„Kdepak máme ten schovaný kout?“ zeptala se.
Hernandez je provedl kolem baru, který se táhl podél nejbližší zdi. Jessie zahlédla další policejní pásku. Ohrazovala něco, co vypadalo jako přístěnek na prádlo. Hernandez ji odhrnul stranou a otevřel dveře přístěnku rukou v rukavici. Pak vkročil dovnitř a najednou jako by zmizel.
Jessie ho následovala a uviděla, že přístěnek opravdu lemují police s ručníky a čistícími prostředky. Když se ale přiblížila, spatřila napravo mezi dveřmi a policemi úzkou mezeru. Vypadalo to, že jsou tam do zdi zasunuté dřevěné posuvné dveře.
Jessie si navlékla rukavice a plynulým pohybem dveře zavřela. Nevědoucímu člověku by se jevily jen jako jeden z nástěnných panelů. Znovu dveře otevřela a vešla do malého pokoje, kde už na ni čekal Hernandez.
Nebylo na něm nic moc zvláštního—pouze jedna malá sedačka a vedle ní dřevěný stolek. Na zemi ležela lampa, kterou někdo zjevně převrhl. Ulomilo se z ní přitom několik střepů, jež byly rozsety po přepychovém bílém koberci.
Na sedačce, v uvolněné poloze, kterou by si někdo snadno mohl splést se spánkem, ležela Victoria Missingerová. Na polštáři vedle ní spočívala injekční jehla.
Victoria Missingerová byla i po smrti překrásná žena. Její výška se těžko odhadovala, měla však útlou postavu a působila dojmem ženy, která se pravidelně vídá se svým osobním trenérem. Jessie si v hlavě udělala poznámku, aby se na to později důkladněji podívala.
Měla krémovou pokožku, a i když její tělo začínala ochromovat posmrtná ztuhlost, stále z ní vyzařovala energie. Jessie si mohla jen představovat, jak asi vypadala zaživa. Dlouhé blonďaté vlasy jí zahalovaly část obličeje, ne však dostatečně velkou, aby dokázaly skrýt její dokonalou kostní strukturu.
„Byla pěkná,“ poznamenal Trembley nepřiměřeně.
„Myslíte, že tu došlo k zápasu?“ otázala se Jessie Hernandeze a hlavou přitom kývla směrem k rozbité lampě na podlaze.
„Těžko říct. Mohla do ní jen vrazit, když se pokoušela vstát. Nebo to může značit, že se tu odehrála nějaká potyčka.“
„Mám dojem, že už jste si na to udělal svůj názor, ale nechcete ho prozrazovat,“ tlačila na něj Jessie.
„Jak jsem říkal, nerad vyvozuji závěry příliš brzo. Tohle mi ale přišlo poněkud zvláštní,“ prohlásil a ukázal na koberec.
„Co?“ zeptala se, jelikož na koberci nedokázala najít nic neobvyklého kromě toho, jak byl tlustý.
„Vidíte, jak hluboké proleženiny zůstaly v koberci po našich stopách?“
Jessie i detektiv Trembley přikývli.
„Když jsme sem poprvé vešli poté, co ji našel náš pes, nebyl tu ani jeden jediný otisk lidské nohy.“
„Ani její?“ ptala se Jessie, které to začínalo docházet.
„Ani její,“ potvrdil Hernandez.
„Co to znamená?“ chtěl vědět Trembley, jemuž to stále dělalo problémy pochopit.
Hernandez mu to vysvětlil.
„To znamená, že buď se tenhle luxusní koberec dokáže nevídaně rychle a přesně vrátit do původní podoby, anebo že tu někdo posléze vysál, aby zakryl existenci stop, které nepatřily Victorii.“
„Zajímavé,“ podotkla Jessie, na niž Hernandezův cit pro detail udělal dojem. Byla hrdá na to, jak dokáže číst lidi, fyzická stopa, jako byla tahle, by jí však zcela určitě unikla. Připomnělo jí to, že stojí vedle muže, který sehrál zásadní roli při dopadení Boltona Crutchfielda, a že by jeho schopnosti neměla podceňovat. Mohla se toho od něj spoustu naučit.
„Našel se vysavač?“ vyptával se Trembley.
„Tady ne,“ odpověděl Hernandez. „Naši lidé teď ale prohledávají hlavní dům.“
„Těžko si dokážu představit, že by jeden nebo druhý z Missingerů dělal příliš domácích prací,“ odtušila Jessie. „Zajímalo by mě, jestli vůbec ví, kde mají vysavač uložený. Předpokládám, že mají hospodyni?“
„To tedy mají,“ přisvědčil Hernandez. „Jmenuje se Marisol Mendezová. Bohužel je celý týden mimo město, údajně na dovolené v Palm Springs.“
„Takže služku můžeme vyloučit,“ podotkl Trembley. „Pracuje tu ještě někdo? Museli mít hromadu zaměstnanců.“
„Ne tolik, kolik by se dalo čekat,“ informoval ho Hernandez. „Jejich venkovní pozemek je víceméně odolný proti suchu, takže správce ho chodí udržovat jen dvakrát za měsíc. Na údržbu bazénu si najímají společnost, která podle Missingera posílá někoho jednou za týden, každý čtvrtek.“
„Tím pádem nám zbývá kdo?“ ptal se Trembley. Zjevně se bál vyslovit odpověď, která se tak očividně nabízela, ze strachu, že bude příliš samozřejmá.
