Nakonec Ryan zabubnoval prsty o stůl a řekl...
“Ehm, Riley, musíme si o něčem promluvit.“
To zní dost vážně, pomyslela si.
Ryan se znovu odmlčel a jeho pohled byl náhle vzdálený.
“Nerozcházíš se se mnou, že ne?“ zeptala se.
Samozřejmě, že si dělala legraci.
Ale Ryan se nezasmál. Zdálo se, že tu otázku ani nezaregistroval.
“Cože? Ne, to ne, jenom...“
Jeho hlas utichl a Riley se znovu cítila nesvá.
Co se to děje?, pomyslela si. Nedopadla nakonec Ryanova práce nebo něco takového?
Ryan se podíval Riley do očí a řekl...
“Nesměj se mi, dobře?“
“Proč bych se smála?“ zeptala se Riley.
Ryan se trochu roztřeseně zvedl ze židle a klekl si vedle ní.
A pak to Riley došlo...
Ó můj Bože! On se mě chystá požádat o ruku!
A to se začala už smát. Byl to samozřejmě nervózní smích.
Ryan se začervenal.
“Říkal jsem ti, aby ses nesmála,“ řekl.
“Já se nesměji tobě,“ řekla Riley. “No tak, řekni, co chceš říct. Jsem si docela jistá... no tak pokračuj.“
Ryan něco lovil v kapse od kalhot a pak vytáhl malou krabičku na šperky. Otevřel ji a odhalil skromný, ale hezký diamantový prsten. Riley se neudržela a zalapala po dechu.
Ryan zakoktal...
“Ech, Riley Sweeneyová, vezmeš si mě - vezmeš si mě za ženu?“
Riley neúspěšně potlačovala nervózní smích a pak se jí podařilo zareagovat...
“Och, ano. Určitě ano.“
Ryan vyjmul prsten z krabičky a Riley natáhla svou levou ruku, aby jí mohl prsten navléknout.
“Je nádherný,“ řekla Riley. “A teď vstaň a posaď se vedle mne.“
Ryan se potutelně usmál a posadil se ke stolu vedle ní.
“Nepřehnal jsem to s tím pokleknutím?“ zeptal se.
“Pokleknutí bylo báječné,“ odpověděla Riley. “Všechno je... prostě perfektní.“
Upřeně chvíli hleděla na malý diamant na prsteníčku. Její nervózní smích ji přešel a nyní se jí z emocí sevřelo hrdlo.
Tohle opravdu nepředvídala. Ani si v to netroufala doufat - alespoň ne tak brzy.
Ale teď tu tak s Ryanem byli a chystali se učinit enormní krok v jejich životě.
Zatímco pozorovala barevné odlesky diamantu, Ryan řekl...
“Jednou ti obstarám hezčí prsten.“
Riley trochu zalapala po dechu.
“Ať tě to ani nenapadne!“ řekla. “Tenhle bude už navždy můj zásnubní prsten!“
Ale jak se na prstýnek dívala, nemohla se ubránit otázce...
Kolik asi stál?
Jako by jí Ryan četl myšlenky, prohlásil...
“Nedělej si s ním hlavu.“
Ryanův uklidňující úsměv její myšlenky okamžitě rozehnal. Věděla, že je na peníze opatrný. Určitě jej koupil výhodně - i když se ho na to nikdy nehodlá zeptat.
Riley si všimla, jak Ryanův pohled posmutněl, když se rozhlédl po bytě.
“Co se děje?“ zeptala se.
Ryan si povzdychl a řekl, “Zajistím ti lepší život. Slibuji.“
S Riley to trochu zacloumalo.
Zeptala se, “Co se ti na našem stávajícím životě nezdá? Jsme mladí a zamilovaní a budeme mít miminko a -“
“Ty víš, co mám na mysli,“ přerušil ji Ryan.
“Ne, myslím, že nevím,“ odpověděla Riley.
Mezi nimi se rozhostilo ticho.
Ryan si znovu povzdychl a řekl, “Podívej se, zítra začínám novou práci s platem začátečníka. Neprožívám tím pádem pocity největšího životního úspěchu. Ale je to dobrá společnost, a když v ní zůstanu, porostu a jednou se třeba stanu i partnerem.“
Riley na něj upřeně hleděla.
“Někdy určitě ano,“ prohlásila. “Ale už teď jsi začal úspěšně. A mně se to, co teď spolu máme, líbí.“
Ryan pokrčil rameny. “Moc toho nemáme. Zaprvé máme jedno auto a já ho budu potřebovat na cestu do práce a z práce, což znamená...“
Riley ho přerušila, “Což znamená, že každé ráno budu jezdit na stáž metrem. Co je na tom špatného?“
Ryan se natáhl přes stůl a uchopil ji za ruku.
“Na nejbližší zastávku metra jsou to dva bloky daleko,“ řekl. “A tohle sousedství není tím nejbezpečnějším na světě. Do auta už se nám jednou vloupali. Nelíbí se mi, že budeš muset chodit ven sama. Mám strach.“
Riley přemohl zvláštní a nepříjemný pocit. Ještě si ale nebyla jistá, co to je za pocity.
