Bulla krále Ezechiáše byla vykopána v roce 2015 n.l. na starověké skládce odpadků vedle Chrámové hory v Jeruzalémě. Nápis v paleo-ebrianském písmu zní takto: Patří Ezechiášovi [synu] Achaze, judskému králi. Bulla zobrazuje dvoukřídlé slunce se sklopenými křídly, obklopené dvěma symboly ankhu, symbolizujícími život. Tento nález odhaluje, že Ezechiáš, král Judy, byl modlář, že neměl nic společného s monoteistickou vírou v jednoho Boha a že příběhy o něm, například v jedné z knih Bible zvané Izajáš, byly vykonstruované a zlomyslně vložené politickými a náboženskými autoritami.
Jsou Jah nebo Jahve jména Boha, jak říká Bible? Ne! Podle Slovníku božstev a démonů v Bibli (Dictionary of Deities and Demons in the Bible) mají tato jména v předislámském panteonu nejbližší obdobu s významem padat, tedy pršet. Bohové Jagut nebo Jauk zmínění v Koránu jsou pravděpodobně nejbližší analogií. (Korán 71:23,24) Přestože jsou příběhy o Mojžíšovi a jeho vztahu s midiánským knězem, který byl Kušitou, tedy Etiopanem, smyšlené, vedou nás k pochopení toho, odkud se vzal jahvistický kult. (2. Mojžíšova 2:1522; 4. Mojžíšova 12:1; Ámos 9:7) Starověké židovské a kušitské/etiopské kmeny byly jistě smíšené a sdílely slovní zásobu. Dokonce i v moderní etiopské oromštině se slovo pád překládá jako jiga nebo jiguu, což je vysoce kognitivní překlad hebrejských písmen YH a tetragrammatonu YHWH, které podle rabínské tradice, by se mělo vyslovovat Jah nebo Jahve. Vypadá to, že Judaité/Kušité přijali Jahve od fénické/filištínské bohyně Atirat (erori a etorri v baskičtině/filištínštině také znamená padat a přijít) a spojovali je dohromady, jak ukazují nápisy z vykopávek v Kuntillet Arjud. Podle Bible Jahve přišla ze Sinaje, Seiru a hory Paran. Dokonce i egyptské zdroje označují zemi kolem Sinaje jako Šasu Jahu poté, co se v této oblasti objevili Filištíni. Semitští polonomádští soudci a poslové tvrdě odsoudili uctívání Atiraty, která je v židovské/kušitské verzi přeložena jako Jahve. (Soudci 3:7; Izajáš 17:8) Mojžíš a jiní odvážně bojovali proti uctívání bohů vytvořených člověkem. Pro ně bylo nepředstavitelné, že by se vznešený Bůh spojoval s bohy pohanských národů. Avšak figurky stojící ženy, držící se rukama pod hrudí, byly nalezeny v soukromých obytných komplexech ve všech větších městech Judy z konce sedmého století př. n. l. Bohužel pozdější židovská propaganda všechny přesvědčila, že fénická paní je všemohoucím Bohem Mojžíše.
Vlevo: Soška starověké blízkovýchodní bohyně; Vpravo: Iberská dáma z neznámého místa v Murcii, datovaná 4.2. stoletím př. n. l.
Editační fáze Bible po vyhnanství shrnula mnoho klíčových témat počátku sedmého století. A opět centrální vláda potřebovala sjednotit obyvatelstvo. A udělali to znovu brilantně přetvořiv historické jádro Bible. Knihy Jeremiáš, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš, Malachiáš jsou jen spiritistická proroctví jahvistických okultistů. Enuma Eliš, babylonský mýtus o stvoření napsaný v akkadštině na sedmi hliněných tabulkách, obsahuje četné paralely s pasážemi Starého zákona, což některé učence vede k závěru, že ony byly založeny na mezopotámském díle. Mezi obecné podobnosti patří: odkaz na vodnatý chaos před stvořením; rozdělení chaosu na nebe a zemi; různé druhy vod a jejich oddělení; stejně jako číselná podobnost mezi sedmi deskami eposu a sedmi dny stvoření. Pokud jde o stvoření člověka, je zde podobnost v použití prachu a hlíny. V obou případech je prach prodchnut božstvím buď skrze boží krev v Enuma Eliš, nebo protože je stvořen k obrazu Božímu v Genesis. Záchrana nemluvněte Mojžíše z vody byla opsána z legendy o Sargonovi, dochované v klínopisném nápisu dodnes. O nepříteli judského krále Davida Goliášovi se traduje, že nosil brnění řeckého válečníka ze 4. století, což je anachronismus sedmi století a samozřejmě beznadějný falzifikát. Díky egyptským pramenům víme, že filištínští bojovníci byli v té době vybaveni pouze koženou ochranou. (1. Samuelova 17:47)
Se zničením druhého chrámu v roce 70 n. l. a vzestupem křesťanství se osvědčila nezávislá moc Bible jako formativní ústavy. Kolosální část takzvaného Nového zákona má přímé analogie a podobnosti v Talmudu a židovských apokryfních spisech. Mnohé z Ježíšových učení jsou ve skutečnosti učením farizeů a rabínů. Například rčení Kdo vezme meč od meče, zahyne má stejnou analogii v dřívější židovské knize Jubileí. (Matouš 26:52; Kniha Jubileí 4:31) Kniha Zjevení vůbec není zjevením, protože jednoduše přepracovává dřívější spiritistické, apokalyptické vize z knih Daniela, Ezechiela, Jeremiáše, Izajáše, Zjevení Sofoniášova, 4. Knihy Ezry atd.
