„Jak to myslíš proč?“ zeptal se Firth překvapeně. „Ty jsi ho přece chtěl zabít. Tvůj plán s jedem nezabral. Myslel jsem, že ti s tím pomůžu. Myslel jsem, že to bylo to, co chceš.“
Gareth zakroutil hlavou. Znovu chytil Firtha hrubě za tuniku a začal s ním cloumat.
„Proč jsi to udělal!?“ křičel na něj.
Měl pocit, že se celá jeho dosavadní existence rozpadá na kusy. Fakt, že najednou cítil kvůli otci lítost, jej naprosto zaskočil. Nerozuměl sám sobě. Ještě před několika málo hodinami si přál jediné, vidět ho otráveného ležet u hodovního stolu. Zpráva o jeho skutečné smrti jej teď ale zasáhla, jako by se jednalo o nejlepšího přítele. Najednou mu bylo všechno hrozně líto. Část jeho já si nepřála, aby otec zemřel a obzvláště ne tímto způsobem. Ne rukou tohohle Firtha. A ne čepelí dýky.
„Nechápu,“ zavzlykal Firth. „Jenom před pár hodinami ses ho sám pokoušel zabít. Tvůj plán s pohárem. Myslel jsem, že budeš mít radost!“
Ke svému vlastnímu překvapení se Gareth mocně napřáhl a vlepil Firthovi obrovskou facku přes celou tvář.
„Neřekl jsem ti, že to máš udělat!“ vyštěkl Gareth. „Nikdy jsem ti neřekl, abys to udělal. Proč jsi ho zabil? Podívej se na sebe. Jsi celý od krve. Teď jsme oba vyřízení. Teď je už jenom otázka času, než si pro nás přijdou stráže.
„Nikdo nic neviděl,“ hájil se Firth. „Vklouznul jsem tam při výměně stráží. Nikdo mě ani nezahlédl.“
„A kde je zbraň?“
„Nenechal jsem jí tam,“ odpověděl Firth hrdě. „Nejsem hlupák. Zbavil jsem se jí.“
„A jakou dýku jsi použil?“ zeptal se Gareth. Jeho myslí teď vířily všechny možné budoucí problémy. Z lítosti se náhle stala obava a on teď studoval každou možnou stopu, kterou ten břídil mohl zanechat, a která mohla později vést k němu samotnému.
„Použil jsem takovou, která nemůže být vystopovaná,“ řekl Firth s hrdostí v hlase. „Byla to obyčejná, anonymní čepel. Našel jsem ji ve stájích. Byly tam ještě čtyři další, jedna jako druhá. Není možné ji vystopovat,“ opakoval.
Garethovo srdce se zastavilo.
„Byla to krátká dýka s rudou rukojetí a jemně zakřivenou čepelí? Pověšená na zdi vedle stání pro mého koně?
Firth přikývl a náhle už nevypadal tak sebejistý jako předtím.
Gareth se zamračil.
„Ty blázne. Samozřejmě, že je ta zbraň vystopovatelná!“
„Ale nebyly na ní přece žádné značky!“ protestoval Firth. Jeho hlas se opět začal vystrašeně třást.
Na čepeli žádné značky nejsou, ale na jílci jeden je!“ zařval Gareth. „Vespod. Nepodíval ses pořádně, ty pitomče!“ Gareth k němu přistoupil blíže, rudý zlostí. „Vespod je vyrytý emblém s mým koněm. Kdokoliv, kdo trochu zná královskou rodinu, pozná, že ta čepel patří mně.“
Potom se zadíval na Firtha, který propadl do rozpaků. Měl sto chutí jej na místě uškrtit.
„Co jsi s ní udělal?“ naléhal Gareth. „Pověz mi, že ji teď máš u sebe. Řekni mi, žes ji vzal s sebou. Prosím.“
Firth polknul.
„Bezpečně jsem se jí zbavil. Nikdo ji nikdy nenajde.“
Gareth se zamračil.
„Kde přesně je?“
„Hodil jsem jí do odpadní jámy, která vede do hradní žumpy. Vynášejí její obsah do řeky každou hodinu. Nedělej si starosti, můj pane. Teď už je hluboko na dně řeky.“
V tom okamžiku se rozezněly hradní zvony. Gareth se otočil a běžel k oknu. Jeho srdce zachvátila panika. Podíval se dolů a uviděl všechen ten chaos a davy, které se začínaly formovat před hradem. Ty zvony mohly znamenat jenom jedinou věc. Firth nelhal. On opravdu MacGila zabil.
Gareth měl pocit, že je jeho tělo najednou ledově studené. Stále ještě nedokázal přijmout fakt, že svými činy uvedl do chodu tak obrovsky významnou věc. A že Firth, mezi všemi schopnějšími, nakonec jeho dílo dokonal.
Najednou se ozvalo vzrušené bušení na dveře. Jakmile je uvolnil, vpadlo dovnitř několik královských stráží. Na krátký moment si Gareth pomyslel, že jsou tu, aby jej zatkli.
K jeho překvapení se ale zastavili a postavili se do pozoru.
