Copak je? zeptala se.
Ale nic. Jen jsem se zamyslel ani nevím, jestli je Maria Johanssonová tvoje pravé jméno.
Maria nesměle pokrčila rameny. Mohlo by být.
To není fér, zaprotestoval. Ty znáš moje.
Však neříkám, že to není moje pravé jméno. Užívala si to, hrála si s ním. Vždycky mi můžeš říkat agent Marigold, pokud budeš chtít.
Zasmál se. Marigold bylo krycí jméno, stejně jako jeho Zero. Připadalo mu téměř směšné používat krycí jména, když se znali osobně pak si ale uvědomil, že jméno Zero v mnohých, se kterými se setkal, vyvolávalo strach.
Jaké bylo Reidiggerovo krycí jméno? zeptal se Reid tiše. Téměř ho ta otázka bolela. Alan Reidigger byl Kentův nejlepší přítel ne, pomyslel si Reid, byl to můj nejlepší přítel a nekonečně věrný člověk. Jediným problémem bylo, že si o něm Reid skoro nic nepamatoval. Všechny vzpomínky na Reidiggera zmizely po implantací paměťového supresoru, který mu Alan zajistil.
Nepamatuješ si to? Maria se nad tou myšlenkou mile usmála. Alan ti dal přezdívku Zero, věděl jsi to? A ty jsi mu dal jeho. Bože můj, na tu noc jsem nevzpomínala roky. Byli jsme v Abú Dhabí, myslím, vraceli jsme se z operace a opili se v nějakém hotelovém baru. Řekl ti Ground Zero tak se říká místu, kde vybuchla atomová bomba, protože jsi za sebou většinou nechával pěkný binec. To se pak zkrátilo jen na Zero a to ti zůstalo. A ty jsi mu říkal
Zazvonil telefon a přerušil její vyprávění. Reid se instinktivně podíval na svůj vlastní mobil, který ležel na stole, a čekal, že na displeji uvidí Mayino číslo.
Jen klid, řekla, to jsem já. Prostě to ignoruj Podívala se na svůj telefon a obočí se jí znepokojeně stáhlo. Vlastně, tohle je z práce. Vteřinku. Zvedla telefon. Ano? M-hm. Její zasmušilý pohled se zvedl a setkal se s Reidovým. Dívala se mu do očí a obličej se jí ještě víc stahoval. Ať už jí ten druhý člověk říkal cokoliv, očividně to nebylo nic dobrého. Rozumím. Dobře. Díky. Zavěsila.
Vypadáš ustaraně, poznamenal. Já vím, já vím, nemůžeš mluvit o práci a tak
Utekl, zašeptala. Ten zabiják ze Sionu, ten v nemocnici. Kente, dostal se ven před ani ne hodinou.
Rais? řekl Reid ohromeně. Na čele mu okamžitě vyrazil studený pot. Jak?
Neznám podrobnosti, řekla chvatně a strčila telefon zpátky do psaníčka. Mrzí mě to, Kente, ale musím jít.
Jasně, řekl tiše. Rozumím. Po pravdě se sám cítil na míle daleko od jejich útulného stolku v malé restauraci. Ten zabiják, kterého Reid nechal napospas smrti a to ne jednou, ale rovnou dvakrát byl stále naživu a teď i na svobodě.
Maria vstala a než odešla, naklonila se přes stůl a přitiskla své rty na jeho. Brzo si to zopakujeme, slibuju. Ale teď, povinnost volá.
Jistě, řekl. Běž a najdi ho. A Mario? Buď opatrná. Je nebezpečný.
To já taky. Mrkla na něj a spěšně vyšla ven z restaurace.
Reid tam dlouhou chvíli sám jen tak seděl. Když přišla servírka, ani neslyšel, co říkala. Jen neurčitě mávl rukou, aby jí dal najevo, že je v pořádku. K tomu však měl daleko. Ani necítil ten závan nostalgie, když ho Maria políbila. Jediné, co cítil, byl uzel strachu, který se mu stahoval v břiše.
Muž, který věřil, že jeho osudem je zabít Kenta Steela, utekl.
Pátá kapitola
Adrian Cheval byl navzdory tomu, že večer již značně pokročil, stále vzhůru. Seděl na stoličce v kuchyni a zamlženýma očima zíral do notebooku, který měl před sebou, zatímco jeho prsty divoce pobíhaly po klávesnici.