Řekla, “Nenapadlo tě třeba, že se mi toto sousedství líbí? Já jsem celý život žila ve venkovské Virginii. Tohle je pro mně vzrušující změna, dobrodružství. A kromě toho přece víš, že nejsem žádná měkkota. Můj otec byl kapitán mariňáků. Naučil mě, jak se o sebe postarat.“
Ještě málem dodala...
A před několika měsíci jsem přežila útok vraha, vzpomínáš?
Nejenže přežila ten útok, ale také pomohla FBI vystopovat vraha dostat jej před soud. Proto jí byla nabídnuta tato stáž.
Ale věděla, že Ryan o tom teď nechce nic slyšet. Jeho mužská pýcha byla momentálně velmi zranitelná.
A Riley si něco uvědomila...
Já to vážně nesnáším.
Riley volila svá slova obezřetně, snažila se nevyslovit nic špatně...
“Ryane, víš, že snaha zajistit nám lepší život není jen na tobě. Je na nás obou. Já na tom budu mít také podíl. Budu mít svoji vlastní kariéru.“
Ryan se zamračil a odvrátil svůj pohled.
Riley potlačila povzdech, a uvědomila si...
Nakonec jsem to řekla špatně.
Téměř zapomněla, že Ryan s její stáží nesouhlasí. Připomněla mu, že bude trvat pouhých deset týdnů a součástí nebude fyzický trénink. Bude jen sledovat agenty při práci, většinou ve vnitřních prostorách. A kromě toho se domnívala, že z toho možná vyjde pracovní příležitost v kanceláři, přímo tady v centrále FBI.
Trochu víc se s tím smířil, ale rozhodně nebyl nadšený.
A Riley netušila, co by si přál, aby tedy dělala.
Nechtěl třeba, aby z ní byla matka v domácnosti? Jestli ano, tak bude dříve či později zklamán.
Ale teď nebyl na takové věci čas.
Nepokaz to, přikázala si Riley.
Znovu se zadívala na prstýnek a poté na Ryana.
“Je krásný,“ řekla. “Jsem opravdu šťastná. Děkuji ti.“
Ryan se usmál a stiskl jí ruku.
Poté Riley řekla, “Tak komu tu novinku prozradíme?“
Ryan pokrčil rameny. “Já nevím. Moc přátel tady v hlavním městě nemáme. Hádám, že bych mohl kontaktovat některé mé staré známé z právnické školy. Ty bys možná mohla zavolat svému otci.“
Riley se při tom pomyšlení zamračila. Její poslední návštěva otce nebyla příjemným zážitkem. Jejich vztah byl vždycky v nepořádku.
A kromě toho...
“Nemá telefon, zapomněl jsi?“ Řekla Riley. “Žije úplně sám v horách.“
“Oh, ano,“ řekl Ryan.
“A co tvoji rodiče?“ zeptala se Riley.
Ryanův úsměv se vytratil.
“Napíši jim o tom,“ řekl.
Riley svou otázku raději nevyřkla...
Proč jim nezavoláme?
Možná bych si s nimi mohla konečně promluvit.
Ještě nikdy se s Ryanovými rodiči nesetkala. Bydleli v malém městě Munny ve Virginii.
Riley věděla, že Ryan vyrostl ve střední třídě a velmi dychtivě se snažil tohoto způsobu života zbavit.
Přemýšlela, jestli se za ně třeba nestydí nebo...
Jestli se nestydí za mě?
Ví vůbec, že spolu bydlíme?
Souhlasili by s tím?
Ale než Riley přišla na to, jak na toto téma zavést rozhovor, zazvonil telefon.
“Možná bychom to mohli nechat na záznamník,“ řekl Ryan.
Zatímco telefon zvonil, Riley o tom přemýšlela.
“Možná to je něco důležitého,“ řekla. Přešla k telefonu a odpověděla.
Nadšený, profesionální mužský hlas řekl, “Mohu hovořit s Riley Sweeneyovou?“
“U telefonu,“ řekla Riley.
“Tady je Hoke Gilmer, váš nadřízený z FBI programu. Chtěl jsem vám jen připomenout - ”
Riley vzrušeně vykřikla, “Ano, já vím! Budu tam zítra ráno v sedm hodin!“
“Skvělé!“ Odpověděl Hoke. “Těším se na setkání s vámi.“
Riley zavěsila a pohlédla na Ryana. Měl smutný pohled.
“No teda,“ řekl. “Už se to začíná dít, co?“
Riley chápala, jak se cítí. Co se odstěhovali z Lantonu, byli jeden bez druhého jen výjimečně.
A teď, zítra, oba začínají svou vlastní kariéru.
Riley řekla, “Možná bychom měli podniknout něco speciálního.“
“To je dobrý nápad,“ řekl Ryan. “Možná bychom měli jít do kina nebo hezké restaurace a...“
Riley se zasmála, uchopila jej za ruku a vytáhla ho ze židle.
“Já mám lepší nápad,“ řekla.
Zatáhla ho do ložnice, kde oba dva spadli se smíchem na postel.
KAPITOLA DRUHÁ
Riley se zrychlil dech i tlukot srdce, jak kráčela od zastávky metra k ohromné budově J. Edgara Hoovera.
Proč jsem tak nervózní?, ptala se sama sebe. Konec konců zvládla první cestu o samotě napříč největším městem, jaké kdy navštívila, než se sem nastěhovala.