Ale Riley měla také nepřátele a ti zde byli také. Nejmladší z nich byla Emily Creightonová, poměrně nezkušená agentka, který se stavěla do pozice Rileyny rivalky. Riley ji přistihla při školácké chybě před několika měsíci a Creightonová ji od té doby odmítala.
Když přišly na řadu gratulace od Creightonové, mladší agentka vykouzlila úsměv se zaťatými zuby, stiskla jí ruku a utrousila "Blahopřeji" a odešla.
Přišlo a odešlo několik dalších kolegů, než k Riley přistoupil zvláštní agent, velitel Carl Walder. Dětinský jak ve vzhledu, tak v chování, Walder splňoval Rileynu představu o nefalšovaném byrokratovi. Vždy s ním byla ve při a on s ní. Ve skutečnosti ji suspendoval a dokonce ji několikrát vyhodil.
Ale právě teď se Riley bavila jeho výrazem dobré vůle vůči ní. Ředitel Milner stál vedle ní, a tak si Walder nedovolil vyjádřit nic, než předstíraný respekt.
Jeho ruka byla vlhká a studená, když jí potřásl rukou, a na jeho čele si všimla kapek potu.
"Zasloužené vyznamenání, agentko Paige," řekl roztřeseným hlasem. "Jsme poctěni, že jste součástí naší jednotky."
Pak si Walder potřásl rukou s ředitelem FBI.
"Je skvělé, že jste se k nám mohl přidat, řediteli Milnere," řekl Walder.
"Bylo mi potěšením," řekl ředitel Milner.
Riley pozorovala ředitelovu tvář. Spatřila mírný úšklebek, když kývl na Waldera? Nemohla si být jistá. Ale věděla, že k Walderovi na Úřadě nechovají moc respektu ani jeho podřízení, ani jeho nadřízení.
Poté, co jí poblahopřáli poslední z jejích kolegů z Quantica, vzbudila v Riley silné emoce další vlna gratulantů. Byli to lidé, které poznala během plnění svých povinností – rodinní příslušníci obětí vražd, nebo lidé, které zachránila před tím, aby se oběťmi stali. Riley nečekala, že zde budou, a rozhodně nečekala, že jich tu bude tolik.
Prvním byl křehký, starší muž, kterého loni v lednu zachránila před šíleným travičem. Vzal Riley oběma rukama za ruku a plačtivě říkal, "Děkuji, děkuji, děkuji," znovu a znovu.
Riley si nemohla pomoci a rozplakala se.
Pak přišli Lester a Eunice Penningtonovi a jejich dospívající dcera, Tiffany. V únoru byla nemocným mladíkem zavražděna starší sestra Tiffany. Riley neviděla Penningtonovi od doby, kdy vyřešila jejich případ. Riley nemohla uvěřit, že tu jsou. Pamatovala si je jako rozrušené a zasažené žalem. Ale usmívali se skrze jejich slzy, těšili se z úspěchů Riley a byli vděční za spravedlnost, kterou jim přinesla.
Jak si s nimi Riley emocionálně potřásala rukou, říkala si, kolik toho ještě dokáže zvládnout, než z místnosti uteče v slzách.
Konečně přišla Paula Steenová, starší matka dívky, která byla zabita před pětadvaceti lety v případu, za který byla dnes Riley honorována.
Riley se teď cítila opravdu ohromená.
Ona a Paula byly v kontaktu po mnoho let, mluvily po telefonu při každém výročí smrti její dcery.
Paulina dnešní přítomnost Riley zcela zaskočila.
Uchopila Pauliny ruce a snažila se zabránit nekontrolovatelnému zhroucení.
"Paulo, děkuji ti za tvou účast," podařilo se zakoktat skrze slzy. "Doufám, že nadále zůstaneme v kontaktu."
Paulin úsměv zářil a ona vůbec neplakala.
"Ach, budu volat jednou za rok jako vždy, slibuji," řekla Paula. "Tak dlouho, dokud budu na tomto světě. Teď, když jsi chytila Tildina vraha se cítím připravena jít dál – za ní a za mým manželem. Čekali na mě už dlouhou dobu. Děkuji mnohokrát."
Riley náhle pocítila hluboko uvnitř bolest.
Paula jí děkovala za mír, který teď cítila – děkovala jí za to, že jí dovolila, aby konečně mohla zemřít.
To bylo pro Riley příliš.
Nemohla mluvit.
Místo toho nemotorně políbila Paulu na tvář a starší žena odešla pryč.
Lidé nyní odcházeli a v místnost byla výrazně méně přeplněná.
Ale ti, na kterých jí nejvíce záleželo, byli stále tady. Blaine, Crystal, Jilly, April a Gabriela stáli opodál a celou dobu ji pozorovali. Riley měla zvlášť dobrý pocit z hrdého pohledu na tváři Gabriely.
