Celou dobu zněl upřímně, až do poslední věty, z níž čišel sarkasmus. Emoční zeď, kterou mezi nimi Jessie postavila, se začínala pomalu bortit, dokud neuslyšela jeho poslední slova.
„Dělej si, co chceš,“ odpověděla ostře a zavěsila.
Postavila se a v zrcadle v jídelně zachytila záblesk svého odrazu. Měla na sobě modré saténové večerní šaty s hlubokým výstřihem. Na pravé straně měly dlouhý rozparek sahající až k horní části jejího stehna. Vlasy měla stažené v ležérním drdolu, jenž měla v úmyslu si po večeři rozpustit v rámci svádění. Podpatky, které měla na nohou, ji dělaly o dobrých pět centimetrů vyšší, takže s přehledem překonala sto osmdesát centimetrů.
Najednou jí to všechno přišlo tak směšné. Jako by hrála nějakou smutnou převlékací hru. Ve skutečnosti je však pořád jen další patetická žena v domácnosti, co netrpělivě čeká, až se jí domů vrátí muž a dá jejímu životu smysl.
Sebrala ze stolu talíře a odkráčela do kuchyně, kde vyhodila obě jídla do koše; celou rybu, všechno. Šaty si vysvlékla a vyměnila je za tepláky. Poté se vrátila do jídelny, z otevřené láhve vína Shiraz si nalila plnou sklenici a po cestě do obývacího pokoje z ní pořádně upila.
Plácla sebou na pohovku, zapnula televizi a uvelebila se ke sledování něčeho, co vypadalo jako maraton Života pod nulou, reality pořadu o lidech, jež dobrovolně žijí v odlehlých částech Aljašky. Obhajovala si to tím, že jí to aspoň pomůže si uvědomit, že jsou na světě lidé, kteří se mají mnohem hůře než ona, ve svém luxusním domě v jižní Kalifornii, s lahví drahého vína a sedmdesáti palcovou plochou televizí.
Zhruba kolem třetího dílu a v polovině láhve usnula.
* * *
Vzbudil ji Kyle, který jí jemně třásl za rameno. Jen co se na něj zamlženýma očima podívala, bylo jí jasné, že je napůl opilý.
„Kolik je hodin?“ zamumlala.
„Něco po jedenácté.“
„Já myslela, žes říkal, že budeš doma před devátou?“ zeptala se.
„Zdržel jsem se,“ řekl rozpačitě. „Poslyš, zlato. Já vím, že jsem měl zavolat dřív. To ode mě nebylo fér. Opravdu mě to mrzí.
„Fajn,“ odpověděla. V ústech měla sucho a bolela ji hlava.
Přejel jí prstem po paži.
„Rád bych ti to vynahradil,“ nabídl Kyle svůdně.
„Dnes ne, Kyle,“ odmítla a jak vstávala, setřásla ze sebe jeho ruku. „Nemám na to náladu. Ani trochu. Možná příště, až si nebudu připadat jako páté kolo u vozu. Jdu spát.“
Začala stoupat po schodech a i když měla nutkání otočit se, aby viděla, jak zareaguje, odolala a pokračovala nahoru bez dalšího slova. Kyle nic neřekl. Vlezla do postele, ani nezhasínala světlo. I přes sucho v ústech a bolest hlavy spala do minuty jako, když ji do vody hodí.
* * *
Utíkajíc temným lesem, Jessie cítila, jak jí obličej poškrábala pichlavá větev. Byla zima a ona věděla, že i když je bosá, dopadají její kroky na spadané suché listí pokrývající sníh příliš hlasitě; určitě je uslyší i on. Neměla však na výběr. Její jedinou nadějí bylo pokračovat v běhu a doufat, že ji nenajde.
Les ovšem moc dobře neznala a on ano. Utíkala poslepu, zcela ztracená, a snažila se najít jakýkoli povědomý orientační bod. Její maličké nohy byly příliš krátké. Věděla, že ji dohání. Slyšela jeho těžké kroky a ještě těžší oddechování. Nebylo se kam ukrýt.
Šestá kapitola
Jessie se na posteli zprudka posadila a ještě po probuzení stihla zaslechnout svůj vlastní křik. Chvíli jí trvalo, než se zorientovala a uvědomila si, že je ve své vlastní posteli ve Westport Beach a na sobě má stále to samé oblečení, ve kterém včera přiopile usnula.
Celé její tělo bylo zalité potem a dech měla zrychlený. Přísahala by, že slyší, jak jí v žilách proudí krev. Pozvedla ruku ke své levé tváři. Jizva, již po sobě větev zanechala tam pořád byla. Narozdíl od té delší, která se jí táhla podél klíční kosti, časem vybledla a víceméně se dala zakrýt make-upem. Jessie však stále poznala, kde vystupuje nad okolní kůži. Dokonce i teď v ní málem fyzicky cítila ostré bodnutí.
