Jessie koutkem oka zpozorovala, jak Murph znepokojeně přešlápl z jedné nohy na druhou, a v duchu se usmála. Očividně ještě neměl tu čest setkat se s Deckerovým pověstným přeháněním.
„Samozřejmě, pane. Než vám to ale vysvětlím, mohla bych se zeptat, jak pokračuje váš hon na… všechny?“
Decker si hlasitě povzdechl. Na okamžik se zdálo, že neodpoví. Nakonec se však posadil na židli naproti ní a spustil.
„Nijak moc slavně, abych pravdu řekl,“ přiznal. „Jak víte, jednoho utečence z NRD, Jacksona, jsme chytili hned první den. Dalšího, Gimbela, jsme dopadli o pár dní později. Od té doby jsme ovšem neměli štěstí. I přes desítky věrohodných stop se nám nepodařilo najít ani zbývající dva uprchlíky, ani Crutchfielda a Corteze.“
„Myslíte, že zůstali všichni spolu?“ vyzvídala Jessie s plným vědomím, že maršálská služba byla jiného názoru.
„Ne. Stokese a De La Rosu zachytily krátce po jejich útěku bezpečnostní kamery v okolí nemocnice, každého zvlášť. Crutchfielda ani Corteze jsme na žádných záznamech nenašli, pracujeme však s teorií, že se drží pospolu.“
„Hmm,“ protáhla Jessie. „Kéž byste tak měli k dispozici někoho, kdo oba muže zná a mohl by vám pomoct objasnit jejich pravděpodobné vzorce chování.“
Schválně do svého výroku vložila tolik sarkasmu, že z každého slova vyloženě odkapával. Decker ani nemrkl.
„A kéž by tomu někomu nešli po krku přesně ti muži, které tak zná. To bychom potom její znalosti mohli i využít,“ opáčil.
Několik vteřin upírali jeden na druhého tiché neústupné pohledy. Jessie se nakonec rozhodla uhnout jako první, protože usoudila, že by jí nijak neprospělo znepřátelit si teď muže, na jehož povolení všechno závisí.
„A co Xander Thurman? Narazili jste na něco?“
„Vůbec nic. Po tom se úplně slehla zem.“
„I přes všechna jeho zranění?“
„Sledujeme všechny nemocnice, pohotovostní služby a zdravotní střediska. Dokonce jsme upozornili i veterináře. Nikdo nic nenahlásil.“
„To tedy může znamenat jednu ze dvou věcí,“ mínila Jessie. „Buď má přístup k někomu jinému s lékařskou praxí, nebo někdo v těch institucích lže. Možná pod výhrůžkou. V žádném případě není možné, aby se z těch úrazů zotavil bez pomoci. To nepřipadá v úvahu.“
„To já vím, slečno Huntová. Jenže v této chvíli nemáme žádné další informace.“
„Co kdybyste měli?“ nadhodila Jessie.
„Co tím myslíte?“ chtěl vědět Decker.
„Já znám jeho postupy, stejně jako znám ty Crutchfieldovy. Některé zločiny můžou většině detektivů připadat bezvýznamné, zatímco já bych v nich mohla najít znaky, které by je spojovaly s jedním nebo druhým vrahem. Kdybyste mě nechal prohlédnout si spisy posledních případů a ty, co by případně vypadaly slibně, prověřit, třeba bychom se dostali dál.“
Ze zadní části místnosti se ozval Murph.
„To by bylo nerozumné.“
Jessie to ráda slyšela. Deckerovi totiž nic nelezlo na nervy víc, než lidé, kteří k oddělení nepatřili, ale přesto měli potřebu přispívat svými moudry. Jestli začne maršála považovat za vetřelce, jedině jí to pomůže. A tak jen tiše pozorovala, jak se její šéf mračí a nechala atmosféru pěkně houstnout.
„Jak byste si to přesně představovala?“ procedil Decker skrze zaťaté zuby.
Jessie nehodlala čekat, až si to rozmyslí.
„Mohla bych si projít všechny násilné útoky a vraždy z posledních pár týdnů a podívat se, zda některé z nich nenesou typické znaky jednoho z hledaných. Pokud narazím na shodu, nejslibnější stopy prozkoumám podrobněji.“
Decker seděl a nic neříkal, evidentně si její návrh převaloval v hlavě. Murph naopak své mlčení pro jednou prolomil.
„Přece to nemůžete doopravdy zvažovat po všem tom úsilí, které maršálská služba vynaložila, aby jí zajistila bezpečný úkryt.“
Ještě chvilku se s ním, prosím tě, hádej. Jen si tím kopeš vlastní hrob.
