Na zemi tam ležel další maršál. Tenhle měl tvář ponořenou v rychle se zvětšující kaluži krve, jež patrně proudila z jeho krku a šířila se kolem jeho hlavy a těla.
Jessie se přinutila nad tím výjevem příliš dlouho neotálet a raději následovala krvavé stopy vedoucí do zimní zahrady a odtamtud k bazénu za domem. Posuvné dveře byly otevřené a vpouštěly dovnitř lehký vánek, který si pohrával se záclonami, takže se nadouvaly jako těžká hustá mračna.
Rychle místnost přejela pohledem. Nikde nikdo. Opatrně přešla ke dveřím a vyhlédla ven. Na vodní hladině se tváří dolů pohupovalo bezvládné mužské tělo v obleku. Okolní voda se postupně zbarvovala do ruda. A přesně v tom okamžiku Jessie uslyšela, jak si za ní někdo odkašlal.
Bleskově se otočila a přitom odjistila pistoli. Z opačného konce místnosti ji pozoroval jak Bolton Crutchfield, tak její otec, Xander Thurman, který vypadal neuvěřitelně dobře, vzalo-li se v potaz, že teprve před pár týdny utržil střelnou ránu do břicha a do ramene, s největší pravděpodobností přišel ke fraktuře lebky a nakonec ještě vyskočil z okna ve čtvrtém patře. Oba muži svírali v rukou dlouhé lovecké nože.
Jessiin otec se usmál a rty bezhlasně naznačil slovo „chroustíku“. Říkával jí tak, když byla malá. Jessie zvedla pistoli a připravila se vystřelit. Prstem už už mačkala spoušť, vtom ji však vyrušil Crutchfieldův hlas.
„Slíbil jsem vám, že se ještě uvidíme, slečno Jessie,“ prohlásil. Působil stejně nevzrušeným dojmem, jako když se s ním bavila přes tlustou skleněnou přepážku v jeho cele.
Ani jeho podsaditá postava se za těch několik týdnů na svobodě nijak zvlášť nezměnila. Na svých sto sedmdesát centimetrů měl pořád zhruba sedmdesát kilo, a fyzicky se tak Jessie zdaleka nemohl vyrovnat. Ačkoli mu bylo pětatřicet, kvůli svému buclatému obličeji vypadal o dobrých deset let mladší a způsob, jakým si své hnědé vlasy sčesával na stranu, Jessie připomínal spolužáky z matematického kroužku na základní škole. Jen jeho ocelově hnědé oči prozrazovaly, čeho je doopravdy schopen.
„Vypadá to, že jste se dostal do špatné společnosti,“ opáčila nepříjemně roztřeseným hlasem a kývla hlavou ke svému otci.
„Přesně to se mi na vás líbí, slečno Jessie,“ pronesl Crutchfield obdivně. „Nikdy se nevzdáváte, ani když se ocitnete v bezvýchodné situaci.“
„Možná byste to měl přehodnotit,“ podotkla Jessie. „Oba jste si do přestřelky přinesli nůž.“
„To je ale potvůrka,“ užasl Crutchfield a uznale se podíval na Thurmana.
Její otec beze slova přikývl. Nato se oba obrátili zpět k Jessie. Najednou se tvářili smrtelně vážně.
„Přišel čas, slečno Jessie,“ řekl Crutchfield a pak už se na ni společně s Thurmanem vrhl.
Jessie nejdřív vystřelila na svého otce a třikrát ho zasáhla do hrudi, načež zbraní namířila na Crutchfielda. Bez váhání do něj vypálila další tři rány. Ve vzduchu se vznášel štiplavý kouř a místností stále doznívala ozvěna jejích výstřelů.
Ani jeden z mužů se však nezastavil. Dokonce je to ani nezpomalilo. Jak je to možné? I s neprůstřelnou vestou by přece museli přinejmenším zavrávorat.
Přestože věděla, že jí došly náboje, dál mačkala spoušť, protože ji nenapadalo, co jiného dělat. Zatímco se k ní oba muži blížili s noži nad hlavou, odhodila pistoli stranou a zaujala obranný postoj, třebaže si moc dobře uvědomovala, že je to marná snaha. Seshora se na ni rychle a neomylně snesly ostré čepele nožů.
*
Jessie se s hlasitým sípáním posadila na posteli. Ztěžka oddechovala a po těle se jí řinul pot. Když se rozhlédla po pokoji, zjistila, že je sama. Na oknech měla stále zatlučené okenice, aby se jimi nikdo nedostal dovnitř. Pod klikou na dveřích do ložnice byla jako dodatečné bezpečnostní opatření stále zaklíněná židle. Hodiny ukazovaly jedna třicet devět ráno.
Na druhé straně někdo zlehka zaklepal na dveře.
„Všechno v pořádku, slečno Huntová?“ zajímal se jeden z maršálů. „Slyšel jsem nějaké zvuky.“
„Jenom zlý sen,“ zavolala na něj. Neviděla důvod, proč mu lhát. Stejně to nejspíš tušil.