Letmo se podívala nalevo a viděla, že postel je prázdná. Věděla, že tam Kyle spal, protože po něm byl proležený polštář a prostěradlo pod ním bylo zmuchlané. Teď ale nikde nebyl. Poslouchala, jestli neuslyší žádný zvuk ze sprchy, v domě však panovalo naprosté ticho. Když se podívala na budík, zjistila, že je 7:45. Kyle bude na cestě do práce.
Pomalu vstala z postele a vydala se do koupelny. Snažila se přiom ze všech sil ignorovat pulzující bolest, která se jí usadila v hlavě. Po patnáctiminutové sprše, z níž polovinu strávila posazená na studených kachličkách, konečně usoudila, že je dostatečně připravená se obléct a sejít dolů. V kuchyni našla na snídaňovém pultu opřený vzkaz. Stálo na něm „Ještě jednou se omlouvám za včerejší večer. Rád bych to zkusil znovu, až budeš chtít. Miluju tě.“
Jessie si udělala kávu a ovesnou kaši, to jediné, co teď dokázala pozřít. Podařilo se jí sníst polovinu misky, zbytek vylila do koše a pak se přesunula do obývacího pokoje, kde na ni čekaly desítky neotevřených krabic.
Uvelebila se na pohovce s nůžkami v ruce, kávu si odložila na vedlejší stolek a přitáhla si k sobě první krabici. Nepřítomně procházela jednu krabici za druhou, odškrtávala si věci, které v nich našla, a myšlenky se jí přitom zatoulaly zpět k její diplomové práci o NRD.
Kdyby nebylo jejich hádky, Jessie by Kylovi skoro určitě pověděla nejen o nadcházejícím praktiku v léčebně, ale také o důsledcích její původní práce, včetně toho, jak ji vyslýchali. Porušila by tím svou dohodu o mlčenlivosti.
Kyle samozřejmě měl o celé záležitosti nejasné povědomí, protože se s ním o projektu několikrát bavila, když práci psala a dělala na ni průzkum. Nicméně Panel ji následně donutil odpřísáhnout mlčenlivost, a to i vůči manželovi.
Byl to zvláštní pocit, tajit tak zásadní část svého života před vlastním partnerem. Důrazně ji však přesvědčovali, že je to nezbytné. A on na ni, kromě několika obecných otázek, v této věci nijak zvlášť netlačil. Stačilo mu pár neurčitých odpovědí, a to pro ni v dané chvíli byla velká úleva.
Včera ovšem byla tak natěšená na to, co bude dělat—jak se podívá do psychiatrické léčebny pro zabijáky, – a tak nadšená, že byla připravena ho konečně do všeho zasvětit bez ohledu na zákaz a jeho důsledky. Pokud měla jejich hádka jeden pozitivní výsledek, byl to ten, že mu o ničem neřekla a neohrozila tak jejich budoucnost.
Jaká je to ale budoucnost, když se se svým manželem ani nemůžu podělit o svá tajemství? A když si on ani nevšimne, že nějaká mám?
Při této myšlence ji zasáhla vlna melancholie. Snažila se ji z hlavy vyhnat, ale nedokázala ji zaplašit.
Vyrušil ji zvonek u dveří. Podívala se na hodinky a uvědomila si, že už dobrých deset minut sedí na stejném místě, ztracená ve své rozmrzelosti, s rukama na neotevřené krabici.
Vstala a po cestě ke dveřím se s každým krokem snažila setřást ze sebe svou pochmurnou náladu. Když otevřela dveře, stála před ní Kimberly z domu přes ulici a na obličeji měla veselý úsměv. Jessie se pokusila ji napodobit.
„Ahoj, sousedko,“ pozdravila Kimberly nadšeně. „Jak jde vybalování?“
„Pomalu,“ přiznala Jessie. „Ale díky za optání. Jak se máš?“
„Dobře. Vlastně je u mě právě na návštěvě pár žen ze sousedství, přišly na kafe, tak jsem si říkala, jestli se k nám nechceš přidat.“
„Jistě,“ odpověděla Jessie, která byla ráda, že má záminku vypadnout na pár minut z domu.
Vzala si klíče, zamkla a přešla s Kimberly přes ulici. Jen co vešly, obrátily se k nim čtyři hlavy. Ani jeden obličej jí nepřipadal povědomý. Kimberly všechny představila a odvedla Jessie ke kávovaru.
„Nečekají od tebe, že si zapamatuješ jejich jména,“ pošeptala jí, zatímco jim plnila šálky. „Nemusíš si dělat starosti. Všechny si zažily, čím teď procházíš.“