„Když jsme spolu naposledy mluvili, ujistil jsem vás, že si popovídám s vaším tatíčkem.“
„A popovídal?“
„Ale jistěže,“ odvětil nezaujatě, jako kdyby jí odpovídal, kolik je hodin. „Chtěl, abych vás od něj pozdravoval. Vyřídil jsem mu totiž předtím taky vaše pozdravy.“
Jessie ho bedlivě pozorovala a snažila se v jeho obličeji odhalit sebemenší náznak lži.
„Mluvil jste s Xanderem Thurmanem,“ přesvědčovala se. „V této místnosti, během posledních jedenácti týdnů?“
„Přesně tak.“
Jessie věděla, že mu Kat dychtí položit vlastní otázky, aby si mohla ověřit pravdivost jeho tvrzení a zjistit, jak k tomu došlo, v této chvíli to pro ni nicméně bylo druhořadé a mohlo to počkat na později. Nechtěla, aby se konverzace stočila jinam, a tak rychle pokračovala, než stihne její kamarádka cokoli říct.
„O čem jste spolu hovořili?“ vyzvídala a snažila se, aby to neznělo, že ho soudí.
„No, museli jsme mluvit dost v šifrách, abychom odposlouchávajícím neprozradili jeho pravou totožnost. Předmětem hovoru jste ale byla vy, slečno Jessie.“
„Já?“
„Ano. Pokud si pamatujete, už jsme spolu jednou mluvili před pár lety, kdy mě varoval, že byste mě jednoho dne mohla navštívit. Že ovšem budete vystupovat pod jiným jménem, než jaké vám dal, Jessica Thurmanová.“
Když vyslovil jméno, které dvacet let neslyšela nahlas od nikoho kromě sebe sama, bezděky sebou škubla. Jessie věděla, že si její reakce všiml, nedalo se s tím však nic dělat. Crutchfield se vědoucně usmál a pokračoval.
„Chtěl vědět, jak se jeho dlouho ztracené dceři daří. Zajímal se o celou řadu podrobností—čím se živíte, kde bydlíte, jak teď vypadáte, jaké je vaše nové jméno. Moc si přeje s vámi znovu navázat spojení, slečno Jessie.“
Zatímco mluvil, Jessie se nabádala k pomalému nadechování a vydechování. Přinutila se uvolnit tělo a působit co nejklidnějším dojmem, i když to byla jen přetvářka. Při své další otázce musí vypadat pokud možno nevzrušeně.
„Prozradil jste mu některou z těch informací?“
„Jen jednu,“ odpověděl s uličnickým výrazem.
„A to kterou?“
„Doma jste tam, kde je vaše srdce,“ prohlásil.
„A to má ksakru znamenat co?“ dorážela na něj. Srdce jí najednou zběsile bušilo.
„Pověděl jsem mu, kde se nachází místo, které nazýváte domovem,“ řekl věcně.
„Dal jste mu mou adresu?“
„Tak konkrétní jsem nebyl. Abych pravdu řekl, navzdory mému nejlepšímu úsilí se mi vaši přesnou adresu nepodařilo zjistit. Vím ale dost, aby mu to pomohlo vás najít, pokud bude chytrý. A my oba víme, slečno Jessie, že váš tatíček je velice chytrý.“
Jessie hlasitě polkla a zápasila s nutkáním se na něj rozkřičet. Stále ještě odpovídal na její otázky a ona z něj potřebovala dostat co nejvíce informací, než přestane.
„Takže kolik mám času, než mi zaklepe na dveře?“
„To záleží na tom, jak dlouho mu bude trvat, než si pospojuje všechny části skládanky,“ poznamenal Crutchfield s přehnaným pokrčením ramen. „Jak jsem řekl, musel jsem se vyjadřovat v šifrách. Kdybych mluvil příliš konkrétně, vyslalo by to varovné signály těm lidem, co sledují veškeré mé konverzace. To by ničemu nepomohlo.“
„Co kdybyste mi pověděl, co přesně jste mu řekl? Tak si budu moct pravděpodobnou časovou lhůtu odhadnout sama.“
„A co by na tom pak bylo zábavného, slečno Jessie? Poměrně jste mě okouzlila. Tohle mi ale připadá jako nepřiměřená výhoda. Musíme tomu muži dát aspoň šanci.“
„Šanci?“ zopakovala Jessie nevěřícně. „Šanci na co? Aby měl náskok, až mě bude chtít vykuchat jako moji matku?“
„Teď jste k němu ovšem nespravedlivá,“ odpověděl a zdálo se, že čím víc je Jessie rozčilená, tím je on klidnější. „To mohl udělat před všemi těmi lety v oné zasněžené chatě. Ale neudělal. Tak proč usuzujete, že vám chce ublížit nyní? Třeba jen touží vzít svou malou holčičku na výlet do Disneylandu.“
„Určitě mi odpustíte, že o tom mám své pochybnosti a nehodlám se jich vzdát,“ odsekla. „Tohle není hra, Boltone. Chcete, abych vás znovu navštívila? K tomu musím být naživu. Jestli vám váš mentor rozseká vaši oblíbenou kámošku na cimpr campr, moc si s vámi už nepopovídá.“
„Dvě věci, slečno Jessie: zaprvé, chápu, že jsou to pro vás znepokojivé zprávy, ovšem byl bych raději, kdybyste se mnou nemluvila tak důvěrným tónem. Oslovovat mě křestním jménem? Nejen, že je to neprofesionální, ale taky je to od vás nezdvořilé.“
Jessie potichu běsnila. Ještě než vyslovil svou druhou připomínku, věděla, že jí neprozradí, co potřebuje. I tak zůstala zticha a doslova se kousala do jazyka, kdyby si to náhodou chtěl rozmyslet.