„Dobře. Kdybyste něco potřebovala, dejte mi vědět.“
„Díky,“ odpověděla a poslouchala, jak se jeho kroky vzdalují za povědomého skřípotu podlahových prken pod kobercem.
Pak spustila nohy z postele a chvíli tam jen tak v tichosti seděla a čekala, až se její srdce a dech opět vrátí do jakéhosi normálu. Nakonec vstala a zamířila do koupelny. Nejdřív se potřebovala osprchovat a potom vyměnit propocené povlečení.
Jak tak kráčela na opačnou stranu pokoje, nedokázala odolat pokušení vyhlédnout z jednoho z oken, kde se okenice lehce odklonila a vpouštěla dovnitř slabý paprsek světla. Přísahala by, že za bazénem ve stínu stromů zahlédla něčí siluetu. Ačkoli se pokusila ukonejšit tím, že se musí jednat jen o kmen stromu nebo některého maršála, na klidu jí to nepřidalo.
Někde tam venku byli na svobodě dva sérioví vrahové. A oba si na ni dělali zálusk. Navzdory všem speciálním bezpečnostním opatřením v tomhle perfektně zabezpečeném domě se nemohla ubránit pocitu, že je tu jako moucha v pavučině.
*
Gabrielle a její večerní společník, Carter, přijeli domů krátce po druhé hodině ranní. Oba měli trochu vypito a ona ho musela znovu napomenout, aby se ztišil, ať nevzbudí Claire.
Nemotorně vrávorali chodbou, dokud nedošli k její ložnici. Tam se ponořili do dlouhého polibku. Gabby se odtáhla a blýskla po svém protějšku svůj nejsvůdnější úsměv, kterým beze slova říkala „pojď ke mně“. Carter jí úsměv oplatil, nepůsobil přitom však přespříliš nedočkavě. To se jí zamlouvalo. Byl starší – táhlo mu na padesát – a dokázal své vzrušení ovládat lépe, než většina novopečených vysokoškolských absolventů, s kterými se obvykle stýkala.
Byl pohledný a měl jistý autoritativní šarm, jímž jí připomínal některé kamarády jejího otce. Ty, co po ní nenápadně pokukovali, když si mysleli, že se nedívá. Carter čekal, až ho znovu políbí. Ona se ale škádlivě držela těsně mimo jeho dosah, protože byla zvědavá, jak zareaguje. Nakonec promluvil.
„Moc pěkné bydlení,“ poznamenal přehnaným šepotem.
Jestli všechno půjde, tak jak má, chvíli na něj budeš přispívat.
Gabby se podařilo si tu poznámku nechat pro sebe a místo toho odpověděla poněkud méně lstivým „Díky. Mám tu jedno místečko, které se obzvlášť těším, až ti ukážu.“
Kývla hlavou směrem k posteli.
„Mám se na ni podívat? Já myslím, že by se spíš slušela pořádná prohlídka s průvodkyní.“
„Tak co kdyby ses zatím pěkně uvelebil? Já se jenom rychle zaběhnu osvěžit do koupelny a hned jsem u tebe.“
Carter se souhlasně usmál a přešel k posteli. Zatímco si vyzouval boty a vykasával košili, Gabby zamířila do koupelny, kterou měly s Claire společnou. Rozsvítila a než za sebou zavřela dveře, vrhla po něm poslední svůdný pohled.
Jakmile osaměla, postavila se přímo před zrcadlo. Ještě než se pustí do přeličování, musí si v první řadě zkontrolovat zuby. Zběžná prohlídka jí prozradila, že jí mezi nimi neuvízlo nic viditelného. Rychle si lokla ústní vody, párkrát ji převalila v ústech a vyplivla do umyvadla. Zrovna se chystala přidat na oči lehkou vrstvu kouřových stínů, když vtom si všimla, že za ní z okraje vany visí ruka.
Překvapeně se otočila. Nebylo zvykem, že by se Claire v tuhle hodinu koupala. Většinou usnula, jen co došla domů, někdy dokonce ještě předtím, než se stihla převléct. Jestli tady leží po tmě ve vaně, musí být nalitá pod obraz.
Gabby se k ní po špičkách vydala a v duchu se modlila, aby tam našla jen opilou spolubydlící a žádnou záplavu zvratků. Opatrně nahlédla přes okraj vany a spatřila něco mnohem horšího.
Claire měla na sobě stále tu samou minisukni, ve které si před pár hodinami vyrazila ven. Ležela ve vaně obličejem vzhůru, skelné oči doširoka rozevřené, tělo potřísněné krví. Rudá tekutina jí zmáčela celý obličej a srážela se jí ve vlasech do husté, lepivé hmoty. Byla všude, zdálo se ale, že nejvíc jí proudí z dívčina hrdla, kam zřejmě utržila několik hlubokých bodných ran.