Neptala se na velitele bojepánů. Nebyl to typ mužů, kteří by nějakého měli. Ceres je všechny poznala při výcviku a věděla, že sice každý z nich dokázal bojovat jako dvanáct běžných vojáků, ale nikdo jim nemohl velet.
Uvědomila si, že se dívá na Akilu. Bylo jasné, že on je vůdcovský typ, a jeho muži ho následovali kamkoli šel. Přesto se ale zdálo, že i on čeká, až mu vydá rozkaz, co dál dělat.
Ceres ucítila na rameni otcovu dlaň.
„Přemýšlíš, proč by měli poslouchat zrovna tebe,“ hádal. Jeho odhad byl až příliš blízko pravdě.
„Neměli by za mnou jít jen proto, že z nějakého důvodu mám v sobě krev Prastarých,“ odpověděla Ceres pomalu. „Kdo ve skutečnosti jsem? Jak bych je mohla vést?“
Viděla, jak se její otec pousmál.
„Nechtějí za tebou jít jen proto, jaké máš předky. Pokud by tomu tak bylo, šli by za Luciem,“ pronesl její otec a když vyslovil jeho jméno, odplivl si.
Sartes přikývl.
„Otec má pravdu, Ceres,“ řekl. „Jdou za tebou, kvůli tomu, co jsi dokázala. Jdou za tebou kvůli tomu, kdo jsi.“
Musela se nad tím zamyslet.
„Můžeš je sjednotit,“ dodal otec. „Musíš to udělat teď hned.“
Ceres věděla, že mají pravdu, ale přesto bylo těžké stát uprostřed tolika lidí a vědět, že čekají na její rozhodnutí. Co by se ale stalo, kdyby nerozhodla? Co by se stalo, kdyby přinutila někoho jiného, aby se postavil do jejich čela?
Ceres věděla, jak by to dopadlo. Cítila energii, která pulzovala davem. Právě teď byla pod kontrolou, ale přesto byla jako žhavé uhlíky připravené se rozhořet v obrovský požár. Bez usměrnění by se dav vydal drancovat město, způsobil by další umírání, další ničení a možná dokonce i konečnou porážku, protože by se ostatní mohli postavit vzájemně proti sobě.
Ne, to nemohla dopustit, i když si ještě nebyla jistá, co by měla přesně dělat.
„Bratři a sestry!“ vykřikla a k jejímu překvapení dav kolem ztichnul.
Teď už byla pozornost, kterou k ní upírali, absolutní.
„Vybojovali jsme skvělé vítězství, my všichni! Vy všichni! Čelili jste Impériu a vyrvali jste vítězství z čelistí smrti!“
Dav kolem zahučel. Ceres se rozhlédla a na okamžik se odmlčela.
„Ale to nestačí,“ pokračovala po chvíli. „Ano, mohli bychom teď jít domů, protože jsme toho dokázali hodně. Dokonce bychom byli na chvíli v bezpečí. Nakonec by si pro nás ale Impérium i jeho vládci přišli. Pro nás a naše děti. Vše by bylo znovu při starém nebo dokonce horší. Musíme to dotáhnout do konce. Jednou pro vždy!“
„A jak to máme udělat?“ ozval se hlas z davu.
„Musíme získat hrad,“ odpověděla Ceres. „Získáme Delos. Bude jen náš. Zajmeme královské a zastavíme jejich krutosti. Akilo, ty jsi připlul po moři?“
„Ano,“ odpověděl vůdce rebelů.
„V tom případě vyraz i se svými muži do přístavu a získej nad ním kontrolu. Nechci, aby mi královští uprchli a přivedli si zpátky armádu. Nechci, aby se nám sem vetřela nepřátelská flotila.“
Akila přikývl.
„Postarám se o to,“ ujistil ji.
Druhá část už byla obtížnější.
„Všichni ostatní se mnou půjdou do hradu.“
Ukázala směrem k opevnění tyčícímu nad městem.
„Až příliš dlouho tu byl jako symbol moci, kterou nad vámi měli. Dnes jim ho sebereme.“
Rozhlédla se po davu a čekala, jak zareaguje.
„Pokud nemáte zbraně, sežeňte si je. Pokud jste zranění, nebo se nechcete přidat, není hanba, když tu zůstanete. Pokud ale půjdete, budete moct říct, že jste byli při tom, když Delos získal svobodu!“
Odmlčela se.
„Lidé Delosu!“ vykřikla a její hlas se nesl přes náměstí. „Jste se mnou?!“
Zaburácení davu bylo naprosto ohlušující.
KAPITOLA TŘETÍ
Stephania svírala hrazení lodi tak silně, až jí klouby prstů zbělely jako pěna houpající se na vlnách. Cesta po moři se jí nelíbila. Jedině myšlenka na pomstu jí pomáhala se s ní alespoň trochu vyrovnat.
