Byl to obrovský příslib a Riley se teď sama cítila malá, slabá a křehká. Doufala, že bude moci slib dodržet.
KAPITOLA TŘETÍ
Žena pořád myslela na chudáka Cody Woodse. Byla si jistá, že je nyní mrtvý. Určitě se o tom dočte v ranních novinách.
I když se těšila ze svého horkého čaje a granoly, byla z čekání na zprávy nevrlá.
Kdy už ty noviny dorazí? říkala si při pohledu na kuchyňské hodiny.
Zdálo se, je poslední dobou nosí stále později. Jistěže by neměla tyto trable s digitální verzí. Ale nechtěla číst zprávy na počítači. Ráda se posadila do pohodlného křesla a užívala si staromódní pocit třímání novin ve svých rukou. Líbil se jí dokonce způsob, jakým svými prsty držela novinový papír.
Ale noviny měly už čtvrt hodiny zpoždění. Jestli to bude takhle pokračovat dál, měla by tam zavolat a stěžovat si. To nedělala ráda. Zanechávalo to vždy pachuť v ústech.
Noviny byly každopádně skutečně jediný způsob, jakým se mohla dozvědět o Codym. Nemohla zrovna zavolat do rehabilitačního centra Signet a zeptat se na něj. To by bylo příliš podezřelé. Kromě toho si tamější zaměstnanci mysleli, že už je v Mexiku se svým manželem a nemá v plánu se vrátit.
Nebo byla spíše v Mexiku Hallie Stilliansová. Připadalo jí trochu smutné, že už nikdy nebude Hallie Stilliansovou. Ten konkrétní pseudonym jí docela přirostl k srdci. Od zaměstnanců rehabilitačního centra Signet bylo milé, že ji během jejího posledního dne v práci překvapili dortem.
Když si na to vzpomněla, usmála se. Dort byl barevně ozdoben sombrery a byl na něm vzkaz:
Buen Viaje, Hallie a Ruperte!
Rupert bylo jméno jejího imaginárního manžela. Bude jí chybět, jak láskyplně o něm mluvila.
Dojedla svou granolu a neustále usrkávala svůj lahodný domácí čaj, vyrobený podle starého rodinného receptu – jiného receptu, než který prozradila Codymu a samozřejmě v něm nebyla zvláštní ingredience, kterou přidala pouze jemu.
Začala si líně prozpěvovat ...
Daleko od domova,
Tak daleko od domova -
Děťátko na míle vzdálené.
Chřadneš a soužíš se
Ze dne na den
Nemůžeš se smát, nemůžeš si hrát.
Jak Cody tu písničku miloval! A stejně tak i ostatní pacienti. A mnoho budoucích pacientů si ji bude stejně tak vychutnávat. Ta myšlenka ji zahřála u srdce.
Vtom uslyšela bouchnutí u dveří. Spěchala je otevřít a podívat se ven. Na studeném schodišti ležely ranní noviny. Třesoucí se vzrušením noviny zvedla a spěchala zpátky do kuchyně, aby je otevřela na straně s oznámením úmrtí.
A opravdu, bylo to tam:
SEATTLE – Cody Woods, 49, ze Seattlu ...
Chvíli se u toho zastavila. To bylo zvláštní. Přísahala by, že jí řekl, že mu bylo padesát. Pak si přečetla zbytek ...
... v nemocnici South Hills, Seattle, Washington; Sutton-Brinks pohřební a kremační služby, Seattle.
To bylo vše. To bylo strohé i na jednoduché oznámení o úmrtí.
Doufala, že se během následujících několika dnů objeví hezké úmrtní oznámení. Ale trochu se obávala, že se možná neobjeví. Kdo by ho koneckonců napsal?
Byl na světě úplně sám, alespoň podle jejích informací. Jedna žena byla mrtvá, jiná ho opustila a jeho dvě děti s ním nemluvily. O nikom jiném se jí moc nezmiňoval – přátelích, příbuzných, spolupracovnících.
Koho to zajímá? říkala si.
Pocítila, jak jí hrdlem stoupá známý, hořký hněv.
Zlost namířená proti všem v životě Cody Woodse, kterým nezáleželo na tom, zda žil nebo zemřel.
Zlost namířená proti usmívajícímu se personálu rehabilitačního centra Signet, který předstíral, že měl rád a že mu bude chybět Hallie Stilliansová.
Hněv na všechny lidi na světě, na jejich lži, tajemství a podlost.
Jak to často dělávala, představovala si, jak letí nad světem na černých křídlech, usmrcuje a ničí všechno zlo.
A všichni byli zlí.
Všichni si zasloužili zemřít.
Dokonce i Cody Woods byl zlý a zasloužil si zemřít.
