„Ve zprávách jsem nenašla žádnou identifikaci zbraně,“ řekla Mackenzie.
„To proto, že ještě nebyla určena. Všichni ale zatím předpokládají, že to byl nůž.“
Hodně velký nůž, to tedy, pomyslela si Mackenzie, když se jí podařilo odtrhnout zrak od těla paní Kurtzové.
Viděla, že i v okamžiku smrti se paní Kurtzová zdánlivě natahovala po svém manželovi. Její pravá ruka byla lehce přehozena přes jeho stehno. Bylo na tom něco sladkého, ale zároveň jí to trochu lámalo srdce.
„A co první pár, který byl zabit?“ zeptala se Mackenzie.
„To byli Sterlingovi,“ řekla Dagneyová, když vytahovala několik fotografií a stránek papíru z rubu složky.
Mackenzie se podívala na fotky a uviděla scénu podobnou té, kterou viděla na předchozích fotografiích a samozřejmě nahoře v pokoji. Pár ležící v posteli, všude krev. Jediný rozdíl byl v tom, že u Sterlingových šel manžel buďto spát nahý, nebo mu oblečení sundal vrah.
Scény jsou si příliš podobné, pomyslela si Mackenzie. Skoro, jako by byly naaranžované. Porovnávala fotografie Kurtzových a Sterlingových a hledala shody.
Odvaha a čistý úmysl zabít najednou dva lidi – a takovým brutálním způsobem. Toho chlápka musí něco neuvěřitelně pohánět. Je silně motivovaný. A zjevně se nebrání extrémnímu násilí.
„Opravte mě, jestli se mýlím,“ řekla Mackenzie, „ale policie v Miami pracuje s předpokladem, že to byla rutinní nezákonná vniknutí, správně?“
„No, nejdříve tomu tak bylo,“ řekla Dagneyová. „Ale podle toho, co víme, zde nejsou žádné známky vyloupení nebo krádeže. A protože jde tento týden už o druhý zabitý pár, je čím dál méně pravděpodobné, že šlo o pouhá nedovolená vniknutí.“
„S tím souhlasím,“ řekla. „Existuje nějaké spojení mezi oběma páry?“ zeptala se Mackenzie.
„Zatím se nic neobjevilo, ale máme tým lidí, kteří na tom pracují.“
„Byly u Sterlingových nějaké známky zápasu?“
„Ne, nic.“
Mackenzie se znovu podívala dolů na fotografie a najednou objevila dvě shody. Z jedné z nich jí naskočila husí kůže.
Pohlédla letmo na fotografii Kurtzových. Viděla ruku ženy, jak mrtvě spočívá na stehně jejího manžela.
A v ten okamžik to věděla: rozhodně to byla práce sériového vraha.
Kapitola tři
Mackenzie jela za Dagneyovou, která je vedla na policejní stanici. Po cestě si všimla, že si Harrison dělá do složky poznámky, čímž byl prakticky posedlý už cestou z DC. Uprostřed psaní si udělal krátkou pauzu a tázavě se na ni zahleděl.
„Ty už máš teorii, viď?“ zeptal se.
„Ne. Teorii nemám, ale všimla jsem si na obrázcích několika věcí, které mi přišly poněkud neobvyklé.“
„Chceš se podělit?“
„Zatím ne,“ řekla Mackenzie. „Když to udělám teď a pak znovu s policií, budu si to pak muset znovuoživit. Dej mi trochu času, abych si to trochu uspořádala.“
S ušklíbnutím se Harrison vrátil ke své práci. Nestěžoval si, když před ním něco zatajovala (což taky nedělala) a nikdy netlačil na pilu. Dělal vše proto, aby zůstal uctivý a efektivní zároveň, což oceňovala.
Cestou na okrsek začala v mezerách mezi domy, které míjeli, pokukovat po oceánu. Nikdy nebyla do moře zamilovaná tak, jako jiní lidé, ale rozuměla jeho vábení. I teď, když chytali vraha, cítila ten závan svobody, kterou moře představovalo. Ozářený dokonalým sluncem zářícím nad odpoledním Miami a zdůrazněný tyčícími se palmami byl oceán ještě krásnější.
O deset minut později vjela Mackenzie za Dagneyovou na parkoviště velké policejní budovy. Stejně jako všechno ostatní v tomto městě i tato budova působila nespoutaným dojmem. Několik obrovských palem se tyčilo podél úzkého pásu trávy před budovou. Dojem uvolněnosti a zároveň noblesy byl zprostředkován také její jednoduchou architekturou. Bylo to velmi přívětivé místo a tento vjem si Mackenzie s Harrisonem uchovali i poté, kdy vstoupili dovnitř.
