Rychle vstoupím do chaty a rychle Sašu utiším. Zavřu za sebou dveře, dříví se mi skoro sype z rukou a vcházím do potemnělé míst- nosti. Saša se ztiší, začne vrtět ocasem a skočí na mě. Šestiletý čo- koládový labrador a nejvěrnější pes, kterého si člověk může představit – a nejlepší společnice. Nebýt Saši, Bree by už asi dávno upadla do deprese. A já asi taky.
Saša mi olizuje obličej a zdá se být nadšenější než obvykle. Čmu- chá mi u opasku a kolem kapes, už zřejmě zjistila, že jsem přinesla něco zvláštního. Dám dříví na zem, abych ji mohla pohladit, a vší- mám si, že má vystouplá žebra. Je už příliš hubená. Cítím se provi- nile. Na druhou stranu jsme já i Bree také hubené. Vždy si dělíme, co najdeme a jsme tým tří sobě rovných. I tak bych si přála, abych jí mohla dát více.
Šťouchá nosem do ryby, až mi vyklouzne a spadne na zem. Saša na ni okamžitě skočí a ryba letí přes celou místnost. Znovu na ni skočí a tentokrát se do ní zakousne. Ale čerstvá ryba jí asi nechutná, takže ji nechá být. Namísto toho si s ní začne hrát a znovu a znovu na ni skáče.
„Sašo, přestaň!“ zavolám tiše, abych nevzbudila Bree. Bojím se taky, že když si s ní bude hrát příliš, roztrhne ji a zničí část cenného masa. Saša poslušně přestane. Vidím ale, jak je nadšená, a chci jí něco dát. Sáhnu do kapsy, vytáhnu sklenici, prstem vyndám trochu malinového džemu a dám jí ho k čenichu.
Bez zaváhání mi prst olízne a na tři olíznutí je jako vymydlený. Olizuje se, kouká na mě s očima dokořán a očividně chce víc.
Pohladím ji po hlavě, dám jí pusu a zvednu se na nohy. Říkám si, jestli ode mě bylo milé jí dát ochutnat, nebo kruté, dát jí tak málo.
V domě je tma, což v noci vždycky bývá, tak se jím potácím opa- trně. Oheň rozdělávám málokdy. I když teplo potřebujeme opravdu hodně, nechci riskovat, že by na nás oheň upoutal pozornost. Dnešní večer je ale jiný: Bree se musí zotavit, fyzicky i duševně, a vím, že oheň to umí zařídit. Taky si říkám, že už nemusím být tak opatrná, když se zítra stěhujeme.
Jdu napříč pokojem ke kredenci a vyndávám z něj zapalovač a svíčku. Jednou z nejlepších věcí na tomhle místě byla obrovská zá-soba svíček, jeden z mála dobrých vedlejších produktů toho, že táta byl mariňák a rádoby zálesák. Když jsme sem jezdily jako děti, elek- třina vypadávala při každé bouřce, takže táta dělal zásoby svíček, aby mohl zápasit s přírodními živly. Vzpomínám si, že když jsem zjistila, že jeho skříň je plná svíček, tak jsem si z něj kvůli tomu uta- hovala a říkala mu, že je křeček hrabivec. Teď, když už nám jich zbývá jen pár, bych si přála, aby jich býval nakřečkoval víc.
Náš jediný zapalovač udržuji naživu tím, že ho používám výji- mečně a že ho jednou za pár týdnů doplním benzínem z motorky. Díky Bohu za tátovu motorku a taky díky za to, že ji ještě jednou na- posled natankoval: je to jediná věc, kvůli které si myslím, že pořád ještě máme výhodu, že máme něco opravdu cenného, nějaký způ- sob, jak přežít, pokud by se věci vydaly špatným směrem. Táta mo- torku vždycky nechával v malé garáži u chaty, ale když jsme sem po válce poprvé dorazily, tak jsem ze všeho nejdříve vyjela s motor- kou a schovala ji v kopcích do lesa pod keře a větve tak husté, že ji nikdo neměl šanci najít. Říkala jsem si, že kdyby náš dům někdy někdo objevil, jako první by se podívali do garáže.
Jsem také vděčná za to, že mě táta naučil ji řídit už když jsem byla hodně mladá, a to i přes maminčiny protesty. Naučit se ji řídit bylo těžší než obvykle, protože má sajdkáru. Vzpomínám si, jak jsem se ji ve dvanácti letech učila řídit, táta seděl v sajdkáře a ště- kal na mě povely, kdykoli jsem se chtěla zastavit. Řídit jsem se na- učila na těchto strmých a nemilosrdných silnicích a vzpomínám si, že jsem měla pocit, že umřeme. Vzpomínám si, že jsem se podívala před okraj srázu, viděla tu výšku, rozbrečela se a chtěla, aby řídil on. On ale odmítl. Tvrdohlavě tam seděl víc než hodinu, dokud jsem konečně nepřestala brečet a zkusila to znovu. A nějak jsem se na- učila ji řídit. Má výchova v kostce.
