Tentokrát se Rais o nic nepokoušel. Nasával brčkem dlouhé, pomalé doušky, vychutnával si strach té ženy a nervozitu dvou policistů, kteří ho pozorovali zpoza jejích zad. Když skončil, znovu se opřel. Sestra si slyšitelně oddechla.
Přetrvám.
Za poslední čtyři týdny zvládl překonat mnohé. Překonal nefrektomii, s jejíž pomocí mu odstranili probodnutou ledvinu. Překonal druhý zákrok, kdy mu odoperovali část potrhaných jater. Překonal třetí výkon, kterým se ujišťovali, že žádný z jeho základních orgánů nebyl poškozen. Překonal několik dní na jednotce intenzivní péče, než ho přesunuli na chirurgické oddělení, ale ani jednou nevstal z postele, ke které měl připoutaná obě zápěstí. Zdravotní sestry ho otáčely, vyměňovaly mu podložní mísu a celkově mu zajišťovaly co největší pohodlí, ale nikdy mu nedovolili vstát a pohybovat se o samotě.
Sedm bodných ran v jeho zádech a jednu v hrudi mu zašili a, jak mu opakovaně připomnínala noční sestra Elena, hezky se hojily. S poškozenou nervovou tkání však doktoři zmohli pramálo. Někdy přestal cítit celá záda až po ramena a sem tam dokonce až k bicepsům. V těch chvílích necítil nic, jako by tyhle části jeho těla vůbec nepatřily k sobě.
Jindy se s němým křikem probouzel z tvrdého spánku, když ho začala z ničeho nic spalovat sžíravá bolest nemilosrdná jako hromobití. Nikdy netrvala dlouho, ale byla akutní, intenzivní a přicházela v nepravidelných intervalech. Doktoři ji nazývali záškuby, vedlejší efekt, který se někdy dostavoval u pacientů s rozsáhlým poškozením nervů, jako bylo to jeho. Ujišťovali ho, že tyhle záškuby mohou časem zmizet a úplně přestat, ale nedokázali říct, kdy se to stane. Namísto toho mu říkali, že má štěstí, že má v pořádku míchu. Říkali mu, že má štěstí, že to celé vůbec přežil.
Jasně, štěstí, pomyslel si hořce. Štěstí, že se uzdravoval jen proto, aby ho pak předali do spárů CIA a do jejich černé zóny. Štěstí, že všechno, pro co pracoval, se rozpadlo během jednoho dne. Štěstí, že ho ne jednou, ale už dvakrát přemohl Kent Steele, muž, kterým pohrdal, kterého každým coulem nenáviděl.
Přetrvám.
Než Elena odešla z jeho pokoje, ještě německy poděkovala dvěma strážníkům a slíbila, že jim přinese kávu, až se později vrátí. Jakmile byla pryč, policisté se odebrali na svá místa před dveřmi, které byly celou dobu otevřené, a vrátili se ke své konverzaci o nedávném fotbalovém zápase. Rais byl v němčině docela zběhlý, ale některé aspekty nářečí švýcarské němčiny a rychlost, se kterou mluvili, ho čas od času mátly. Policisté na denní směně obvykle konverzovali v angličtině, což byl způsob, kterým se k němu donesla většina novinek o tom, co se dělo mimo jeho nemocniční pokoj.
Oba muži byli členové Švýcarské federální policie, která vydala rozkaz, aby u jeho pokoje za každých okolností stáli dva strážníci, dvacet čtyři hodin denně. Střídali se po osmihodinových směnách, přičemž v pátky a o víkendech vídal úplně jiné tváře. Vždycky však byli dva. Vždycky. Pokud si jeden z policistů potřeboval odskočit nebo si zajít pro něco k jídlu, nejdřív vždy zavolali dolů, aby přišel jeden z nemocničních hlídačů a počkal, až se daný ze strážníků vrátí. Většina pacientů by za jeho podmínek a v takové fázi uzdravování byla přesunuta na traumatologické oddělení, ale Rais zůstal v nemocnici. Bylo to více zabezpečené zařízení s uzamčenými jednotkami a ozbrojenou ochrankou.
Vždycky byli dva. Vždycky. A Rais se rozhodl, že by to mohl využít ve svůj prospěch.
Na plánování svého útěku měl spoustu času, obzvlášť v posledních několika dnech, když mu snížili dávku léků a on mohl konečně uvažovat jasně. V hlavě si zas a znovu přehrával několik scénářů. Zapamatoval si časové rozvrhy a odposlouchával konverzace. Nebude trvat dlouho a odpojí ho je to jen otázka nanejvýš několika dní.
Musel jednat. A rozhodl se, že to udělá dnes v noci.