„Dnes tu k tomuto případu budou jen tři lidé, včetně mě,“ řekla Dagneyová, když je vedla prostornou halou. „Když jste teď vy dva tady, můj šéf pravděpodobně zaujme velmi neangažovaný přístup.“
Bezva, pomyslela si Mackenzie. Čím méně oponentů a protiargumentů, tím lépe.
Dagneyová je zavedla do malé konferenční místnosti na konci haly. Vevnitř už u stolu seděli dva muži. Jeden z nich právě k MacBooku připojoval projektor, ten druhý něco zuřivě ťukal do malého tabletu.
Když je Dagneyová přivedla do místnosti, oba muži vzhlédli. Když zvedli hlavu, upřeli na ni obvyklý pohled… takový, který ji už dávno unavoval. Byl to pohled, který říkal: Jé, docela hezká ženská. To jsem tedy nečekal.
Dagneyová všechny krátce představila a Mackenzie s Harrisonem zasedli ke stolu. Muž se smartpadem byl policejní velitel Rodriguez, prošedivělý starší muž s hlubokými vráskami na opálené tváři. Ten druhý byl pravděpodobně nováček u sboru, Joey Nestler. Ukázalo se, že Nestler byl tím důstojníkem, který objevil těla Kurtzových. Poté, co byl představen, úspěšně dokončil připojování laptopu. Projektor ozářil ostrým bílým světlem malé plátno připevněné na stěně místnosti.
„Díky, že jste přišli,“ řekl Rodriguez a položil tablet vedle sebe. „Podívejte, nebudu ten typický místní policejní čmuchal, který se plete pod nohy. Vy mi řeknete, co potřebujete a když to řádně zdůvodníte, tak to taky dostanete. Na oplátku vás žádám, abyste nám to pomohli vyřešit rychle a aby se město neobrátilo v cirkus, zatímco bude probíhat vyšetřování.
„Zdá se, že chceme všichni to samé,“ řekla Mackenzie.
„Takže, tady Joey má všechny dokumenty, které zatím k případu máme,“ řekl. „Koronerova zpráva přišla dnes ráno a řekla nám jen to, co jsme předpokládali. Kurtzovi měli řezné rány a vykrváceli. Žádné drogy v krevním oběhu, úplně čistí. Zatím nemáme žádné zřejmé spojení mezi oběma případy. Pokud máte nějaké nápady, rád je uslyším.“
„Důstojníku Nestlere,“ řekla Mackenzie, „máte všechny fotografie z obou míst činu?“
„Ano, mám,“ řekl. Silně jí připomínal Harrisona – úzkostlivý, lehce nervózní a očividně se snažící uspokojit své nadřízené a kolegy.
„Můžete poskládat vedle sebe záběry celých těl a dát je na plátno, prosím?“ zeptala se Mackenzie.
Pracoval rychle a obrázky měl na plátně seřazené během deseti sekund. Bylo to téměř strašidelné, prohlížet si ty fotografie v tak jasném světle v zatemněné místnosti. Protože nechtěla, aby osazenstvo místnosti začalo přemítat o závažnosti obsahu fotek a ztratilo koncentraci, šla Mackenzie přímo k věci.
„Myslím, že můžeme bezpečně prohlásit, že tyto vraždy nejsou výsledkem běžného vloupání nebo nezákonného vniknutí. Nic nebylo ukradeno a také, což je fakt, zde nejsou žádné známky jakéhokoliv vloupání. Nejsou zde ani náznaky boje. To znamená, že ať už je zabil kdokoliv, byl buď pozván dovnitř, anebo měl alespoň klíče. Ty vraždy musely být spáchány velmi rychle. Také absence krve v dalších částech domu poukazuje na to, že vraždy se musely odehrát v ložnici – jinde v domě nejsou žádná známky zločinu.“
To, že to řekla nahlas, jí pomohlo uvědomit si, jak podivně to vypadalo.
Toho chlapa pozvali nejen do domu, ale zjevně i přímo do ložnice. To by ale znamenalo, že je velmi málo pravděpodobné, aby byl dovnitř skutečně pozván. Měl klíč. Nebo věděl, kde najít náhradní.
Pak ji vykolejily nové myšlenky a projekce.
„Chci se na ty fotky podívat, protože jsou na nich dvě pro mne neobvyklé věci. Zaprvé… podívejte se, jak všichni čtyři leží perfektně rovně na zádech. Jejich nohy jsou uvolněné a v normální pozici. Vypadá to, jakoby tak byli naaranžováni. A tady je druhá věc – pokud máme co do činění se sériových vrahem, myslím, že by to mohlo být zatím to nejdůležitější k povšimnutí. Podívejte se na pravou ruku paní Kurtzové.“
Dala ostatním čtyřem lidem v místnosti šanci všimnout si, o čem mluví. Říkala si, jestli Harrison pozná, na co poukazuje a vykřikne odpověď. Dostali asi tři sekundy, a když nikdo neřekl ani slovo, pokračovala.