“Musím jít,” řekla Riley a pokračovala. “Promiň. Čeká na mě dcera.”
Marie náhle uchopila Riley za zápěstí překvapující silou, zaryla jí nehty do kůže.
Ta se na ni podívala, její ledově modré oči byly tak intenzivní, že Riley děsily. Ten děsivý pohled se jí vtiskl až do duše.
“Vezmi ten případ,” naléhala Marie.
Riley v jejích očích viděla, že si Marie plete dohromady nový případ a Petersona.
“Najdi toho zkurvysyna,” dodala. “A zabij ho za mě.”
Kapitola 5
Muž si udržoval krátkou, ale diskrétní vzdálenost od ženy, jen letmo pohlížel jejím směrem. Do svého nákupního košíku položil pár kupónů, aby vypadal jako další nakupující. Gratuloval si k tomu, jak nenápadným se mu podařilo sebe udělat. Nikdo by nehádal, jakou má skutečnou moc.
Ale i tak nikdy nebyl typem muže, který by přilákal příliš pozornosti. Jako dítě se cítil téměř neviditelný. Nyní mohl konečně využít svou nevýraznost ke svému prospěchu.
Jen před pár okamžiky stál přímo vedle ní, sotva dvě stopy daleko. Zabraná do výběru svého šampónu, vůbec si ho nevšimla.
Ale on o ní toho věděl spoustu. Věděl, že se jmenuje Cindy; že její manžel vlastnil galerii; že pracovala na bezplatné klinice. Dnes měla volno. Právě nyní s někým hovořila po telefonu – zdálo se, že se svou sestrou. Smála se něčemu, co jí ta osoba říkala. Zrudl zlostí, přemýšlel, jestli se smála jemu tak, jak to dělávala děvčata. Jeho vztek se zintenzivnil.
Cindy měla na sobě kraťasy, tílko a draze vypadající boty na běhání. Z auta jí sledoval, jak běhá, a čekal, až doběhá a půjde do obchodu. Znal její rutinu během dnů, když měla volno, jako byl tento. Nákup odnese domů, uloží ho, dá si sprchu a potom pojede za svým mužem na oběd.
Postavu měla pěknou díky dostatečnému sportu. Nebylo jí víc než třicet, ale kůži na stehnech už neměla pevnou. Pravděpodobně jednou hodně zhubla, možná to bylo nedávno. Jistě na to byla pyšná.
Žena nečekaně zamířila k nejbližší pokladně. Muž byl zaskočen. Skončila s nákupem rychleji, než obvykle. Spěchal do fronty za ní, téměř při tom vystrčil stranou jiného zákazníka. Tiše si za to vynadal.
Jak pokladní skenovala její nákup, přiblížil se a stál u ní extrémně blízko – dost blízko na to, aby cítil vůni jejího těla, nyní zpoceného a velmi výrazného po jejím náročném běhu. Byl to pach, se kterým doufal, že se velmi brzy důkladně seznámí. Ale pak bude ten pach již smíchán s jinou vůní – která ho fascinovala, kvůli své zvláštnosti a záhadnosti.
Vůní bolesti a hrůzy.
Na okamžik byl pronásledovatel nadšený, dokonce se mu i příjemně točila hlava v dychtivém očekávání.
Poté, co zaplatila za nákup, dotlačila vozík skrze automatické skleněné dveře a ven na parkoviště.
Už nespěchal, aby zaplatil těch pár svých věcí. Nepotřeboval ji pronásledovat domů. Už tam byl – dokonce byl i uvnitř jejího domu. Dokonce se dotýkal i jejího oblečení. Znovu půjde na hlídku, až ona půjde z práce.
Už zanedlouho, pomyslel si. Už to nebude dlouho trvat.
*
Poté, co se Cindy MacKinnon posadila do svého auto, okamžik tam jen tak seděla, cítila se otřesená a nevěděla, proč. Vzpomněla si na ten zvláštní pocit, který právě měla v obchodě. Byl to prapodivný, iracionální pocit, že je sledována. Ale bylo to ještě něco víc. Chvíli jí trvalo, než na to přišla.
Nakonec si uvědomila, že to byl pocit, jako by jí chtěl někdo ublížit.
Silně jí to otřáslo. Během několika předchozích dnů se ten pocit objevoval a zase mizel. Hubovala si za to, byla si jistá, že pocit není ničím podložený.
Zakroutila hlavou, aby se zbavila zbytku toho pocitu. Jak nastartovala auto, přinutila se myslet na něco jiného a usmála se, kvůli telefonátu se svou sestrou Becky. Později odpoledne jí Cindy pomůže připravit velkou narozeninovou párty pro její tříletou dceru, bude tam dort i balónky.
Bude to nádherný den, pomyslela si.
