Představa toho, že mohl jakkoliv malou část Kate ztratit, jím otřásla. Ten paměťový supresor měl prokazatelně vedlejší účinky, jako byly příležitostné bolesti hlavy přivozené neústupnou vzpomínkou byla to experimentální procedura a způsob, jakým mu ten čip odstranili, měl do chirurgického zákroku daleko.
Co když mi vzali víc než jen vzpomínky na agenta Zero?
Ta myšlenka se mu ani trochu nelíbila. Celé to působilo jako domino; před nějakou dobou uvažoval o tom, jestli nemohl ztratit i nějaké vzpomínky na své dcery. A ještě horší na tom bylo, že neměl nejmenší šanci dozvědět se pravdu, aniž by si nechal zcela vrátit paměť.
Bylo toho na něj moc a cítil, že se mu v hlavě začíná rodit nová bolest. Aby se ozptýlil, zapnul rádio a zesílil zvuk.
Když zajel na parkoviště za restaurací, slunce už zapadalo. Byla to restaurace typu gastropub a jmenovala se Sklepení. Měl pár minut zpoždění. Rychle vystoupil z auta a poklusem oběhl budovu k přednímu vchodu.
Pak ztuhl na místě.
Maria Johanssonová byla Američanka se švédskými předky a mimo CIA byla veřejnosti známá jako účetní z Baltimoru ačkoliv Reid si myslel, že by dobře uspěla spíš jako modelka pro titulky časopisů nebo alespoň na plakáty. Byla jen o pár centimetrů nižší než on, který měřil sto osmdesát, a měla dlouhé, rovné blond vlasy, které jí ve vlnách spadaly přes ramena. Její oči měly barvu břidlice, ale její pohled byl nějakým způsobem intenzivní. Stála venku ve dvanácti stupních v jednoduchých šatech námořnické modré barvy s volným véčkovým výstřihem a bílým šálem přes ramena.
Zahlédla ho přicházet a rty se jí začaly roztahovat do úsměvu. Čau. To už je let.
Já páni, vyhrkl. Myslím, ehm vypadáš skvěle. Hlavou mu probleskla myšlenka, že Mariu nikdy předtím neviděl nalíčenou. Modré oční stíny jí ladily s šaty a její oči díky nim téměř zářily.
Taky nevypadáš špatně, přikývla uznale nad jeho oděvem. Nepůjdeme dovnitř?
Díky, Mayo, pomyslel si. Jo, jasně. Sáhl po klice, otevřel dveře a přidržel je pro ni. Ještě předtím mám jednu otázku. Co je sakra gastropub?
Maria se zasmála. Řekla bych, že něčemu takovému by se dalo říkat zapadlý bar, jen s lepším jídlem.
Jasně.
Uvnitř bylo útulno, jen možná trochu málo prostoru. Zdi byly cihlové, bez omítky, a nad hlavou jim čněly dřevěné trámy. Ze stropu visely retro žárovky, které vydávaly teplé tlumené světlo a vytvářely tak příjemnou atmosféru.
Proč jsem nervózní? pomyslel si, když se posadili. Znal tuhle ženu. Společně zabránili mezinárodní teroristické organizaci v zavraždění stovek, možná tisíců lidí. Ale tohle bylo jiné; tohle nebyla operace nebo mise. Tohle bylo pro potěšení. A to stačilo k tomu, aby v tom byl rozdíl.
Poznej ji, zazněla mu v hlavě Mayina slova. Buď zajímavý.
Takže, jak to jde v práci? zeptal se nakonec. V duchu si nad svým vlažným pokusem jen frustrovaně povzdechl.
Maria pozvedla jeden koutek. Měl bys vědět, že o tom vážně mluvit nemůžu.
Jasně, řekl. Jak jinak. Maria byla aktivní agentkou CIA. I kdyby byl on sám v akci, nemohla by s ním sdílet podrobnosti své operace, pokud by také nebyl její součástí.
A co ty? zeptala se. Jak to jde v nové práci?
Není to zlý, přiznal. Jenom pomáhám, takže je to na poloviční úvazek, pár lekcí týdně. Nějaké známkování a tak. Ale není to bůhví jak zajímavé.
A holky? Jak se mají?