„Můj pane, tvůj otec byl pobodán. Je možné, že se po hradě stále ještě potuluje vrah. Zůstaň prosím ve své komnatě. Král je ošklivě zraněný.“
Při té poslední větě se Garetovy zježily vlasy na hlavě.
„Zraněný?“ opakoval Gareth. Slova se mu přitom div nevzpříčila v krku. „Je tedy stále na živu?“
“Je, můj pane, a dá-li Bůh, přežije to a potom nám poví, kdo spáchal ten ohavný čin.“
S lehkou úklonou potom strážný spěchal z místnosti zpátky na chodbu a zabouchnul za sebou dveře.
Garethovu mysl zalila zlost. Chytil Firtha za ramena, hrubě s ním smýknul napříč místností a nakonec s ním praštil o kamennou zeď.
Firth se zmohl jenom na vyděšený pohled. Nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.
„Cos to provedl?“ zařval Gareth. „Teď jsme oba vyřízení!“
„Ale..ale…“ koktal Firth, „…byl jsem si jistý, že je mrtvý!“
„Jsi si jistý docela často,“ řekl Gareth, „a vždycky je to špatně!“
Potom Garetha něco napadlo.
„Ta dýka,“ řekl. „Musíme ji najít, než bude příliš pozdě.“
„Ale já ji vyhodil, můj pane,“ řekl Firth. „Už je spláchnutá do řeky!“
„Hodil jsi ji do žumpy. To neznamená, že už jí stačili spláchnout do řeky.“
„Ale je to nejpravděpodobnější!“ odpověděl Firth.
Gareth už nemohl blábolení toho idiota déle vystát. Vyhnul se mu a vyrazil ven z místnosti. Firth mu byl v patách.
„Půjdu s tebou,“ řekl.
Gareth se uprostřed kroku zastavil, otočil se a zíral na něj. Byl celý od krve. Už před chvílí se Gareth třásl hrůzou, aby si ho ti strážní v rohu místnosti nevšimli. Měli obrovské štěstí. Firth byl pro něj teď nebezpečnější než kdykoliv předtím.
„Řeknu tohle jenom jednou jedinkrát,“ zavrčel Gareth. „Okamžitě se vrať do mé komnaty, převleč si šaty a spal tyhle co máš teď na sobě. Zbav se všech stop po krvi, které na tobě zůstaly. Potom zmiz pryč z hradu. A dneska se ode mě drž co nejdál. Rozumíš, co ti říkám?“
Na to jej Gareth postrčil zpátky do komnaty, otočil se a dal se do běhu. Sprintoval dlouhou chodbou, poté seběhl točité schodiště, jedno patro za druhým směrem k prostorám určeným služebnictvu.
Konečně se dostal do sklepení, kde se k němu okamžitě otočily pohledy několika služebných. Byli zrovna uprostřed drhnutí obrovských hrnců a varných kotlů, které se používaly pro přípravu jídel na hostinu. V cihlových pecích hořely obrovské ohně a služební, kteří na sobě měli barevné zástěry, byli promočení vlastním potem.
Na vzdálené straně obrovské místnosti uviděl Gareth nádobu na splašky. Ty do ní tekly zhora takřka neustále.
Gareth doběhl k nejbližšímu sluhovi a netrpělivě jej chytil za rameno.
„Kdy byla ta nádoba naposled vyprázdněná?“ zeptal se.
„Odnesli ji k řece jenom před několika málo minutami, můj pane.“
Na to se Gareth bleskurychle otočil, vyběhl z místnosti zpátky na točité schodiště a přes rozlehlé hradní chodby se dostal až ven do chladivého nočního vzduchu.
Bez dechu sprintoval přes travnatou louku před hradem směrem k řece.
Když se k ní blížil, našel si pohledem místo, kde se vzápětí schoval. Velký strom, téměř přímo na břehu řeky. Viděl odsud dva sluhy, jak právě zvedají velkou železnou nádobu a vylévají její obsah do řeky.
Sledoval je, dokud nebyla nádoba úplně prázdná a oni se s ní neotočili na zpáteční cestu do hradu.
Konečně byl Gareth spokojený. Nikdo si žádného nože nevšiml. Kdekoliv ta čepel teď už byla, bylo jisté, že je to někde v řece, která ji právě odnáší pryč od pohledů všech do anonymity. Pokud jeho otec dnes v noci zemře, nebude tu žádný důkaz o totožnosti jeho vraha.
Nebo snad bude?
KAPITOLA PÁTÁ
Thor se držel Reecovi těsně v patách, následován Krohnem, a všichni se ubírali tajnou chodbou směrem ke králově komnatě. Reece je vedl skrz tajné dveře, které se ukrývaly v jedné z kamenných zdí, planoucí pochodní svítil na cestu, kroutící se stísněnými chodbičkami útrob hradu, kde by se Thor bez jeho pomoci dozajista navždy ztratil. Po chvíli se dostali k přímému schodišti, které vedlo do vyššího patra, za ním zahnuli vlevo, aby se dostali k dalším schodům. Thor přemýšlel, jak spletité tyhle tajné uličky asi tak mohou být.