Kapitola 6
Riley seděla v terénním voze vedle Billa, zatímco on řadil, nutil vůz, s pohonem na všechny čtyři, který patřil Kanceláři, vysoko do hor, a dlaně si otřela na stehnech o kalhoty. Nevěděla, co si má pomyslet o tom pocení a nevěděla, co si má myslet o tom, že je zde. Po šesti týdnech mimo práci nedokázala vnímat, co jí její tělo říkalo. Být zpět byl neskutečný pocit.
Riley byl znepokojený z toho divného napětí. Ona a Bill sotva promluvili během jízdy, která zatím trvala více než hodinu. Jejich staré přátelství, jejich hravost, jejich zvláštní vztah – nic z toho zde nyní nebylo. Riley si byla velmi jistá tím, že ví, proč je Bill tak odtažitý. Nebylo to z neslušnosti – bylo to kvůli obavám. Zdálo se, že on má také obavy o tom, zda by měla být zpět v práci.
Jeli směrem ke Státnímu parku Mosby, kde, jak Bill řekl, viděl poslední oběť vraždy. Jak jeli, Riley si všímala okolí kolem sebe a její starý profesionální smysl se pomalu nastartoval. Věděla, že se z toho musí dostat.
Najdi toho zkurvysyna a zabij ho za mě.
Mariina slova ji pronásledovala, poháněla ji vpřed, usnadňovala jí její volbu.
Ale nic už se nyní nezdálo tak snadné. Jednak měla starosti o April. Poslat ji, aby zůstala v domě svého otce nebylo pro nikoho zúčastněného příjemné. Ale dnes byla sobota a Riley nechtěla s prohlídkou místa činu čekat až do pondělí.
Hluboké ticho začínalo zesilovat nervozitu a ona cítila zoufalou potřebu si promluvit. Namáhala si mozek, hledala slova, a nakonec řekla:
“Tak, řekneš mi, co se děje mezi tebou a Maggie?”
Bill se na ni otočil s překvapeným výrazem ve tváři a ona nedokázala říci, zda to bylo proto, že přerušila ticho nebo kvůli své přímočarosti. Ať to bylo cokoli, okamžitě toho litoval. Její přímočarost, jak jí mnoho lidí řeklo, byla odrazující. Nechtěla být tak přímá – jen neměla času nazbyt.
Bill vydechl.
“Myslí si, že někoho mám.”
Riley to velmi překvapilo.
“Cože?”
“Svou práci,” řekl Bill a zasmál se trochu kysele. “Myslí si, že mám poměr se svou prací. Myslí si, že všechno tohle miluju víc, než miluju ji. Říkám jí, že je pošetilá. A stejně, nemůžu s tím úplně přestat – určitě ne se svou prací.”
Riley zatřásla hlavou.
“To zní přesně jako Ryan. Strašně žárlil, když jsme byli ještě spolu.”
Zabrzdila se ještě, než Billovi řekla celou pravdu. Její bývalý manžel nežárlil na Rileyinu práci. Žárlil na Billa. Často přemýšlela o tom, jestli měl pro to Ryan nějaký důvod. I přes dnešní zvláštní atmosféru měla hrozně dobrý pocit jen z toho, že byla Billovi nablízku. Byl ten pocit pouze profesionální?
“Doufám, že to není marná cesta,” řekl Bill. “Místo činu už bylo uklizeno, víš.”
“Já vím. Jen to místo chci osobně vidět. Obrázky a zprávy mi nestačí.”
Riley se nyní začínala cítit malátně. Byla si dost jistá, že to bylo z nadmořské výšky, protože stále stoupali. Očekávání s tím ale mělo také něco do činění. Její dlaně se stále potily.
“Jak je to ještě daleko?” zeptala se, zatímco sledovala, jak les houstne a terén je pustší.
“Ne moc.”
Za pár minut zahnul Bill ze silnice na cestu, vyježděnou pneumatikami. Vůz se natřásal a potom se zastavil asi čtvrt míle v hlubokém lese.
Vypnul motor, pak se otočil na Riley a starostlivě se na ni podíval.
“Jsi si jistá, že to chceš udělat?” zeptal se.
Přesně věděla, čeho se obával. Bál se, že spadne zpět do stavu svého traumatického uvěznění. Bez ohledu na to, že toto byl úplně jiný případ a jiný vrah.
Kývla.
“Jsem si jistá,” řekla a vůbec nebyla přesvědčená o tom, že říká pravdu.
Vystoupila z auta a následovala Billa z cesty na zarostlou, úzkou cestu skrz les. Slyšela bublání blízkého potůčku. Jak vegetace houstla, musela se prodírat větvemi, které visely nízko, a malé přilnavé kuličky se k sobě začínaly chytat na jejích kalhotách. Neobtěžovala ji myšlenka, že je bude muset odstraňovat.
Konečně se s Billem vynořili na svahu zátoky. Riley okamžitě zasáhlo, jak nádherné to bylo místo. Odpolední slunce pronikalo skrze listí, které zbarvovaly zčeřený potůček kaleidoskopickým světlem. Pravidelné bublání potůčku bylo uklidňující. Bylo zvláštní pomyslet na toto místo jako na hrůzné místo činu.