Protože co to bylo opravdu za člověka, když opustil svět, ve kterém ho nikdo nemiloval?
Jistě to byl strašný muž.
Hrozný a nenávistný.
"Dobře mu tak," zavrčela.
Pak se vymanila ze svého hněvu. Styděla se za to, že takovou věc řekla nahlas. Konec konců to nemyslela vážně. Připomněla si, že necítí nic než lásku a dobrou vůli vůči všem.
Kromě toho bylo skoro načase jít do práce. Dnes bude Judy Brubakerová.
Při pohledu do zrcadla se opatrně ujistila, že je světle hnědá paruka správně urovnána a její měkká ofina přirozeně visí přes čelo. Byla to drahá paruka a nikdo zatím nepřišel na to, že to nejsou její vlastní vlasy. Pod parukou byly blond vlasy Hallie Stilliansové obarvené na tmavě hnědou a upraveny do jiného stylu.
Žádné známky po Hallie nezůstaly, ani v jejím šatníku a ani v jejích manýrech.
Zvedla stylové brýle na čtení a pověsila je na jiskřivý šňůru kolem krku.
Spokojeně se usmála. Bylo chytré investovat do správných doplňků a Judy Brubakerová si zasloužila jen to nejlepší.
Všichni milovali Judy Brubakerovou.
A všichni milovali tu píseň, kterou Judy Brubakerová často zpívala – píseň, kterou zpívala nahlas, když se oblékala do práce ...
Bez vzlyků zkus být,
Stačí dlouze jen snít,
Ukonejšit k spánku se smíš,
Bez vzdechů něco zvíš,
Nech padnout svá víčka,
A domů ve snách odletíš.
Překypovala klidem, který mohla klidně sdílet s celičkým světem. Klid dala i Cody Woodsovi.
A brzy dodá klid někomu dalšímu, kdo ho potřebuje.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Riley bušilo srdce a plíce ji pálily od těžkého a rychlého dýchání. V hlavě se jí neustále opakovala známá melodie.
"Následuj cestu ze žlutých cihel ..."
Byla unavená a nemohla popadnout dech, ale zároveň si nemohla pomoci a byla rozveselená. Bylo chladné ráno a ona běžela šest mil po venkovní překážkové dráze v Quanticu. Kurz byl přezdíván Cesta ze žlutých cihel.
Začala jí tak říkat americká námořní pěchota, která ji postavila. Mariňáci každou míli označili žlutou cihlou. FBI stážisté, kteří trasu přežili, dostali jako svou odměnu žlutou cihlu.
Riley svou žlutou cihlu vyhrála už před lety. Ale tu a tam si trasu zaběhla znovu, jen aby se ujistila, že na to stále má. Po emocionálním vypětí během posledních pár dní Riley potřebovala fyzickou námahu, aby si pročistila hlavu.
Zatím překonala řadu skličujících překážek a proběhla kolem třech žlutých cihel. Přelezla přes provizorní zdi, vytáhla se přes překážky a proskočila napodobeninami oken. Právě před chvílí se po provaze vyškrábala na kolmou skalní stěnu a teď se spouštěla zase dolů.
Když dopadla na zem, vzhlédla a viděla Lucy Vargasovou, chytrou, mladou agentku, se kterou ráda pracovala a trénovala. Lucy byla ráda, že se dnes ráno stala její tréninkovou partnerkou Riley. Stála na vrcholu skalní stěny, lapala po dechu a shlížela na Riley.
Riley na ni zavolala, "Nemůžeš udržet krok se starým sucharem, jako jsem já, co?"
Lucy se zasmála. "Dávám si načas. Nechci, abys to přeháněla – ne v tvém věku."
"Hele, nedrž se zpátky jen kvůli mě," zakřičela Riley. "Dej tomu všechno, co v tobě je."
Riley bylo čtyřicet, ale nikdy nedopustila, aby ztratila svou fyzičku. Být schopna rychle a tvrdě zasáhnout mohlo být rozhodující při bojuji s lidskými zrůdami. Pouhá fyzická síla zachránila život, včetně jejího vlastního, více než jednou.
I tak nebyla šťastná, když se podívala vpřed a uviděla další překážku – mělkou vodní nádrž s kalnou vodou a s ostnatým drátem, který nad ní visel.
Teď to teprve začne.
Byla dobře oblečená na zimní počasí a měla na sobě nepromokavou bundu. Ale i tak bude po plazení se v bahně mokrá a zmrzlá.
O nic nejde, pomyslela si.
Vrhla se vpřed do bahna. Ledová voda způsobila jejímu tělu pořádný šok. Přesto se přinutila začíst se plazit a přikrčila se ještě víc, když cítila, jak ji ostnatý drát mírně škrábl do zad.