Musel vypadat mimořádně ustaraně, jelikož se Maya zlehka zasmála a položila ruku na tu jeho. „Jsi v pořádku, tati? Je to jenom rande. K ničemu nedojde. Není to nic velkého.“
„Jasně,“ řekl tlumeně, „máš pravdu. Jasně, že o nic nejde. Uvidíme, jestli bude mít teta Linda čas vzít tě o víkendu do města a —“
„Chci, abys mě tam vzal ty.“
„Vážně?“
Pokrčila rameny. „Jasně, nechtěla bych si koupit nic, s čím bys nesouhlasil.“
Šaty, večeře ve městě a nějaký kluk… nikdy dřív ani nepomyslel na to, že by se s něčím takovým musel vypořádat.
„Tak dobře,“ řekl, „pojedeme v sobotu. Mám ale jednu podmínku – dnes večer si vybírám já.“
„Hmm,“ zamyslela se Maya, „ty se s tím teda nemažeš. Musím to probrat se svou společnicí.“ Maya se otočila na svou sestru.
Sara přikývla. „Dobře, pokud nebudeme hrát Risk.“
Reid se zasmál. „Nevíš, o čem mluvíš. Risk je přece nejlepší.“
Po večeři Sara umyla nádobí a Maya připravila horkou čokoládu. Reid mezitím nachystal jednu z jejich nejoblíbenějších her, Ticket to Ride, klasickou stolní hru založenou na stavění vlakových tratí napříč Amerikou. Při rozdávání karet a malých plastových vagónů se přistihl, že přemýšlí, kdy se to stalo. Kdy Maya tak rychle vyrostla? Poslední dva roky, od doby, co Kate odešla, zastával roli obou rodičů (s neocenitelnou pomocí jejich tety Lindy). Obě ho stále potřebovaly, nebo to tak alespoň vypadalo, ale nebude to trvat dlouho a odejdou na vysokou, potom zaměstnání, kariéra a pak…
„Tati?“ Do jídelny vešla Sara a sedla si ke stolu naproti němu. Jako by právě četla jeho myšlenky, řekla: „Nezapomeň, že příští středu večer mám výtvarnou výstavu. Přijdeš tam, že?“
Usmál se. „Jasně, zlato. To bych si nenechal ujít.“ Pak spráskl ruce. „A teď! Kdo by se rád nechal srazit – myslím tím, kdo by si rád zahrál příjemnou rodinnou hru?“
„Jdeme na to, staříku,“ zavolala Maya z kuchyně.
„Staříku?“ řekl Reid nabručeně. „Je mi třicet osm!“
„Stojím si za tím,“ zasmála se, když vcházela do jídelny. „Aha, zase vláčky.“ Její široký úsměv trochu povadl. „Ta byla mámina oblíbená, že?“
„No… jo,“ Reid se zamračil, „to byla.“
„Jsem modrá!“ oznámila Sara a začala vybírat svoje dílky.
„Oranžová,“ řekla Maya. „Jakou barvu chceš ty, tati? Haló?“
Reid sebou trhl, když ho Maya vytrhla ze zamyšlení. „Promiň. Asi zelená.“
Maya před něj posunula několik dílků. Reid se přinutil k úsměvu, přestože se v myšlenkách trápil.
* * *
Po dvou hrách, z nichž obě vyhrála Maya, si šly dívky lehnout a Reid se odebral do své studovny, malého pokoje v přízemí hned vedle předsíně.
V Riverdale nebylo bydlení levné, pro Reida však bylo prioritou, aby jeho dívky žily v bezpečném a příjemném prostředí. Měli pouze dvě ložnice, takže si z kamrlíku v přízemí udělal svou pracovnu. Pokoj měřil tři na tři metry a zdálo se, že každé volné místo zabírají Reidovy knihy a sběratelské předměty. Z otřepaného koberce byl díky pracovnímu stolu a koženému křeslu vidět jen kousek.
Po dlouhém ponocování stráveném psaním poznámek, přípravou lekcí na následující den a čtením biografií ve svém křesle často usínal. Aby k sobě byl ale upřímný, usínat ve své vlastní posteli pro něj nebylo o nic snazší. Třeba že se místo jeho pobytu změnilo, když se s děvčaty přestěhoval do New Yorku krátce poté, co Kate zemřela, stále měl obrovskou matraci a postel, která zkrátka byla jejich, jeho a Kate.
Člověk by si mohl myslet, že od té doby ta bolest ze ztráty Kate poleví, alespoň částečně. A někdy tomu tak skutečně bylo, dočasně. Pak ale stačilo projít kolem její oblíbené restaurace nebo zahlédnout v televizi její oblíbený film a všechno se mu vrátilo, jako by se to stalo teprve včera.
Pokud to podobně vnímaly jeho dcery, nemluvily o tom. Ve skutečnosti o ní mluvily zcela otevřeně, což bylo něco, co Reid stále nedokázal.