Viděla také, že se dívky usmívají, zatímco Blainův výraz byl plný obdivu. Riley doufala, že jej celý tento obřad nezastrašil nebo nevyděsil.
Přicházeli k ní tři lidé, jejichž tváře obzvláště ráda viděla. Jeden z nich byl její dlouholetý partner, Bill Jeffreys. Hned vedle něj stála Lucy Vargasová, horlivá a nadějná mladá agentka, která k Riley vzhlížela jako ke svému mentorovi. Vedle ní byl Jake Crivaro.
Riley byla překvapená, že vidí Jaka. Před lety byl jejím partnerem, ale už dávno odešel do důchodu. Vracel se z důchodu jen proto, aby jí pomohl s případem Zápalkového vraha, který jej léta pronásledoval.
"Jaku!" Vykřikla Riley. "Co tady děláš?"
Malý muž s hrudníkem jako sud vypustil chraplavý smích.
"Hej, co to je za přivítání?"
Riley se trochu zasmála a objala ho.
"Ty víš, jak to myslím," řekla.
Konec konců Jake zamířil zpět do svého bytu na Floridě hned jak případ skončil. Byla ráda, že je zpátky, i když se vrátil mnohem dříve, než by se očekávalo.
"Za nic na světě bych si to nenechal ujít," řekl Jake.
Riley opět pocítila nával provinění, když objímala Billa.
"Bille, Jaku – to není fér."
"Co není fér?" Zeptal se Bill.
"Že jsem získala toto ocenění. Vy dva jste odvedli tolik práce co já."
Teď šla Riley obejmout Lucy.
"Jasně, že to je fér," řekla Lucy. "Ředitel Milner se o nich zmínil. Jejich práci také ocenil."
Bill přikývl a řekl, "A vůbec nic bychom neudělali, kdybys nebyla tak zatraceně tvrdohlavá, ohledně znovuotevření případu."
Riley se usmála. Byla to pravda, samozřejmě. Případ znovuotevřela, když nikdo jiný už nečekal, že by bylo možné jej vyřešit.
Najednou cítila novou vlnu zmatku z toho, co se právě stalo.
Rozhlédla se a řekl Billovi, Jakovi a Lucy, "Všichni tito lidé – jak se o tom dozvěděli?"
Lucy řekla, "No, bylo to samozřejmě ve zprávách."
To byla pravda, ale to nevysvětlilo to, co chtěla Riley slyšet. Její vyznamenání bylo ohlášeno v malé kolonce oznámení, kterého si sotva někdo všiml, pokud jej cíleně nehledal.
Pak si Riley všimla prohnaného úsměvu v Billově tváři.
On lidi kontaktoval! Uvědomila si Riley.
Možná nekontaktoval každého jednotlivce z její minulosti, ale rozhodně tomu pomohl.
Byla překvapená protichůdnými emocemi, které cítila.
Samozřejmě byla Billovi vděčná za to, že zajistil, aby tento den byl mimořádný.
Ale byla také překvapená, že má zároveň zlost.
Aniž by si to uvědomil, připravil pro ni Bill emocionální léčku.
Ze všeho nejhorší bylo, že ji rozplakal.
Ale připomněla si, že to udělal z přátelství a respektu.
Řekla mu, "Ty a já si o tom budeme muset později trochu promluvit."
Bill se usmál a přikývl.
"Jsem si jistý, že to uděláme," řekl.
Riley se obrátila směrem k její čekající rodině a přátelům, ale její šéf, velitel týmu Brent Meredith, ji zastavil. Velký muž s černou hranatou tváří vypadal, že má slavnostní náladu.
Řekl, "Paige, Jeffreysi, Vargasová – musíte hned přijít do mé kanceláře."
Bez dalšího slova vyšel Meredith z místnosti.
Riley posmutněla, když si to namířila k Blainovi, Gabriele a dívkám, aby jim řekla, aby na ni ještě chvíli počkali.
Vzpomněla si na číhající pocit temnoty, který cítila včera u večeře.
A je to tady, pomyslela si.
Nějaké nové zlo se chystalo vstoupit do jejího života.
KAPITOLA TŘETÍ
Jak Riley následovala Billa a Lucy halou směrem ke kanceláři velitele Mereditha, snažila se přijít na to, proč se cítí tak nevyrovnaná. Nedokázala přijít na to, co ji trápí.
Uvědomila si, že to je zčásti pocit, na který byla dávno zvyklá – známé silné obavy, které ji zachvátily pokaždé předtím, než měla dostat nový příkaz.
Ale do toho pocitu se míchalo něco jiného. Nebyl to pocit strachu či předtucha. Během své kariéry měla příliš mnoho pracovních pozic na to, aby se obávala, co ji čeká.
Bylo to něco, co stěží poznávala.