Ehm zvládají to, řekl Reid. Sara o tom, co se stalo, vůbec nemluví. A Maya, ta právě Zarazil se, než stačil vyzradit příliš. Důvěřoval Marie, ale současně nechtěl přiznat, že Maya velmi přesně uhodla, co je Reid zač a do čeho je zapletený. Tváře mu zrůžověly a místo toho řekl: Popichovala mě. Že jdu dnes na rande.
A ne snad? zeptala se Maria zčistajasna.
Reid cítil, jak mu tváře znovu zahořely. Jo. Řekl bych, že jo.
Znovu se usmála. Vypadalo to, že si jeho nesmělost užívá. V akci jako Kent Steele dokázal být sebevědomý, zdatný a rozvážný. Ale tady, ve skutečném světě, se cítil stejně neobratně, jak by se po dvou letech celibátu cítil kdokoliv jiný.
A co ty? zeptala se. Jak to zvládáš?
Jde to, řekl, dobře. Jen co to vyslovil, zalitoval toho. Copak se snad od své dcery právě nenaučil, že upřímnost je nejlepší prostředek? To byla lež, řekl hned. Myslím, že to není úplně růžové. Snažím se zaměstnávat zbytečnými úkoly a hledám výmluvy, protože když se zastavím, byť jen na chvilku, a jsem sám se svými myšlenkami, vzpomenu si na jejich jména. Vidím jejich tváře, Mario. A nemůžu si pomoct, ale myslím si, že jsem neudělal dost, abych tomu zabránil.
Věděla přesně, na co naráží těch devět lidí, kteří zemřeli při výbuchu té jediné nálože, kterou Amun odpálil v Davosu. Maria se natáhla přes stůl a vzala ho za ruku. Její dotek mu paží vyslal příjemné mravenčení a uklidnil jeho nervy. Její prsty byly teplé a jemné.
To je realita, které se musíme podívat zpříma do očí, řekla. Nemůžeme zachránit všechny. Vím, že si nepamatuješ všechno jako Zero, ale pokud ano, věděl bys to.
Možná, že to nechci vědět, řekl tiše.
Rozumím. Pořád se můžeme snažit. Ale myslet si, že můžeš spasit celý svět, je šílenství. Devět životů, Kente. Stalo se to a nejde to vzít zpět. Ale mohly to být stovky. Mohly to být tisíce. Takhle so na to musíš dívat.
A co když to nedokážu?
Pak si najdi nějaký koníček, možná? Já pletu.
Nedokázal se ubránit smíchu. Pleteš? Nedokázal si při tom Mariu představit. Jak používá pletací jehlice ke zmrzačení nějakého vzbouřence? To jistě. Ale skutečné pletení?
Hrdě pozvedla bradu. Ano, pletu. Nesměj se mi. Nedávno jsem upletla přikrývku, která je měkčí než cokoliv, co jsi v životě cítil. Co se ale snažím říct, je, že si máš najít koníček. Něco, co ti zaměstná jak ruce, tak hlavu. A co tvoje paměť? Nějaký pokrok?
Povzdechl si. Ne tak docela. Nedělo se toho tolik, abych ji mohl procvičit. Pořád je to dost zašmodrchané. Odložil menu na stůl a protáhl si ruce. Ale když už jsi to zmínila Dneska se mi stalo něco zvláštního. Vrátil se mi útržek vzpomínky. O Kate.
Aha? Maria se kousla do rtu.
Jo. Dlouhou chvíli byl zticha. Mezi mnou a Kate, než odešla bylo všechno v pořádku, ne?
Mariiny břidlicově šedé oči se zaklesly do těch jeho. Ano. Podle toho, co vím, to mezi vámi bylo vždycky skvělé. Opravdu tě milovala. A ty ji.
Bylo pro něj těžké vystát její pohled. Jo. Dobře. Sám sobě se zasmál. Proboha, posloucháš mě? Jsem na rande a mluvím o své zesnulé ženě. Prosím tě, neříkej o tom mé dceři.
No tak. Její prsty přes stůl znovu našly ty jeho. To je v pořádku, Kente. Chápu to. Je to pro tebe celé nové a zvláštní. Nejsem tady tak docela odborník, takže nějak to spolu zvládneme.
Její prsty stále spočívaly na těch jeho. Byl to příjemný pocit. Ne, víc než to bylo to tak správně. Nervózně se uchechtl, ale jeho úsměv se vytratil, když si něco uvědomil; že ho Maria stále oslovovala Kente.