Na jedné z polic s knihami stála její fotka, kterou pořídili na kamarádově svatbě před deseti lety. Po většinu nocí byl rámeček otočený dozadu, jinak by Reid strávil celý večer zíráním na něj.
Jak neskutečně nefér dokáže svět být. Jeden den má člověk všechno – hezký domov, úžasné děti, skvělou kariéru. Dřív žili v McLeanu ve Virginii; on pracoval jako pomocný profesor na nedaleké Univerzitě George Washingtona. V rámci své práce musel hodně cestovat, na semináře, summity, a jako hostující lektor Evropské historie navštěvoval školy po celé zemi. Kate byla zaměstnaná v restauračním oddělení Smithsonianského Amerického muzea umění. Jejich děti jen vzkvétaly. Život byl dokonalý.
Ale jak už řekl Robert Frost, nic krásného netrvá věčně. Jednoho zimního odpoledne Kate v práci omdlela – nebo si to alespoň mysleli její kolegové, jakmile se najednou zhroutila ve svém křesle a pak z něj spadla. Zavolali záchranku, ale bylo už pozdě. V nemocnici ji prohlásili za klinicky mrtvou. Embolie, řekli doktoři. Krevní sraženina se jí dostala do mozku a způsobila cévní mozkovou příhodu. Doktoři při vysvětlování používali odborných termínů, kde se dalo, jako by tím tuhle nesmírnou ránu mohli zmírnit.
Nejhorší ale bylo, že Reid byl zrovna pryč, když k tomu došlo. Byl na vysokoškolském semináři v Houstonu a přednášel o středověkých kulturách, když mu zazvonil telefon.
A tak se dozvěděl, že jeho manželka nežije. Přes telefon, venku na chodbě vedle přednášecí místnosti. Pak přišel let domů, snahy utěšit své dcery a současně zvládnout svůj vlastní zdrcující žal, a nakonec stěhování do New Yorku.
Reid vstal ze svého křesla, vzal zarámovanou fotku a otočil ji. Nerad nad tím vším přemýšlel, nad koncem a tím, co následovalo. Chtěl si ji pamatovat takhle, jako na té fotografii, Kate ve svých nejlepších dnech. Tuhle vzpomínku si vybral.
Když se však díval na ten obrázek, bylo tam ještě něco, něco na okraji jeho vědomí – nějaká zamlžená vzpomínka, která se pokoušela prodrat na povrch. Bylo to téměř jako déjà vu, ale ne v souvislosti s přítomností. Jako by se mu jeho podvědomí snažilo podsunout něco, co bylo pohřbené hodně hluboko.
Do reality ho vrátilo náhlé zaklepání na dveře. Reid zaváhal, přemýšlel, kdo by to mohl být. Blížila se půlnoc; dívky byly v posteli už pár hodin. Pak se to energické zaklepání ozvalo znovu. Reid měl obavy, aby se jeho dcery neprobudily, tak se rychle vydal ke dveřím. Konec konců žili v klidné čtvrti a nemusel mít strach otevřít dveře, ať už byl den nebo půlnoc.
Nebyl to však mrazivý poryv větru, kvůli kterému na místě ztuhl. Ke svému překvapení stanul tváří v tvář třem mužům. Pocházeli zcela jistě ze Středního východu, všichni měli tmavou pleť, černé vousy, hluboko posazené oči a na sobě silné černé bundy a boty. Dva z nich stáli po stranách a byli vysocí a hubení; třetí stál uprostřed mírně za nimi, byl ramenatý a mohutný, a vypadal, že něco jako úsměv mu bylo úplně cizí.
„Reid Lawson,“ řekl ten vysoký nalevo, „jste to vy?“ podle přízvuku to byl Íránec, nebyl však tolik znatelný, zřejmě strávil nějakou dobu ve státech.
Reidovi vyschlo v krku, když si všimnul šedé dodávky, která stála u chodníku s motorem na volnoběhu a zhasnutými světly. „Omlouvám se,“ řekl jim, „nejspíš jste si spletli dům.“
Aniž by z Reida spustil oči, vysoký muž napravo zvedl telefon a ukázal něco svým dvěma společníkům. Muž nalevo, který Reidovi předtím položil otázku, kývl.
Bez sebemenšího varování se na něj ten mohutný vrhl, na své rozměry pozoruhodně rychle. Jednou masitou rukou hrábl po Reidově krku. Reid se jen náhodou otočil z jeho dosahu, spíš klopýtl dozadu a málem zakopl o vlastní nohy. Sotva se dotkl špičkami prstů dlážděné podlahy, rychle se vzchopil.
Zatímco klopýtal pozpátku a snažil se získat rovnováhu, ti tři vtrhli do jeho domu. Začal panikařit, hlavou mu běhaly jen myšlenky na jeho dvě dcery, které nic netuše spaly nahoře.