„Tím pádem nám zbývá ta samá osoba, u které jsme začali,“ odvětil Hernandez, jenž stejným strachem netrpěl. „Manžel.“
„Má alibi?“ vyzvídala Jessie.
„To přesně už brzy zjistíme,“ prohlásil Hernandez, přiložil si k ústům rádio a promluvil do něj. „Nettles, nech Missingera převézt k výslechu na stanici. Nechci, aby se ho kdokoliv na cokoliv ptal, dokud nebude sedět ve výslechové místnosti.“
„Je mi líto, detektive,“ ozval se z rádia praskavý, nervózní hlas. „Ale někdo to už udělal. Právě jsou na cestě.“
„Krucinál,“ zaklel Hernandez a vypnul rádio. „Musíme jít.“
„Copak se stalo?“ chtěla vědět Jessie.
„Chtěl jsem čekat na stanici, až tam Missinger dorazí—aby mě měl za dobrého poldu, své záchranné lano, svého spojence. Pokud se tam ale objeví dřív než my a uvidí všechny ty modré uniformy, zbraně a zářivky, vystraší ho to a bude se dožadovat právníka, než se ho stihnu na cokoliv zeptat. A pak už z něj nedostaneme nic užitečného.“
„To abychom tedy raději vyrazili,“ pronesla Jessie, protáhla se kolem něj a vyšla ze dveří.
Kapitola osmá
Než dorazili na stanici, Missinger tam už deset minut čekal. Hernandez ještě po cestě volal a přikázal seržantovi na příjmu, aby ho zavedli do místnosti pro rodiny, jež byla určena pro oběti trestných činů a rodiny zesnulých. Oproti zbytku budovy působila trochu míň sterilně—stálo tam pár starých gaučů, na oknech byly závěsy a na konferenčním stolku se válely několik měsíců staré časopisy.
Jessie, Hernandez a Trembley spěšně zamířili ke dveřím místnosti pro rodiny, kde stál na stráži vysoký policista.
„Jak se mu tam daří?“ vyptával se Hernandez.
„Dobře. Bohužel se ovšem, jen co překročil práh, začal dožadovat právníka.“
„No výborně,“ odsekl Hernandez. „Jak dlouho čeká, aby mu mohl zavolat?“
„Už mu volal, pane,“ odpověděl policista a nervózně se přitom ošíval.
„Cože! Kdo mu to dovolil?“
„To já, pane. Neměl jsem to dělat?“
„Jak dlouho jste u policie, strážníku… Beatty?“ chtěl vědět Hernandez, který se musel podívat na jmenovku na policistově košili.
„Skoro měsíc, pane.“
„No dobře, Beatty,“ povzdechl si Hernandez a zjevně se snažil udržet pod kontrolou svou frustraci. „Teď už se s tím nedá nic dělat. V budoucnu ale potenciálnímu podezřelému nemusíte podávat telefon jen, co si o něj řekne. Klidně ho můžete zavést do místnosti a říct mu, že se o to hned postaráte. ‚Hned‘ může trvat několik minut, možná i hodinu nebo dvě. Je to taková naše taktika, jak si získat čas na vymyšlení strategie a taky jak udržet podezřelého v nejistotě. Zkusíte si to prosím pro příště zapamatovat?“
„Ano, pane,“ odpověděl Beatty rozpačitě.
„Dobře. Prozatím ho odveďte do otevřené výslechové místnosti. S největší pravděpodobností nemáme moc času, než se tu objeví jeho právník. Rád bych ale využil i tu chvilku, aspoň abychom si toho chlapa mohli proklepnout. A Beatty, až ho tam povedete, neodpovídejte mu na žádné otázky. Prostě ho do té místnosti jen strčte a odejděte, jasné?“
„Ano, pane.“
Zatímco Beatty zmizel v místnosti pro rodiny, aby tam vyzvedl Missingera, Hernandez nasměroval Jessie a Trembleyho do přestávkové místnosti.
„Dáme mu minutku, aby si udělal pohodlí,“ oznámil Hernandez. „Dovnitř půjdeme já a Trembley. Jessie, vy byste měla sledovat zpoza zrcadla. Je příliš pozdě ptát se ho na zásadní otázky, ale přinejmenším se můžeme pokusit s ním navázat nějaký vztah. On nám nic říkat nemusí. Ale my mu toho můžeme říct hodně. A to na něj může zapůsobit. Než se tu zjeví jeho právník a začne ho uklidňovat, potřebujeme ho co nejvíce znejistit. Musíme mu do hlavy nasadit neodbytné pochyby, aby ho to přimělo uvažovat, zda pro něj nebudeme lepšími spojenci my, než jeho štědře placený advokát. Nemáme na to moc času, takže vzhůru do práce.“