57
/. Dendorfer. ‘Konrad III. und Byzanz’, in K.-H. Ruefi (ed.), Die Staufer und Byzanz. Góppingen, 2013. P. 58–73, at p. 68–69; K. Gorich. ‘Friedrich Barbarossa und Byzanz’, in K.-H. Ruefi (ed.), Die Staufer und Byzanz. Góppingen, 2013. P. 74–85, at p. 75.
58
K. Gorich. Friedrich Barbarossa: Eine Biographie. Munich, 2011. P. 56, 90-110.
59
Ibid. P. 418–424.
60
F. Hausmann. ‘Gottfried von Viterbo: Kapellan und Notar, Magister, Geschichtsschreiber und Dichter’, in A. Haverkamp (ed.), Friedrich Barbarossa. Handlungsspielráume und Wirkungsweisen des staufischen Kaisers. Sigmaringen, 1992. P. 603–621, atp. 605-68, 614–615.
61
Otto of Freising. ‘Gesta Friderici’. P. 103.
62
Godfrey of Viterbo. ‘Speculum regum’, in Georg Heinrich Pertz and Georg Waitz (edd.), MGH SS 22, Historici Germaniae saec. XII, 2. Hannover, 1872. S. 21–93, at p. 68–69.
63
Ibid. P. 80–81; Godfrey of Viterbo. ‘Pantheon’. P. 175.
64
Godfrey of Viterbo. ‘Pantheon’. P. 175–177.
65
Ibid. P. 156–157.
66
Ibid. P. 201–202.
67
Godfrey of Viterbo. ‘Speculum regum’, p. 90–91; Godfrey of Viterbo, ‘Pantheon’. P. 205.
68
Godfrey of Viterbo. ‘Pantheon’. P. 206–207.
69
Ibid. P. 225.
70
O. Engels. ‘Friedrich Barbarossa im Urteil seiner Zeitgenossen’, in O. Engels (ed.), Stauferstudien. Stuttgart, 1996. P. 225–245, atp. 243.
71
E. Miiller-Mertens. Regnum Teutonicum. Berlin, 1970. S. 316–317, 329–341, 350, 376–377.
72
Otto Mořena. Xibellus’. P. 60–62; Anonymus. Carmen. P. 3, 8 et passim; Anonymus. ‘Civis Mediolanensis anonymi Narratio de Longobardie obpressione et subiectione’, in F.-J. Schmale (ed. and trans.), Italische Quellen iiber die Taten Kaiser Friedrichs I. in Italien und der Brief iiber den Kreuzzug Kaiser Friedrichs I. Darmstadt, 1986. S. 240–295, at s. 242.
73
Anonymus. Carmen. P. 63–64, 67–70, 91.
74
Palachy F. Dějiny národu Českého w Čechách a w Moravě dle půwodních pramenů. Díl III. Částek I. Praha, 1850. S. 272.
75
Macek J. Husitské revolučně hnutí. Praha, 1952.
76
SeibtF. Hussitica. Zur Struktur einer Revolution. Koln, Graz, 1965.
77
Idem. Hussitenzeit ais Kulturepoche // Historische Zeitschrift. Band 195, Heft I. S. 20–21.
78
ŠmahelF. Husitské Čechy: struktury, procesy, ideje. Praha, 2001. S. 31.
79
Palacký F. Dějiny národu Českého… S. 272.
80
Лаврентий из Бржезовой. Гуситская хроника. М., 1962. С. 160.
81
Там же. С. 154–158.
82
Niirnberger Staatsarchiv / Ansbacher Kriegsakten / Fasz. I, N. 6.
83
EberhartWindeckesDenkwurdigkeiten… S. 136–138.
84
Palachy F. Archív Český, čili staré písemné památky České a Moravské. Díl III. Svazek I. Praha, 1844. S. 217–218.
85
Bartoš F. М. Z politické literatury doby husitské // Sborník historický. T. V. Praha, 1957. S. 52–53, 66.
86
Wyss A. Eberhard Windecke und sein Sigmundbuch 11 Centralblatt fur Bibliothekwesen, Jahrgang 11, Heft 10–11.1894. S. 476.
87
EberhartWindeckesDenkwurdigkeiten… S. 135.
88
Подробно о становлении социопрофессиональных корпораций см.: Паламарчук А. А. Цивильное право в раннестюартовской Англии: институты и идеи. СПб.: Алетейя, 2015; Паламарчук А. А, Федоров С. Е. Антикварный дискурс в раннестюартовской Англии. СПб.: Алетейя, 2013; Паламарчук А. А. Цивилисты в раннестюартовской Англии. Юридическая корпорация в поисках национальной идентичности // Вестник Санкт-Петербургского университта. Серия 2. История. Вып. 4. СПб., 2012. С. 60–68.