Zdálo se, že v sobě Decker svádí vnitřní boj. Ať ho Murphovo vměšování otrávilo sebevíc, zjevně mu zároveň nedokázal upřít, že přednesl pádný argument. Jessie ale měla dojem, že mu hlavou vrtá ještě něco, o čem ona zatím neměla tušení.
„Podívejte,“ pronesl nakonec. „Jak jsem již zmínil, stop máme spoustu – možná až příliš. Už jen všemi se jimi probrat je hezká dřina. Poprosili jsme o pomoc i oddělení šerifa a další policejní stanice z okolí. Dokonce i místní pobočka FBI se rozhodla zapojit a poslala nám pár agentů k těm případům, které považují za zajímavé. Máme toho teď zkrátka zatraceně moc na zatraceně málo lidí. A ostatní kriminálníci si samozřejmě nevzali dovolenou jen proto, že nám na svobodu uprchlo pět šílenců. Před dvěma dny jsme tu měli útok gangu. Někdo nechává na hřištích injekční stříkačky. Váš starý kámoš detektiv Hernandez má práce nad hlavu s trojitou vraždou, kvůli které dneska musel až do Topanga Canyon. Jo, a aby toho nebylo málo, už druhý týden se nám tu bleskovou rychlostí šíří spalničky.“
„Kam tím míříte, kapitáne?“ zeptal se Murph. Jessie v jeho hlase poprvé zachytila náznak rezignace.
Decker se s nimi konečně podělil o to dosud tak pečlivě střežené tajemství.
„Ve skutečnosti jsme včera dostali případ, s nímž byste nám možná mohla pomoct, Huntová. Stalo se to ve Studio City, takže to má na povel stanice v severním Hollywoodu. Nicméně to zaujalo i FBI, takže k vyšetřování posílají svého agenta. Přemýšlel jsem, že bych vás s ním spároval.“
„Co je to za případ?“ otázala se Jessie klidným hlasem, ačkoli cítila, jak se jí v břiše zvedá vlna vzrušení.
„Pobodání, docela brutální. Zatím bez motivu i bez podezřelých. Oba vaši chlapci jsou ale fandové velkých nožů, nebo ne?“
„To je pravda,“ přisvědčila.
„Samozřejmě to spolu vůbec nemusí souviset,“ připustil Decker. „Je to však první útok, na který jsme narazili, co aspoň trochu odpovídá jejich profilu.“
„Vy ji tedy opravdu chcete pustit do terénu?“ ujišťoval se Murph, třebaže už znal odpověď.
„No, usoudil jsem, že když bude mít za partnera agenta FBI a přitom ji bude chránit několik amerických maršálů, mělo by být o její bezpečí postaráno. Nebo je to mylný úsudek?“
„Kapitáne Deckere,“ odvětil Murph bezvýrazně, „maršálská služba obecně zastává názor, že žádná chráněná osoba není nikdy tak úplně v bezpečí. Poslat naši svěřenkyni do terénu, navíc v rámci vyšetřování vraždy, kterou možná spáchal jeden z těch samých lidí, před nimiž se ji snažíme ochránit, je dle mého osobního mínění víc než nebezpečné.“
„Jenomže,“ vmísila se do toho Jessie, protože vycítila, že konečně nadešla ta správná chvíle vyložit její poslední trumf, „to v podstatě není o nic horší, než naše současná situace. Už skoro dva týdny jsem pod ochranou. Ale o mužích, kteří mě pronásledují, se nikomu nepodařilo zjistit nic, co by nynější stav nějak změnilo. Město, LAPD i maršálskou službu to stojí obrovské peníze a konec je přitom v nedohlednu. Jestli to tak půjde dál, možná si opravdu budu muset opatřit novou identitu… už podruhé v životě!“
„My se na to takhle nedíváme…“ začal protestovat Murph.
„Nechte mě prosím domluvit, maršále,“ ujala se slova znova Jessie, aniž by jí v hlase zazněla sebemenší známka jízlivosti či povýšenosti. „Takhle to dál nejde. Každou noc se mi zdají noční můry o tom, jak někdo zmasakroval celou moji ochranku. Sotva slyším nějaký nečekaný zvuk, málem vyletím z kůže. Krčím se při každém nenadálém pohybu. Jsem v tom domě uvězněná, i když jsem neudělala nic špatného. Nemůžu tak žít napořád. To radši umřu při pokusu ty chlapy chytit, než abych strávila zbytek života ve strachu. Mám veškeré potřebné znalosti i dovednosti k tomu, abych dopadla oba muže, kteří mi chtějí ublížit. Dovolte mi je použít. Přece nežádám nic nesmyslného.“
Decker s Murphym si vyměnili pohledy. Jessie to připadalo, že uběhla celá věčnost, než maršál promluvil.