Na motorku jsem nesáhla od doby, kdy jsem ji schovala. Nechci moc riskovat, proto se na ni jdu podívat jen když potřebujeme do- plnit zapalovač, a i to dělám v noci. Říkám si, že kdybychom odsud musely rychle zmizet, dala bych Bree a Sašu do sajdkáry a odvezla nás do bezpečí. Ve skutečnosti nemám nejmenší tušení, kam by-chom vlastně jely. Podle toho, co jsem viděla a slyšela, je zbytek světa jen pustina plná divokých zločinců, gangů a že přeživších je jen málo. Ti agresivnější, kteří přežili, se shromáždili ve městech a unášejí a zotročují kohokoli najdou, ať už pro své vlastní důvody nebo aby tito otroci bojovali v arénách na život a na smrt. Hádám, že Bree a já jsme jedny z mála těch, kteří přežili a stále žijí svo- bodně mimo města. A jedny z mála těch, kteří ještě neumřeli hlady.
Zapálím svíčku a Saša jde pomalu za mnou potemnělým domem. Předpokládám, že Bree spí a to mi dělá starosti: obvykle toho moc nenaspí. Před dveřmi se zastavím a přemýšlím, zda ji mám probu- dit či nikoli. Jak tam stojím, můj pohled vyjede nahoru, až jsem se lekla svého odrazu v malém zrcadle. Pokaždé, když se vidím, vy- padám mnohem starší. Můj hubený, hranatý obličej je zarudlý chla- dem, lemují jej mé světle hnědé vlasy po ramena a mé ocelově šedé oči na mě zírají, jako by patřily někomu, koho neznám. Jsou to in- tenzivní oči s tvrdým pohledem. Táta vždycky říkal, že to jsou vlčí oči. Máma vždycky říkala, že jsou krásné. Nebyla jsem si jistá, komu mám věřit.
Rychle svůj zrak odvracím od zrcadla, protože se nechci vidět. Nataženou rukou obracím zrcadlo tak, aby se to už nestalo.
Pomalu otevřu dveře Breeina pokoje. V ten okamžik Saša vtrhne dovnitř, skočí na postel vedle Bree, lehne si jí na hrudník a začne jí olizovat obličej. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak si ty dvě jsou blízké – někdy si říkám, že si jsou bližší, než my dvě.
Bree pomalu otevře oči a zamžourá do tmy. „Brooke?“ ptá se.
„Jsem to já,“ říkám tiše. „Jsem doma.“
Posadí se a když mě pozná, začne se usmívat a oči se jí rozsvítí. Leží na zemi na levné matraci, odhodí stranou svou přikrývky a vstává z postele ještě v pyžamu. Pohybuje se pomaleji než obvy- kle.
Skloním se k ní a obejmu ji.
„Mám pro tebe překvapení,“ říkám jí a jen stěží krotím své nad- šení.
Podívá se na mě široce otevřenýma očima, které za chvilku zavře, natáhne ruku a čeká. Je tak bezelstná a důvěřivá, že mě to udivuje. Říkám si, co jí mám dát jako první, a rozhodnu se pro čokoládu. Sáhnu do kapsy, vyndám tabulku čokolády a pomalu jí ji položím do dlaně. Otevře oči, podívá se na svou ruku a nejistě mžourá v matném světle. Dávám svíčku blíž.
„Co je to?“ ptá se.
„Čokoláda,“ odpovídám jí.
Podívá se na mě, jako kdybych si z ní střílela.
„Vážně,“ říkám jí.
„Ale kde jsi ji dostala?“ ptá se nechápavě. Dívá se znovu na svou dlaň, jako kdyby jí tam právě přistála kometa. Nedivím se jí. Už ne- jsou žádné obchody, v okolí nikdo není a v okruhu sta mil není místo, kde bych něco takového mohla najít.
Usmívám se na ni. „Dal mi ji pro tebe Santa. Je to dárek k Vá- nocům.“ Svraští své obočí. „Ne, teď vážně,“ trvá na svém.
Zhluboka se nadechnu, protože je zřejmé, že je čas jí povědět o našem novém domově a že odtud zítra odejdeme. Pokouším se přijít na nejlepší způsob, jak to podat. Doufám, že bude stejně nad- šená jako já – ale s dětmi člověk nikdy neví. V hloubi duše mám strach, že se na tohle místo mohla upnout a že nebude chtít odejít.
„Bree, mám velkou novinu,“ říkám a skláním se k ní, abych ji objala kolem ramen. „Dnes jsem objevila báječné místo, vysoko v horách. Je to malá kamenná chatka a je pro nás jako stvořená. Je tam teplo, útulno a bezpečno a navíc má nádherný krb, kde můžeme topit každou noc. A nejlepší ze všeho je to, že je přímo tam spousta nejrůznějšího jídla. Jako je tahle čokoláda.“