jiným.
"Ahoj, Wendy," řekla Riley stydlivě.
"Ahoj," odpověděla Wendy.
Seděly, zíraly na sebe nechápavě pár trapných okamžiků.
Riley věděla, že Wendy je asi padesát, asi o deset let víc než jí. Zdálo se, že na svůj věk vypadá docela dobře. Byla trochu podsaditá a vypadala zcela konvenčně. Její vlasy nevypadaly prošedivěle jako Rileyny. Ale Riley pochybovala, že to je její přirozená barva.
Riley se dívala střídavě na fotku a obličej Wendy. Všimla si, že Wendy vypadá trochu jako jejich matka. Riley věděla, že ona vypadá spíš jako jejich otec. Ona na svou podobu nebyla nijak zvlášť pyšná.
"Nuže," řekla konečně Wendy a prolomila mlčení. "Co jsi dělala ... během posledních pár desítek let?"
Riley a Wendy se trochu zasmály. I jejich smích zněl napjatě a trapně.
Wendy se zeptala, "Jsi vdaná?"
Riley si nahlas povzdechla. Jak by mohla vysvětlit, co se děje mezi ní a Ryanem, když to nevěděla ani ona sama?
Řekla, "No, jak to dneska děcka říkají," je to složité." A tím myslím, že je to skutečně složité."
Znovu se ozval trochu nervózní smích.
"A ty?" Zeptala se Riley.
Zdálo se, že se Wendy trochu uvolnila.
"Loren a já budeme mít dvacáté páté výročí. Jsme oba lékárníci a vlastníme vlastní lékárny. Loren ji zdědil po svém otci. Máme tři děti. Nejmladší, Barton, je na vysoké škole. Thora a Parish jsou v manželství a žijí samostatně. Hádám, že jsme s Lorenem klasickými opuštěnými rodiči."