Trefil dokonale. Kopí se zvířeti zabodlo do oka. Slon zatroubil a podlomila se mu kolena. V plné rychlosti upadl a srazil s sebou i toho druhého. Arénu zaplavil rozvířený prach.
Darius se rychle vydrápal na nohy, odhodlán využít příležitosti. Zaměřil se na jednoho z imperiánů, který teď ležel na zemi. Voják se potloukl, ale už se zvedal na nohy a napřahoval kopí, aby jej vrhnul otci do zad. Ten se díval jinam, o hrozícím nebezpečí neměl tušení a Darius věděl, že musí jednat, jinak bude během vteřiny konec.
Rozběhl se kupředu proti tomu vojákovi, zvedl meč a na poslední chvíli mu jím vyrazil kopí z ruky – potom zbraň plavně přetočil nad hlavou a srazil mu tu jeho z ramen.
Obecenstvo křičelo jako bouře.
Darius však neměl čas si svůj triumf užít. Druhý slon se totiž už s troubením zvedal na nohy – a jeho jezdec jej navedl přímo na Daria. Nebyl čas někam utíkat. Darius si namísto toho lehl na záda, sebral ze země kopí a namířil jej kolmo vzhůru zrovna ve chvíli, kdy na něj dopadala tlustokožcova noha. Čekal do posledního okamžiku a potom se odkulil stranou, aby jej zvíře nerozmačkalo na kaši.
Noha jej minula jenom o centimetry. Stejně to však nedopadlo s hrotem kopí. Slon strašlivě zařval, když si vrazil zbraň do nohy. Kopí projelo chodidlem hluboko do končetiny a o kus výše zase vyjelo kůží ven.
Slona popadl amok, ve snaze zbavit se bolesti poskakoval sem a tam v kruzích a vše si ještě zhoršoval. Jeho jezdec se po chvíli už nedokázal udržet a s výkřikem padl k zemi tak, že si zlomil vaz.
Nepříčetný slon se ohnal chobotem a znovu zasáhl Daria tak, že jej odhodil stranou. Dopadl tak tvrdě, že si zprvu myslel, že už také nevstane.
To si však nemohl dovolit. Znovu se s vyceněnými zuby začal zvedat a lapal při tom po dechu. Jeho otec mezitím bojoval s několika dalšími vojáky, kteří byli vysláni slony podpořit, když se pro ně boj začal vyvíjet špatně. V takovém boji byl zcela ve svém živlu a tak opět s lehkostí tančil a bil je hlava nehlava.
Slon, který byl skolen ranou oštěpem do oka, se teď začal znovu ztěžka zvedat na nohy, povzbuzován jiným vojákem, který mu skočil za krk. Rychle se mu podařilo zvíře ovládnout, znovu jej zvednout na všechny čtyři a potom se s ním rozběhnout na otce, který byl zaměstnán bojem s ostatními.
Darius se na to díval a věděl, že je příliš daleko, než aby mohl do boje zasáhnout. S hrůzou sledoval, jak se monstrum řítilo přímo na otce.
„NE!“ rozkřičel se.
S hrůzou se díval, jak se ta ohromná hora masa řítila na nic netušícího otce a přes všechnu nepravděpodobnost se rozběhl mu pomoci. Věděl však, že je to marná snaha. Nikdo na světě nebyl tak rychlý, aby tohle stihl.
Slon sklonil svoje kly a potom jeden z nich v plné rychlosti prohnal otcovými zády.
Zasažený vykřikl, z úst se mu vyřinula krev a vzápětí byl zvednut do výše jako trofej.
Darius cítil, jak se mu do očí hrnou slzy, když se díval, jak neúžasnější bojovník na světě a jeho vlastní otec v jedné osobě umírá. I ve smrti se nadále pokoušel vytáhnout si sloní kel z těla a osvobodit se.
„OTČE!“ křičel Darius jako šílenec.
KAPITOLA DESÁTÁ
Thorgrin stál na přídi své lodi, v ruce svíral meč a s hrůzou se díval na tu strašlivou mořskou příšeru. Měla stejnou barvu jako krvavé moře, ze kterého se vynořila a vypínala se tak vysoko, že by se jejich loď ocitla ve stínu, kdyby Krvavá země měla dostatek světla, aby tu vůbec nějaký stín byl. Obluda otevřela masivní čelisti, odhalila řady ostrých zubů a zároveň roztáhla chapadla do všech stran. Některá z nich byla delší než celá loď a všechna se začala stahovat, aby ji objala.
Vrhla se na ně.
Thorgrin, Reece, Selese, O’Connor, Indra, Matus, Elden a Angela sevřeli své zbraně a zaujali bojové postoje. Thor cítil, jak Meč Mrtvých rezonuje v jeho dlani. Přál si vyrazit do akce a jeho majitel také. Musel ochraňovat Angelu a ostatní a věděl, že si nemohou dovolit, aby se ta obluda dostala až k lodi.