„A zadruhé,“ pokračoval, přičemž si zjevně užíval sledovat, jak se kroutí, „přestože mě vaše společnost těší, neusuzujte z toho, že jste má oblíbená kámoška. Nesmíte zapomínat na vždy ostražitou důstojnici Gentryovou támhle za vámi. To je ta pravá kočička—prohnilá, zkažená kočička. Jak jsem jí již sdělil při několika příležitostech, až odsud odejdu, hodlám si pro ni připravit speciální rozloučení, pokud víte, co mám na mysli. Nesnažte se proto prosím v mém žebříčku kámošek předhánět.“
„Já…“ začala Jessie v naději, že ho dokáže přesvědčit, aby si to rozmyslel.
„Obávám se, že náš čas vypršel,“ řekl úsečně. S tím se otočil, odešel do malého výklenku s toaletou na konci cely a zatáhl za sebou plastovou zástěnu, čímž jejich konverzaci definitivně ukončil.
Kapitola sedmá
Jessie otáčela hlavou neustále ze strany na stranu a byla ve střehu, zda nezahlédne někoho nebo něco neobvyklého.
Vracela se domů po stejně komplikované trase jako předtím, všechna ta bezpečnostní opatření, na něž byla ještě před pár hodinami tak hrdá, jí však najednou připadala žalostně nedostatečná.
Tentokrát si vlasy svázala do drdolu a zakryla je kšiltovkou, přes níž si navíc natáhla kapuci od mikiny, kterou si koupila po cestě z Norwalku. Svůj malý batůžek měla nasazený zepředu, takže jí obepínal hrudník. Přestože by mohla svou totožnost utajit ještě lépe, kdyby si nasadila sluneční brýle, neudělala tak ze strachu, že by omezovaly její zorné pole.
Kat slíbila, že si znovu prohlédne nahrávky všech Crutchfieldových návštěv z poslední doby, aby zjistila, zda jí něco neuniklo. Navrhla také, aby Jessie počkala, až skončí v práci, že i když bydlí až v Industry, zaveze ji do DTLA, aby se ujistila, že se domů dostane v pořádku. Jessie její nabídku zdvořile odmítla.
„Nemůžu se spoléhat, že s sebou odteď budu mít všude, kam se hnu, ozbrojený doprovod,“ protestovala.
„Proč ne?“ chtěla vědět Kat a říkala to jen napůl žertem.
Jak nyní kráčela chodbou a blížila ke svému bytu, uvažovala, zda neměla návrh své kamarádky přece jen přijmout. S plnou taškou jídla v rukou si připadala obzvlášť zranitelná. Na chodbě panovalo mrtvolné ticho. Od chvíle, kdy vstoupila do budovy, nespatřila ani živáčka. Než tomu stihla zabránit, vloudila se jí do hlavy šílená myšlenka—že její otec pozabíjel všechny v jejím patře, aby se nemusel potýkat s komplikacemi, až se vrhne na ni.
Světýlko v kukátku zářilo zeleně, což ji při otevírání dveří trochu uklidnilo, ani tak se však nepřestávala rozhlížet z jednoho konce chodby na druhý, kdyby na ni chtěl náhodou někdo vyskočit. Nikdo tak neudělal. Jen co se ocitla uvnitř, rozsvítila světla a zamkla za sebou všechny zámky, teprve poté deaktivovala oba alarmy. Ten hlavní hned zase zapnula, ovšem v režimu „doma“, aby mohla chodit po bytě a pohybová čidla přitom nespouštěla poplach.
Tašku s nákupem položila na kredenc v kuchyni a s obuškem v ruce se vydala na kontrolní obchůzku. Než odjela do Quantica, úspěšně si zažádala o zbrojní průkaz a zítra, až půjde na stanici do práce, si měla vyzvednout svou zbraň. Jedna její část si přála, aby to udělala dnes, když se tam zastavila pro poštu. Jakmile si byla konečně jistá, že je v bytě v bezpečí, pustila se do uklízení nákupu a venku nechala jen sashimi, které si koupila na večeři místo pizzy.