89
Dugdale W. Dugdale Origines Juridiciales, or. Historical Memorials od the English laws, courts of Justice.. Inns of court and Chancery. L, 1680.
90
Ridley Th. A View of the Civile and Ecclesiastical Law. London:, 1607. P. 3–56.
91
Duck A. De FUsage et de FAutorite du Droit Civil Dans les Etats des Princes Chretiens. Traduit du Latin. Paris, 1689. P. 1–82.
92
Fulbecke W. A. Parallel or Conference of the Civil Law, the Canon Law and the Common Law in this Realme of England. London, 1601–1602. To the Reader.
93
Craig Th. Thomae Craigi de Riccarton Jus Feudale. Lipsiae, 1716. P. 12–43.
94
Fulbecke W. A. Op. cit. То the Reader.
95
Ibid.
96
Ibid.
97
Davies J. A discovery of the true cause why Ireland was never brought under obedience of England // Historical Tracts of Sir John Davies, Attorney general of Ireland and Speaker of the House of Commons in Ireland. Dublin, 1787. P. 1–227.
99
Gentili A. Alberici Gentilis De Armis Romanis Libri Duo. Hanoviae, 1612. P. 93.
100
Fulbecke W. A. Op. cit. To the Reader.
101
Ibid.
102
В современной европейской историографии труду Дака посвящено лишь несколько работ. Среди них следует отметить следующие: Horn N. Rómisches Recht ais Gemeineuropeisches Recht bei Artur Duck // Studien zur Europáischen Rechtsgeschichte. Frankfurt, 1972. S. 171–180; Wijffels A. Arthur Duck et le ius commune européen // Revue d‘histoire des facultés de droit et de la science juridique. 1990 № 10–11. P. 193 -22; Santos F. J. A. ‘Jus commune’ vs ‘Common law’ en el siglo XVII: el caso de Arthur Duck // Anuario da facultade de dereito da universidade da coruna. 2003. № 7. P. 63–104; Marzec L. De Usu et Authoritate Juris Civilis Romanorum – podrz^dna rozprawa czy dzielo šwiatowej romanistyki? // Zeszyty prawnicze. 2006. № 6.1. S. 145–157; Marzec L. Artur Duck, De Usu et Authoritate Juris Civilis Romanorum in Regno Galliarum. Przegląd bazy bibliograficznej // Zeszyty prawnicze. 2008. № 8.1. S. 141–150.; Marzec L. Prawo rzymskie w dawnej Anglii w šwietle pog4dów Artura Ducka // Zeszyty prawnicze. 2006. № 6.2. S. 117–136.
104
Duck A. Op. cit. P. 15.
105
Ibid. P. 18.
106
Ibid. P. 26.
107
Ibid. P. 27.
108
Ibid. P. 25.
109
Ibid. P. 22–23.
110
Duck A. Op. cit. Р. 305.
111
Ibid. Р. 309.
112
Ibid. Р. 320.
113
Вакарий (1120–1205) – болонский юрист, изучал право одновременно с Мартином Госией. Теобальд, архиепископ Кентерберийский, пригласил его в Англию для помощи в организации церковной администрации. Около 1143 г. (то есть на несколько лет раньше, чем полагает Дак вслед за Дюшеном) Вакарий прибывает в Англию и занимает должность архидиакона провинции Кентербери. Через несколько лет Роджер, архиепископ Йорка, переманивает Вакария в собственную епархию. Вакарий неоднократно исполнял в Англии функции папского судьи – делегата. Кроме того, между 1156 и 1170 гг. он написал трактат о заключении церковного сакраментального брака. Вопреки легенде, которую предлагает читателю Дак, до сих пор неясно, преподавал ли Вакарий право в Оксфорде. Утверждение о том, что Вакарий вообще занимался в Англии преподаванием, основывается на кратком высказывании Иоанна Солсберийского. Последний, рассказывая о попытке короля Стефана запретить преподавание римского права, говорит, что "запрет коснулся и нашего Вакария". См.: Brundage J. А. The Medieval Origins of the Legal Profession. Vol.l. Canonists, civilians and courts. Chicago: Chicago University Press, 2008. P. 115.
114
Duck A. Op. cit. P. 320.
115
Ibid. P. 322.
116
Ibid. P. 322–324.
117
Ibid. P. 328.
118
Duck A. Op. cit. Р. 334.
119
Ibid. Р. 337–338.
120
http://commons.wikimedia.org/wiki/File: Location_of_Xiangxi_
Prefecture_within_Hunan_%28China%29. png (date of access: 12.06.2015).