Thorgrin vyskočil kupředu na zábradlí, zvednul meč nad hlavu a plnou silou sekl tak, že uťal nejbližší z chapadel. Useknutá část dopadla s žuchnutím na palubu, přejela po ní na druhou stranu a narazila do zábradlí.
Ostatní také nelelkovali. O’Connor začal pálit své šípy jeden za druhým. Mířil na obludiny oči. Reecovi se zatím podařilo useknout další chapadlo, které se snažilo chytit Selese kolem pasu. Elden svou sekerou usekl hned dvě najednou. Pustili se do obludy jako dobře sehraný tým.
Nestvůra řvala bolestí, přišla hned o několik chapadel během pár vteřin a její tělo bylo navíc provrtáno šípy a oštěpy. Nečekajíc tak tuhý a koordinovaný odpor zastavila svůj prvotní nápor a stáhla se. Potom znovu zařvala, vynořila se ještě o něco výše, aby vzápětí zase celá zmizela pod hladinou. Vlna, kterou tím způsobila, jejich loď málem převrhla.
Thor se v náhlém klidu díval na rozbouřenou hladinu a na vteřinu si pomyslel, že ji možná zahnali. Fakt, že se nad hladinou objevila krev světlejší než zbytek moře, svědčil o tom samém. Přesto však věděl, že se nesmí nechat tak snadno ukolébat.
A potom si uvědomil, co se obluda nejspíše chystá udělat.
„DRŽTE SE!“ vykřikl na poslední chvíli.
Jeho hlas ještě ani nedozněl, když tu se celá loď otřásla a vystřelila vzhůru. Byli zvednuti několik metrů nad hladinu, kde je znovu objala dlouhá chapadla. Během mrknutí oka byla omotána všude od přídě až na záď. Thor si pomyslel, že budou rozdrceni.
Obluda však udělala něco jiného. Hodila lodí, jako kdyby to byla jenom dřevěná hračka. Skřípající plavidlo proletělo vzduchem a dopadlo do vody opodál.
Nikdo se nedokázal udržet na svém místě. Rozjeli se po palubě do všech stran, otloukali se o stěžně a jediné, co s tím mohli dělat, bylo chránit alespoň si hlavu. Thor spatřil Angelu, která byla prudce smýknuta přes palubu a přímo k okraji zábradlí. Na poslední chvíli zachytil její malou ručku a zachránil ji před pádem do krvavých vod. Věnovala mu pohled plný hrůzy.
Po chvíli se loď konečně narovnala. Všichni se sténáním vstali, aby se připravili na další útok. Spatřili, jak se k nim obluda žene po hladině a její chapadla přitom vlají do všech stran. Znovu obepjala trup lodi, propletla se mezi stěžni i zábradlím a zamířila k posádce.
Selese najednou vykřikla, když se jedno z menších chapadel omotalo kolem jejího kotníku, podrazilo jí nohy a začalo ji táhnout napříč palubou. Reece se rozmáchl a uťal jej jenom vteřinu předtím, než jeho ruku omotalo jiné. Další a další se plazila po palubě a brzy i Thor ucítil, jak se jej jedno snaží chytit za lýtko. Všichni se dali do zuřivého boje. Za každé useknuté chapadlo se dvě další objevila.
Brzy jimi byla pokrytá celá loď a Thor věděl, že musí rychle změnit taktiku a něco udělat, jinak budou brzy staženi pod hladinu. Tu se najednou nad nimi ozvalo skřehotavé zavrčení. Thor vzhlédl a spatřil jednoho z démonů, které vypustil ze Země Mrtvých. Přelétl nad nimi a posměšně se zašklebil.
Thor zavřel oči. Teď už věděl, že toto je jedna z jeho zkoušek. Jeden z rozhodujících momentů v životě. Pokoušel se oddělit se v mysli od okolního světa a plně se vnitřně soustředit na svůj trénink. Na Argona. Na matku. Na své schopnosti. Byl přece silný jako sám vesmír, to už dávno věděl. V jeho nitru třímaly síly, které překračovaly možnosti fyzického světa. Tato obluda byla z fyzického světa, a tak Thorova moc musela být vyšší. Mohl povolávat síly přírody. Stejné síly, které vytvořily tuto obludu. Proč by ji tedy nemohl poslat zpátky do pekla, odkud beztak připlula?
Cítil, jak se okolní svět zpomaluje. Tělem mu začaly stoupat již tak dobře známé vlny tepla, rozlévající se z břicha do rukou i nohou a nakonec jako lehce brnící energie tryskající z konečků prstů. Najednou se cítil nepřemožitelný. Otevřel oči. Žilami mu teď proudila ohromná síla, zcela jednotná s vesmírem.