Zastavil se jen na nepatrnou chvilku a uslyšel, jak z podkroví schází Claudette. Její bosé nohy tiše ťapkaly po kobercem potažených schodech. Jejich byt v Marseille byl malý ale útulný a nacházel se na konci tiché ulice pouhých pět minut chůze od pobřeží.
Jen o chvíli později periferním viděním zahlédl její drobnou figuru a ohnivě rudé vlasy. Položila mu ruce na ramena a přejela s nimi nahoru a pak dolů po jeho hrudi, až jí hlava spočinula na jeho lopatkách. Mon chéri, zapředla. Lásko. Nemůžu spát.
Ani já ne, odpověděl tiše francouzsky. Musím toho hodně dodělat.
Jemně ho kousla do ušního lalůčku. Pověz mi o tom.
Adrian ukázal na monitor, na kterém byla vyobrazená cyklická dvoušroubovice RNA varioly major viru, který většina lidí znala pod názvem pravé neštovice. Tenhle druh ze Sibiře je neuvěřitelný. Nikdy jsem nic takového neviděl. Podle mých výpočtů bude jeho virulence ohromná. Jsem přesvědčen, že jediná věc, která mu mohla zabránit ve vyhlazení lidstva před tisíci lety, byla doba ledová.
Novodobá Potopa. Claudette mu tiše vzdychla do ucha. Za jak dlouho to bude připravené?
Musím tenhle druh zmutovat a zároveň zachovat jeho stabilitu a sílu, vysvětlil. Nic jednoduchého, ale je to nezbytné. WHO jistě získala vzorky toho samého viru před pěti měsíci; nepochybuji, že už pracují na vakcíně, pokud ji už nedokončili. Náš virus musí být dostatečně unikátní na to, aby na něj jejich vakcína nefungovala. Takový proces se nazýval smrtící mutagenezí. Šlo o manipulaci s RNA vzorků viru, které získal na Sibiři, aby zvýšil virulenci a snížil inkubační dobu. Podle svých výpočtů Adrian předpokládal, že míra mortality zmutovaného viru variola major může dosáhnout až osmasedmdesáti procent což bylo téměř třikrát tolik, co dokázaly přirozeně se vyskytující pravé neštovice, které byly Světovou zdravotnickou organizací vymýceny v roce 1980.
Po svém návratu ze Sibiře Adrian nejdříve navštívil Stockholm a použil občanku zesnulého studenta Renaulta, aby se dostal do univerzitních budov, kde se ujistil, že vzorky byly během jeho práce neaktivní. Nemohl se však pod identitou někoho jiného zdržovat dlouho, takže ukradl veškeré nezbytné vybavení a vrátil se do Marseille. Svou laboratoř si založil v nepoužívaném sklepě pod obchodem jednoho krejčího tři bloky od jejich bytu; ten milý starý krejčí věřil, že Adrian byl genetik, zkoumal lidskou DNA a nic jiného, a Adrian nechával dveře zamčené na visací zámek, když tam zrovna nebyl.
Imám Khalil bude mít radost, vydechla mu Claudette do ucha.
Ano, souhlasil Adrian tiše. Bude mít radost.
Většina žen by pravděpodobně nebyla zrovna nadšená, kdyby zjistila, že jejich druhá polovička pracuje se substancí natolik těkavou, jako je prudce nakažlivý druh pravých neštovic ale Claudette nebyla jako většina žen. Byla vysoká pouhých sto šedesát dva centimetrů a vedle Adrianovy sto osmdesát centimetrů vysoké postavy vypadala drobně. Její vlasy měly barvu ohně a oči měla hluboké a zelené jako ta nejhustší džungle, se vznětlivou jiskrou.
Poznali se teprve před rokem, když byl Adrian úplně na dně. Právě ho vyloučili ze Stockholmské univerzity za pokus o získání vzorků vzácného enteroviru; toho samého, který teprve o pár týdnů dříve ukončil život jeho matky. V té době byl Adrian odhodlaný dokonce posedlý vyvinout lék, aby už nikdo netrpěl tak jako ona. Ale na fakultě ho odhalili a následně vyloučili.
Claudette ho našla v zapadlé ulici v kaluži vlastního zoufalství a zvratků, působením alkoholu napůl v bezvědomí. Vzala ho domů, umyla ho a dala mu pít. Druhého rána se Adrian probudil a uviděl na své posteli sedět překrásnou ženu, která mu s úsměvem řekla: Vím přesně, co potřebuješ.