Byla jednou z nejurozenějších osob Impéria. Pokud kdy dřív cestovala, bylo to vždy v obrovských kajutách velikých galér nebo v polstrovaných vozech uprostřed dobře střežených konvojů. Rozhodně nikdy netrávila čas na lodi, která na rozlehlém oceánu vypadala tak maličká.
Plavba nebyla nepříjemná jen kvůli tomu, že byla nepohodlná. Stephania si cenila sebe sama i proto, že byla tvrdší, než si o ní lidé mysleli. Nehodlala si stěžovat jen proto, že se jejich prosakující bárka kolébala s každou drobnou vlnou nebo kvůli stravě skládající se jen z ryb a nasoleného masa. Dokonce si ani nehodlala stěžovat na jeho zápach. Za normálních okolností by Stephania nasadila nacvičený úsměv a jednoduše by vše přešla.
Její těhotenství to ale komplikovalo. Stephania si představovala, že cítí, jak v ní dítě roste. Thanovo dítě. Její dokonalá zbraň, kterou proti němu využije. Její zbraň. Když se to poprvé dozvěděla, téměř tomu nemohla uvěřit. Ale teď, když těhotenství prohlubovalo každý náznak nevolnosti a způsobovalo, že jídlo chutnalo ještě hůř než normálně, jí to vše přišlo až příliš reálné.
Stephania sledovala Felene pracující na přídi lodi společně se Stephaniinou služebnou, Elethe. Všímala si neuvěřitelného kontrastu mezi nimi. Námořnice, zlodějka a kdo ví co ještě ve svých hrubých hadrech a tunice, zapletené vlasy spuštěné na zádech. Služebná v hedvábném oblečení krytém pláštěm, kratší vlasy lemovaly její lehce tmavší rysy obličeje tak elegantně, že si o tom druhá žena mohla nechat jen zdát.
Vypadalo to, že se Felene dobře baví. Zpívala nějakou námořnickou odrhovačku se spoustou vulgarit. Stephania si byla jistá, že to Felene dělá schválně, aby ji provokovala. Buď to, nebo to byla Felenina představa namlouvání. Stephania si všimla některých pohledů, které zlodějka věnovala její služebné.
I jí, ale pořád to bylo lepší než ty podezřívavé pohledy. Na začátku jich bylo jen několik, ale postupem času přibývaly. Stephania si dokázala domyslet, proč tomu tak bylo. Zpráva, kterou poslala, aby nalákala Thana do hradu, obsahovala sdělení, že vypila Luciův lektvar. V tu chvíli to vypadalo jako skvělý způsob, jak Thanovi ublížit. Teď to ale znamenalo, že musela skrývat příznaky těhotenství, které o sobě dávalo vědět čím dál víc. I kdyby nebrala v potaz téměř neustálou nevolnost, byla si Stephania jistá, že bude brzy odulá jako velryba. Každým dnem jí její šaty připadaly stále těsnější.
Nedokáže to skrývat do nekonečna, což znamenalo, že jednoho dne bude muset Thanova mazlíčka, tedy jeho námořnici, zabít. Možná by to měla udělat rovnou. Prostě k ní přijít a strčit ji přes hrazení do moře. Nebo by jí mohla nabídnout měch s vodou. Dokonce i přes spěch, ve kterém odcházela z hradu, měla s sebou Stephania stále dostatek jedů na to, aby se dokázala vypořádat s legií potenciálních nepřátel.
Mohla to nechat na své služebné. Konec konců byla Elethe dobrá v zacházení s noži. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že se nechala zajmout, možná nebyla až tak dobrá.
Kvůli té nejistotě se musela Stephania znovu zamyslet. Nemohla si dovolit, aby něco nevyšlo. Má jen jednu šanci vše zvládnout. Neměla žádné jiné možnosti a v případě neúspěchu by se nemohla tiše stáhnout, jak to dělávala obvykle. Mohla by přitom zemřít.
Tak jako tak byly stále ještě příliš daleko od pevniny. Stephania neuměla kormidlovat loď, a i když její služebná bude jistě skvělou průvodkyní v Šeropelu, po moři by je tam sama nedostala. Potřebovaly zkušeného námořníka – ať už kvůli tomu, aby je navedl zpátky na pevninu, tak i kvůli tomu, aby je navedl na tu správnou pevninu. Stephania se potřebovala dozvědět určité věci a to nedokáže, pokud se nedostane na území, které bylo imperiálním spojencem po mnoho generací.
Stephania přešla k těm dvěma na příď a na okamžik ještě zvážila možnost Felene shodit do moře. Jednoduše proto, že byla překvapivě loajální k Thanovi. Nebyla to vlastnost, kterou by Stephania čekala u zlodějky, ale dalo se tím pádem předpokládat, že se nejspíš nenechá uplatit. Což znamenalo, že jedinou možností bude násilí.