Příběhy Ježíše léčícího na dálku v Matoušovi 8:513 nebo Lukáši 710 jsou založeny na jiných vyprávěních v Talmudu, které jsou zase založeny na fiktivních uzdraveních, která údajně prováděl Eliáš nebo Elizeus. Podle příběhu v Talmudu syn rabína Gamaliela onemocněl. Ten vyslal posly k rabínovi Hanině ben Dosovi, který se za nemocného modlil. Poslové si zapsali přesnou hodinu této modlitby a po jejich návratu rabín Gamaliel potvrdil, že v tu chvíli horečka od jeho syna ustoupila a on požádal o vodu k pití. (Berakot 34b) Rabín Hanina ben Dosa byl členem starověkých chasidů, kteří dělali takové zázraky prostřednictvím modlitby. Ale thaumaturgie je ve skutečnosti magie a Bůh nepomáhá lidem dělat nepřirozené věci. Můžeme si být jisti, že Boží posel Ježíš nikdy nepoužil žádnou mimořádnou moc. Bůh bojuje rukama válečníka, léčí rukama lékaře. (Izajáš 35:10)
Lež, že Ježíš vyháněl démony, je založena na Šalamounově testamentu a židovských písmech. Šalomounův testament obsahuje mnoho falešných případů komunikace s démony a exorcismů, jako by je prováděl Šalomoun, které jsou podobné příběhům v kanonických evangeliích. Šalomoun podle nich prý mluvil s démony a mohl jim rozkazovat. Démoni byli také nazýváni legie, jako v příbězích evangelia. Také se děsili muk, které jim Emmanuel způsobí, podobně jako Ježíš v kanonických evangeliích. (Šalamounův testament 51,52; Matouš 8:2834; Marek 5:121; Lukáš 8:2640; srov. Matouš 1:23). Že takové Šalomounovy aktivity byly v Ježíšově době dobře známé, potvrzuje židovský historik Flavius Josephus ve svém příběhu o Eleazarovi, který vyhnal démona tím, že ho poslal do nádoby, což je podobné vyprávění v kanonických evangeliích a je jen dalším důkazem toho, že farizejští křesťané byli těmi, kdo vymýšleli příběhy o Ježíši. (Židovské starožitnosti k.8, kap.2, s.5) Spiritualismus byl zakázán Mojžíšovým zákonem. (5. Mojžíšova 18:913) Ve skutečnosti neexistuje nic takového jako trvalé démonické posednutí jednotlivce. Člověk vstupuje do nějakého spojení pouze vymýtáním nebo jinými spiritualistickými aktivitami, knihami, filmy, kartami, amulety atd., nebo jakoukoli náboženskou činností, předměty, obrazy atd. Kromě toho mnoho lidí trpících depresí možná hledalo pomoc u těch, kteří praktikují zázračné léčení. A právě při všech těchto aktivitách se mohou objevit křeče, dušení, hlasy atd. Vlastně to je vše. Přirozený závěr naznačuje, že to, co se skutečně děje, souvisí s lidskou psychikou a fyziologií. Podle Tomášova evangelia Ježíš nekonal žádné zázraky. Byl dokonce proti půstu a veřejným modlitbám. Spiritismus by proto měl být zakázán každému člověku a jedině tak bude každý člověk osvobozen od škodlivých vlivů. Nový bohoprávní zákon zakazuje všechny náboženské a spiritistické činy a předměty pod trestem smrti. (1. Samuelova 28:3)