Za ty týdny na stráži před jeho dveřmi přestali jeho strážní být patřičně ostražití. Nazývali ho teroristou a věděli, že je zabiják, ale až na ten nepatrný incident s doktorkou Gerberovou před pár dny Rais nedělal nic jiného, než jen většinou bez pohybu tiše ležel a nechal personál vykonávat své povinnosti. Když u něj v pokoji zrovna nikdo nebyl, strážní mu sotva věnovali víc pozornosti, než bylo nutno, což znamenalo, že se na něj jen čas od času podívali.
Tu doktorku se nesnažil kousnout kvůli zlosti nebo nějakému postrannímu úmyslu. Udělal to z nutnosti. Doktorka Gerberová se nad ním nakláněla a prohlížela mu ránu na ruce, tu, kde si vyřezal znamení Amuna a Raisovi o prsty připoutané ruky zavadila kapsa doktorčina bílého pláště. Ohnal se po ní, klapl čelistmi a doktorka se zaklonila, aby se vyhnula zubům, které ji škrábly do krku.
A Raisovi v pěsti zůstalo pevně sevřené plnicí pero.
Jeden z policistů, který byl zrovna u Raise na stráži, mu za to uštědřil solidní ránu do obličeje a ve chvíli, kdy se tak stalo, Rais zasunul pero pod přikrývku a schoval ho pod levým stehnem. Tam zůstalo skryté tři dny až do včerejší noci. Vytáhl ho, zatímco si strážníci na chodbě před jeho dveřmi o něčem povídali. Aniž by viděl na to, co dělá, jednou rukou pero otevřel a vyjmul náplň. Postupoval pomalu a metodicky, aby se inkoust nerozlil. Pero bylo provedené v klasickém stylu se zlatou špičkou a nebezpečně vyhlížejícím hrotem. Tuhle polovinu zasunul zpátky pod přikrývku. Druhá polovina měla zlatou sponu, se kterou palcem viklal tak dlouho, dokud se neulomila.
Kvůli poutům, kterými měl připoutané levé zápěstí, se nemohl téměř vůbec pohybovat, ale pokud ruku hodně natáhl, mohl se dotknout několika centimetrů stolku vedle své postele. Jeho deska byla jednoduchá a hladká, ale spodek byl hrubý jako smirkový papír. Během čtyř vyčerpávajících, bolestných hodin předešlé noci Rais tiše brousil sponu pera tam a zpět podél spodní strany stolu, opatrně, aby nedělal moc hluku. S každým pohybem se bál, aby mu spona nevyklouzla z prstů nebo aby si strážní nevšimli, že se hýbe, ale v jeho pokoji byla tma a oba policisté byli pohroužení do konverzace. Rais pracoval a pracoval, dokud sponu neobrousil do jehlovité špičky. Pak ji znovu schoval pod přikrývku k druhé části pera.
Z útržků konverzací zjistil, že dnes v noci budou na chirurgickém oddělení tři sestry. Mezi ně patřila Elena a další dvě, které budou v případě potřeby k dispozici. Tyhle tři spolu s jeho strážnými znamenalo dohromady alespoň pět lidí, se kterými se bude muset vypořádat, maximálně pak sedm.
Nikdo z nemocničního personálu neměl návštěvy jeho pokoje rád, jelikož věděli, co byl zač, takže ho moc často nekontrolovali. A teď, když Elena přišla a zase odešla, Rais věděl, že má něco mezi šedesáti a devadesáti minutami, než by se mohla vrátit.
Levou paži měl připoutanou klasickými nemocničními popruhy, které profesionálové někdy nazývali také čtyřklipka. Byl to měkký modrý popruh kolem jeho zápěstí s těsným bílým nylonovým proužkem na sponu. Druhý konec byl připevněný k ocelovému zábradlí jeho postele. Vzhledem k závažnosti jeho zločinů byla jeho pravá ruka připoutaná pouty.
Dvojice strážných před jeho dveřmi se bavila německy. Rais bedlivě poslouchal; ten vlevo se jmenoval Luca a stěžoval si, že jeho žena začala přibírat. Rais si málem posměšně odfrkl; Luca sám měl ke štíhlé postavě pěkně daleko. Ten druhý jménem Elias byl naopak ve formě, ale pil kávu v dávkách, které by měly být pro většinu lidí smrtelné. Každou noc během devadesáti minut až dvou hodin Elias volal nahoru nočního nemocničního hlídače, aby se mohl jít osvěžit. Elias si pak zašel ven na cigaretu, což znamenalo, že s přestávkou na záchod byl obvykle pryč osm až jedenáct minut. Rais posledních několik nocí strávil tichým počítáním vteřin během Eliasovy nepřítomnosti.